Kardinál Duka hostem ve studiu ČT 24

Kardinál Duka hostem ve studiu ČT 24

14. 6. 2012, 11:45
Hostem středečního (13. 6. 2012) pořadu České televize  Interview ČT 24 byl kardinál Dominik  Duka. V rozhovoru s Bohumilem Klepetkem se jeho aktéři věnovali opět aktuálnímu tématu těchto dní, tedy zákonu o majetkovém narovnání, tzv. „církevním restitucím“. V obecnější rovině se zabývají i postavením katolické cirkve v české společnosti."

'via Blog this'

KRIZE DNEŠNÍHO SVĚTA A STAVBA BABYLONSKÉ VĚŽE

Möns. Andreas Laun OSFS, světící biskup salcburský

Je katolická církev v krizi? Gregor von Henckel-Donnersmarck, emeritní opat kláštera Heiligenkreuz, namítá: „Církev není v krizi, v krizi je Evropská unie! Tento světadíl z největší části ztratil svou duchovní páteř, nezná už žádnou morál­ku a už před 40 lety zahájil vražednou genocidu na vlastním lidu: chování k ne­narozeným lidem, znejistění a diskrimi­nace manželství mají zřetelné dopady na vývoj obyvatelstva. Demografové říka­jí, že v sedmi až jedenácti generacích tu už dnešní Evropané nebudou a v Evropě budou žít lidé, kteří nebudou potomky dnešních Evropanů." Podobně hovo­ří kardinál Schónborn: „Evropa řekla v posledních 40 letech třikrát NE ke své vlastní budoucnosti" - svým ANO k an­tikoncepci, k potratu, k manželství homo­sexuálů. Opat Gregor pokračuje: „Evropa sama trpí tou nejtěžší krizí - a ukazuje prstem na Církev!" Dalo by se také říci: Evropa chce vybudovat novou „baby­lonskou věž", chce být „státem lidí bez Boha", bez Boha při svém plánování, bez Božího požehnání při stavbě, bez Boha jako spoluobyvatele! Bůh nemá v nové Evropě co pohledávat, ani jako turista, ani jako azylant, a tak platí jako dosud nikdy: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali" (Jan 1,11). Pravdu má prorok Habakuk, když říká: „Za boha mají vlast­ní sílu" (Hab 1,11); obětují svým vlastním schopnostem a svému bohatství.

V tomto „novém, krásném světě" neexistuje právo od Boha ani právo pro Boha, lidé sami určují, co je dobré a co zlé (srov. Iz 5,20), dokonce chtějí - pomocí ideologie genderu - přepólovat božský řád rodiny, mužskost a ženskost, v lidský řád. K tomu se pojí tendence „zestátnit" děti pomocí jeslí a politicky korektní výchovy ve školce a ve škole! Lidé chtě­jí být „jako Bůh", věří ve vlastní velikost a v možnost rozšiřovat každou hranici svobody, porazit „strom poznání" dob­rého a zlého, aby byli naprosto svobodní.

„Srdcem dramatu" přehnané svobody je ztráta Boha, jak napsal papež Jan Pa­vel II. (Evangelium vitae, 21), když naléha­vě varoval před následky! Tak jako všem snahám člověka svrhnout Boha, i tomuto povstání se Bůh směje (Žl 2,4). Silám zla se však vždy znovu daří Církev nejen pro­následovat, ale i zavléct do ní omyly, jež vedou lidi k neposlušnosti a mnohé činí slepými k nezničitelnosti Boží v Církvi.

Proto je to, co se dnes nazývá krizí Církve, především krizí víry, krizí nepo­slušnosti, krizí opomíjení a nepřijetí Bo­žích darů. Zřetelné je to v různých inicia­tivách, které se shodují v tom, že Církev „musí být jiná", a že oni vědí jak: musí mít jinou morálku, musí odstranit celibát a být strukturována jinak.

Jmenujme hnutí „My jsme Církev" (1995), „Laickou iniciativu" (2009), „Me­morandum některých teologů" (2011), a „Výzvu k neposlušnosti" (2011). Společ­ným jmenovatelem je: „Myjsme Církev", je to „naše Církev". Vedle „naší Církve" existuje ještě „Církev biskupů".

Je pochopitelné, že se odtud rozvinulo jakési „neoficiální rozštěpení Církve" a za­čalo „vnitrocírkevní pronásledování křes­ťanů", v jehož průběhu byli mnozí katolíci vytěsněni, v případě kněží přímo vyhnáni.

Krize víry

Už řadu let prosazují mnozí křesťané v určitých otázkách své „vlastní míně­ní" před vírou Církve. Tento nesouhlas ospravedlňují odvoláním na své svědomí, a na „svobodu svědomí', kterou přece učí i Koncil! Nepostřehnou však, že zaměňu-jí katolickou nauku o „svobodě svědomí" se „svobodou od svědomí", kterou Cír­kev odsuzuje. Základem tohoto zmatku je reakce mnoha biskupů na odmítnutí antikoncepce za papeže Pavla VI.: poté, co papež v roce 1968 uveřejnil encykli­ku Humanae vitae, proběhla celým svě­tem vlna protestů jako jakési duchovní tsunami. Aby uklidnila situaci, vydala řada biskupských konferencí dvojznačná

prohlášení, jež mnohé katolíky doved­la k přesvědčení, že nemůže-li je Církev o své nauce přesvědčit, platí v přípa­dě konfliktu úsudek vlastního svědomí a právo na vlastní názor. V důsledku toho se dodnes ve výuce náboženství, na teo­logických školách i v kázáních na jedné straně nauka Církve odsouvá, kritizuje nebo vynechává, na druhé straně se před­kládají vlastní „mínění" a „interpretace". Příkladů je habaděj. Učitel náboženství řekne: „O eschatologii, tedy o nebi, očist­ci a pekle nemluvím, protože nikdo neví, jak to ve skutečnosti je." Farář řekne: „Očistec? Ten nepotřebuju!" Karl Rahner si kdysi stěžoval, že ve zvěstování existu­jí „zapomenuté pravdy" - dnes už často nejsou zapomenuté, ale vědomě zamlčené a otevřeně popírané: a to platí i o ústřed­ních pravdách, jako je zmrtvýchvstání a eucharistie, a v mravních otázkách to není o nic lepší! Učitelský úřad Církve se nechápe jako učitel pravdy, ale jako dis­kusní partner, jehož autorita stojí a padá s jeho argumenty. Takové chápání už nemá samozřejmě nic společného s na­ukou katechismu, že Ježíš dává - „kvůli čistotě víry" - své Církvi podíl na „své vlastní neomylnosti" (KKC 889). Učitel náboženství pak může na dětech požado­vat, aby si napsaly „své vlastní osobní vy­znání víry" a tím nahradily Krédo Církve!

Krize morálky

Mnoho dnešních katolíků nejen že po­užívá hormonální a bariérovou antikon­cepci, ale jsou přesvědčeni, že je to jejich svaté právo! Podobně se žijí a pokládají za legitimní i jiné odchylky od morálky Církve, zvláště v oblasti 5. a 6. přikázání. Totéž platí pro katolickou sociální nauku: Už před lety se mnozí teologové vzdali nauky o přirozeném právu a tím uvolni­li cestu k diktatuře relativismu a k vládě právního pozitivismu - což jsou dvě myl­né nauky, jež Benedikt XVI. pranýřuje stejně neúnavně jako jeho předchůdce. Naposledy ve své berlínské řeči v Bundes-tagu (2011) vysvětlil papež, že přirozené právo je základem právního státu.

Legalizace potratu je jen jeden, zato markantní příklad. Při projednávání zákona o volném přístupu k potratům katolíci ještě bojovali, dnes už protestu­jí jen malé skupiny. Většina obyvatel už nechce, aby bylo ženám toto „právo" ode­bráno a pokládá to za nemožné.

Dalším příkladem ideologických zá­sahů do katolického světa je program „gender-mainstreaming", který prosazuje Evropská unie. I katolíci často používají termín „gender", protože si neuvědomují, co se jím míní: jako by se Bůh dopustil nespravedlnosti, když stvořil člověka jako muže a ženu, aniž by nechal na něm, ja­kou „sexuální orientaci" si vybere!

Krize liturgie

Abych předem vyloučil nedorozumění, upozorňuji, že tu nebude řeč o známých diskusích stran řádného a mimořádného

ritu, o přijímání do úst nebo na ruku, o „za všechny" nebo „za mnohé". Mám na mysli spíše vnitřní postoj, s nímž se slaví mše svatá. Přitom se jedná o nitro spoluúčastníků, o vnější formu jen do té míry, dokud se vnitřní stává více nebo méně viditelným.

Nejhorším nešvarem je, když kněz a obec - navzdory ústním prohlášením - neslaví smrt a zmrtvýchvstání Kristo­vo, ale sami sebe. O Bohu a jeho Synu Ježíši padne zmínka, nejsou ale vlastním tématem. Symptomem takových „mší*' je například nahrazení čtení nebiblickými texty nebo uspořádání mše ve stylu disco, jak se to občas dělá „pro mládež".

Trochu lepší, ale pořád nedobré je, když ve středu dění stojí obec a Ježíš Kristus je takříkajíc něco jako čestný host. V přímluvách se mu radí a sdělu­je, jaká přání by měl obci splnit, a vůbec, co by Bůh měl dělat a chtít. Ve čteních se dostane ke slovu, ale o čem pak bude mluvit farář, je otevřená otázka.

Třetí, skutečně katolické slavení eu­charistie se od předchozích dvou pod­statně liší. V něm si jsou lidé vědomi - a podle toho se chovají -, že Bůh je hostitelem (Mt 22,2; Iz 25,6). Vlastním důvodem oslavy je Ježíš, jeho vykupitel-ská smrt, jeho zmrtvýchvstání, jeho dru­hý příchod a „hostina Beránkova".

Přiřadit jednotlivé, konkrétní mše to­muto rozdělení je často nemožné, a často je to tak, že tatáž mše je v srdci jednoho člověka sebeoslavou, a v srdcích jiných je hostinou Boží. Přesto jsou rozdíly patr­né i navenek. Především ve způsobu, jak kněz se svou asistencí mši slaví. Dále je to zřetelné v „řádu mše": správná mše je pouze ta, kdy se poslušně vykonává její předem daný řád.

Zvláště zlé je, když se nedbá církev­ních pravidel při rozdávání svatého přijí­mání. Svaté přijímání má člověk přijmout, ne si ho sám brát, natož aby si je sám na­máčel do kalicha. Děje-li se to, jsou ob­vykle vidět na podlaze kapky krve Páně.

Původ krize a její léčba

Církev už prošla mnoha krizemi: jejich příčiny byly téměř vždycky tytéž, a to platí i o léčebných prostředcích. Na jedné straně tu byla svévole v otázkách víry, ať už jako laxnost nebo přehnaná rigidnost v přístupu k Božím přikázáním, svévole v liturgii. Na druhé straně uveďme Bibli a svatost jako prostředek reformy: obrá­cení, poslušnost ve víře i v jednání, věr­nost Církvi, znovuobjevování její struk­tury tak, jak ji chtěl Bůh.

Řeč a mlčení strážců

Nejen biskupům, ale především jim je svěřen úřad strážců, jak to líčí Ezechiel: „Synu člověka! Ustanovil jsem tě stráž­ným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeneš je mým jménem..." (Ez 3,17n). Varovali pastý­ři před krizí a během krize? Nebo pro

mnohé z nich platí tvrdé slovo Izaiášovo: „Ti, kdo jsou na stráži, jsou slepí, nikdo z nich nic neví... (Iz 56,10) A u Řehoře Velikého čteme: „Hleď, svět je plný kně­zi, ale na Božích žních najdete jen velice málo dělníků. Kněžskou službu jsme sice přijali, ale práci, která k ní patří, nedělá­me." (Hom. 17) Je samozřejmě pravda, že vždy byli i dobří strážci, biskupové i laici, ale je také pravda, že o biskupech a lai­cích platí: mnozí, velmi mnozí mlčeli, příliš často a příliš dlouho. Jistěže by bylo nespravedlivé nevzpomenout na různé motivy tohoto mlčení: bezmoc, nezna­lost, někdy vychytralost a nedostatek pří­ležitosti. Což ale neplatí v mnoha přípa­dech i slovo Oty Habsburského ke všem, kdo nesou odpovědnost: „Teprve až se podaří zvítězit nad smrtelným hříchem naší doby, totiž zbabělostí, může nastou­pit nový začátek." To, co dnes potřebu­jeme, jsou strážci a pastýři Církve, kteří poznají ideologie a vlky, mají odvahu se jim postavit, hájit ovce a tak jim dát orientaci. Vzorem zde musí být svatý Ba­sil: Když mu císařský prefekt řekl, že do­sud nikdy nezažil, aby s ním někdo mlu­vil tak upřímně, Basil mu odvětil: „Asi ses ještě nikdy nesetkal s biskupem!"

Aktivita a pasivita pastýřů

Biskupové jsou pastýři. Jejich úkolem je pást ovce, ale také bránit je před vlky. Přeloženo do dnešní řeči: Biskupové mu­sejí dělat to, co tak naléhavě požaduje pa­pež Benedikt XVI.: Musejí se starat, aby se všude na všech úrovních hlásala na­uka Církve podle katechismu (Kardinál W. Levada, Notmitpastoralen Hinweisen zum Jáhr des Glaubens). Jak důležité je toto papežské napomenutí, ví každý, kdo četl v posledních desetiletích „katolické" náboženské knihy nebo jejich kritickou dokumentaci. K tomu je třeba připome­nout: Každá autorita, která se neuplat­ňuje, se ztrácí, a pastýři nemají právo ji nechat ztratit, když jim byla uložena!

Papež Benedikt na konci kněžského roku 2011 řekl: „Neohroženost, odvaha k odporu proti momentálním proudům zásadně patří k úkolu pastýřů." A dále řekl: „Pastýř potřebuje hůl proti divo­kým zvířatům, jež by mohla vniknout do stáda: proti lupičům, kteří hledají kořist. Vedle hole potřebuje prut, který udržuje stádo pohromadě a pomáhá mu projít obtížnými úseky cesty. To obojí pa­tří ke službě Církve, ke kněžské službě. I Církev musí využívat pastýřský prut, jímž brání víru před falšovateli, jímž brá­ní víru proti svodům. Právě použití prutu může být službou lásky.

Spolupráce a nebezpečí delegování

Bylo dobré, že Církev už od poloviny minulého století vyzývala nejen kněze a jáhny, ale i laiky ke spolupráci a pře­jímání odpovědnosti v Církvi. Toto po­zitivní hodnocení nemíním oslabovat, je ale jasné, že všechny nové struktury v sobě skrývají i možnost chybného vý­voje. Typické nebezpečí je, že laici si při­svojují více moci, než se předpokládalo, a biskupové (a faráři) delegují více od­povědnosti, než je smysluplné a dobré. Věcně vzato jde o to, že mnozí biskupové jsou závislí na grémiích, která oni sami ustanovili. Přitom podléhají pokušení si v tomto oslabení vlastních pravomocí li­bovat. A naopak, členové mnoha grémií se chovají, jako by biskup směl nanejvýše radit nebo podotýkat, ne ale rozhodovat a mít poslední slovo. K reformě musí pat­řit jasně vymezené vztahy mezi biskupem a jeho grémii, aby biskup v rozsahu své kompetence mohl rozhodovat, aniž by se musel obávat vzpoury, protestů nebo nadávek.

Ke zvládnutí této krize jsou zapotřebí duchovní zbraně: modlitba, osobní ob­rácení, odvážná vize, rozhodné jednání a péče o přiměřené slavení eucharistie, jako účast na královské svatbě, k níž jsou věřící zváni.

Möns. Andreas Laun OSFS, světící biskup salcburský

Ceny pohonných hmot opět rostou - opět zajímavý komentář Ivana Hofmana

Ceny pohonných hmot se v těchto dnech šplhají k historickým rekordům. Pokud je důvodem dluhová krize, padající měna a chamtivý stát, pak dlouho lépe nebude. Naopak už se mluví o tom, že by nafta brzy mohla být i za 38 korun za litr. A proč ne za 40 anebo za 50? Bude za tolik, kolik jsou ochotni řidiči zaplatit a zatím to nevypadá, že by se lidé kvůli drahému provozu automobilů zbavovali. Automobilů naopak stále přibývá. To, čeho jsme svědky u zdražování nafty, ale rovněž elektřiny, plynu, dřeva, uhlí, je ve skutečnosti zvyšováním nákladů na provoz. Je jasné, že občanova peněženka není nafukovací, takže zdražování energií způsobuje, že peníze chybí na investice. Jelikož na investice kvůli drahému provozu nelze našetřit, pořizují se investice na dluh, který se ovšem kvůli drahému provozu obtížně splácí. Jinak řečeno drahá nafta není pouze důsledkem krize, je také její příčinou. Čím dražší je provoz, tím menší je spotřeba, s klesající poptávkou se snižuje výroba, takže klesne i zaměstnanost anebo zaměstnaným klesne výplata. Drahá nafta nás prostě přijde draho, přestože na doplnění nádrže si i za tíživé situace odtrhneme od úst. Nestřídmý občan je pak viníkem krize pouze zdánlivě. Ve skutečnosti jsou to politici, kteří nehorázně zdaňují energie, aby pak veřejné prostředky mohli nalévat do nesčetných černých děr. Nepochybně existuje přímá úměra mezi výběrem daní a jejich rozkradením. Pokaždé, když na čerpací stanici platíme za benzín a naftu, je vhodné si připomenout, že nás právě okrádají naši ministři, poslanci a senátoři. Anebo že zrovna sponzorujeme svou zkorumpovanou vrchnost. Na benzínce tedy nejsme jen za chudáky. Jsme i za pitomce.

Komentář Ivana Hofmana

Donedávna nenápadného, téměř až neviditelného ministra Kocourka jsou ze dne na den plné noviny. Propírají ho už kromě žurnalistů a opozice i straničtí kolegové a koaliční partneři. A podle znalců zákulisí ODS to má pan Kocourek jako ministr nahnuté. Prý za sebou nemá v ODS žádnou vlivnou partu, která by ho podržela. ODS pak po dlouhé době mírně narostly volební preference a riskovat, že opět klesnou kvůli Kocourkovi, asi občanští demokraté nebudou. Kocourkův problém není v tom, že jeho maminka před třemi lety přišla k hezkému jmění a má problém vysvětlit jak. Kocourkův problém je, že to na něj někdo nažaloval. Politici se totiž už nějakou dobu u nás nedělí na čestné a nepoctivé. Dělí se na ty, kterým se nic nedokázalo a na ty, kteří byli chyceni na hrušce. Kocourkovi spolustraníci pak od něj dají ruce pryč nikoli proto, že jak to vypadá, přijal jakousi odměnu, provizi či úplatek, nýbrž proto, že se u toho nechal chytit. Trest ho čeká za trestuhodnou neobratnost. Z odhalení a vytrestání jednoho Kocourka nemá cenu se radovat. Určitě nejsme svědky respektu k občanovi, obnovy politické odpovědnosti ani kajícnosti hříšníků. Odepsáním Kocourka se nic neřeší, nic nenapravuje, pokud se nezmění systém, který umožňuje neprůhledné čachry, na jaké právě pan Kocourek dojíždí. A ten systém se nezmění. Lidem, kteří se snaží zpeněžit svůj vliv a za odměnu dělají movitým zájemcům všelijaké laskavosti, stojí za to riskovat. Třeba pan Kocourek přijde o ministerské křeslo, ale ty milióny jeho mamince nikdo nevezme. Jakmile pan prezident přijme jeho demisi, média o něj ztratí zájem a pojede se dál. Řečeno s básníkem: močálem černým kolem bílých skal.

Komentář Ivana Hofmana

Jak rozumět ohlášené zdržovací taktice, kterou v parlamentu chystá opozice? Odpůrcům vládou prosazovaných zákonů mohou obstrukce připadat odůvodněné, neboť míří proti pochybné reformě. Zdržování ale přijetí zákonů neodvrátí a je v praxi na nic. Obstrukce jsou vlastně projevem bezmocnosti. Lidé co dlouze řeční, aniž by to mělo hlavu a patu, působí navíc trapně, bez ohledu na jejich záměr či zaměření. Když politikům chybí vkus a vychování, budí to u občanů stejnou nevoli, jako když jim chybí zásady a inteligence. Místo opozičního cirkusu by lid znechucený poměry uvítal opoziční alternativy. To nejmenší, co se dá občanům bez obstrukčních ubohostí slíbit, je návrat k současné praxi. Bylo by zcela korektní a srozumitelné, kdyby opozice po prohraném hlasování suše oznámila: zrušíme, co vláda zavádí, a zavedeme, co vláda zrušila. Lépe by samozřejmě působilo, kdyby opozice místo negace přišla s lepším řešením. A ideální by bylo, kdyby se poslanecká sněmovna jako celek uměla chytrého řešení dobrat společně. Už dlouho jsme svědky toho, jak parlamentem procházejí normy špatné, vůči občanům nepřátelské, bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. Vesměs se jedná o rozhodnutí nevratná, takže také u dnes schvalovaných reforem se dá předpokládat, že budou platit tak dlouho, než je poslanci nahradí ještě horšími. Předem rovněž můžeme počítat s tím, že další zhoršování špatného stavu bude tradičně provázeno nevkusnými opozičními obstrukcemi. Na té kontinuitě nevratné špatnosti a trapnosti je ovšem pozoruhodné, že to vždycky nějak přežijeme. Jen atmosféra se mění. Občan se od zklamání vrchností přes zlobu na vrchnost dopracoval k tomu, že vrchností pohrdá.

Liturgická památka Jana Pavla II. připadne na 22. října

Na základě dekretu, který v pondělí 11. dubna 2011 vydala vatikánská Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, se liturgická památka Jana Pavla II. bude v Římě a v celém Polsku slavit vždy 22. října. Pokud jde o ostatní místní církve a řeholní řády, mohou prostřednictvím diecézního biskupa či generálního představeného řádu požádat o zařazení této liturgické památky do vlastních liturgických kalendářů.

Praha: Dekret, který uznává „výjimečný charakter“ papežova blahořečení, upravuje veřejné liturgické oslavy spojené s beatifikací Jana Pavla II., která proběhne v neděli 1. května ve Vatikánu. Ačkoliv se děkovné mše svaté po beatifikaci mohou slavit jen v místech, kde blahoslavený žil, povolil Vatikán, aby se děkovné mše mohly slavit během celého roku i v místních církvích po celém světě. Datum děkovné mše svaté v jednotlivých diecézích určí příslušný diecézní biskup, pro řeholní kongregace a řády tak učiní jejich představený. Tyto bohoslužby však mohou být slaveny pouze do 1. května 2012.

V římské diecézi a všech polských diecézích bude 22. říjen – den, kdy se v roce 1978 kardinál Karol Wojtyła ujal jako Jan Pavel II. úřadu římského biskupa – automaticky zařazen do liturgického kalendáře jako památka. Ostatní místní církve a řády však mohou rovněž požádat o dovolení zařadit tuto památku do svých liturgických kalendářů. Kostely v diecézích, kde se slaví liturgická památka, mohou být pojmenovány po Janu Pavlu II., pro ostatní ale musí Vatikán vystavit indult (dovolení).

Dekret rovněž obsahuje text vstupní modlitby, která bude použita při liturgických oslavách a děkovných mších, ostatní liturgické texty budou vzaty ze společné památky duchovních pastýřů – papežů. Neoficiální překlad vstupní modlitby od České sekce Vatikánského rozhlasu zní: „Bože, bohatý v milosrdenství, který jsi povolal blahoslaveného papeže Jana Pavla II., aby vedl celou tvoji církev, uděl nám, abychom v síle jeho učení s důvěrou otevírali svá srdce spásonosné milosti Krista, Vykupitele člověka. Neboť on s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.“

Jan Pavel II. bude blahořečen 1. května 2011

Tiskové středisko Svatého stolce dnes (14. 1. 2011) zveřejnilo zprávu o blahořečení služebníka Božího Jana Pavla II.  (Karola Wojtyły) dne 1. 5. 2011 ve Vatikánu. Mši svaté bude předsedat Benedikt XVI.

Vatikán: Svatý otec Benedikt XVI. dnes přijal na soukromé audienci kardinála Angela Amata S.D.B., prefekta Kongregace pro blahořečení a svatořečení, během které papež pověřil kongregaci k vyhlášení dekretů, týkajících se uznání zázraků, mezi nimi i služebníka Božího Jana Pavla II. Mše svatá k blahořečení, které bude předsedat papež Benedikt XVI., se bude konat 1. května 2011 o II. neděli velikonoční (neděle Božího milosrdenství) ve Vatikánu.