Dostal jsem toto vánoční přání s “vánočním dárkem”. Rozšiřuji dál. :-)
K přání požehnaného prožití Vánoční doby a celého nového roku si již tradičně dovoluji připojit i malý vánoční dáreček.
Tentokrát je to obdoba písničkového JukeBoxu, ale zaměřená na různá duchovní témata, přednášky, semináře: Témabox. Spustili jsme ho právě o letošních Vánocích.
Snad potěší nejen o Vánocích...
Srdečně zdraví
P. Marek Dunda
V belgické Revue Générale des Assurances et des Responsabilités (2010, n° 14675) bylo publikováno rozhodnutí bruselského odvolacího soudu ze dne 21. 9. stanovující, že lékaři mohou být voláni k zodpovědnosti za "nesprávné narození" dítěte, jehož postižení při prenatálních prohlídkách přehlédli. Soud shledal, že třebaže lékaři poškození dítěte nezpůsobili, jsou vinni tím, "že se s takovým postižením narodilo" a že přehlédnutí vady znemožnilo, aby se dítě stalo objektem "terapeutického potratu" ("avortement thérapeutique"). Soud vysvětlil, že zákonodárství svým povolením umělého potratu "muselo zamýšlet zamezení tomu, aby se narodily děti s vážnými abnormalitami, maje na paměti nejen zájmy matky, ale i nenarozeného dítěte." Dle logiky tohoto soudního stanoviska se tedy zájmům těchto nenarozených dětí učiní zadost jejich usmrcením.
Londýn. Evropská komise vyprodukovala tři miliony diářů Evropské unie pro studenty střední školy. Obsahují židovské, hinduistické, sikhské, muslimské a dokonce čínské svátky. Zaznamenány jsou v něm také výroční dny spojené s EU. O křesťanských vánocích v něm ale není ani zmínka. Jak informule Daily Telegraph, přes 330 tisíc diářů, obsahujících také 51 stránek s informacemi o Evropské unii na lesklém papíře, rozdaných v britských školách jako dárek Evropské komise, vyvolalo mezi tamními křesťany značný údiv. Stránka 25. prosince je prázdná, jen v záhlaví má citát „Opravdový přítel je ten, kdo s tebou sdílí starosti i radosti“. A přesto, že křesťanství je v Evropě převládajícím náboženstvím, v diáři Evropské komise chybí i ostatní křesťanské svátky. Podle mluvčího komise, došlo k chybě a v rámci politické korektnosti v příštích vydáních budou zmínky o náboženských svátcích chybět úplně, aby se předešlo jakémukoliv nedorozumění.
Vatikán. Svatý stolec neuznává současné Kolegium čínských katolických biskupů a odsuzuje způsob, jakým proběhlo Osmé shromážděné reprezentantů čínských katolíků. Dnes vydané prohlášení Vatikánského tiskového střediska upřesňuje postoj Svatého stolce k zasedání, které proběhlo v Pekingu ve dnech 7. – 8. prosince. Prohlášení upozorňuje na znásilňování náboženské svobody jak při dopravování osob na místo konání tak při samotném průběhu jednání. „Vytrvalé úsilí kontrovat nejosobnější sféru života občanů, totiž jejich svědomí, a zasahovat do vnitřního života katolické církve, není Číně ke cti, naopak, zdá se, že jde daleko spíš než o sílu o projev strachu a slabosti, o nesmiřitelnou intoleranci, namísto otevřenosti svobodě a úctě k lidské důstojnosti či ke správnému rozlišení mezi občanskou a náboženskou sférou,“ stojí v prohlášení. Dokument znovu opakuje, že Svatý stolec nesouhlasil s účastí legitimních biskupů na zasedání a připomíná, že mnoho biskupů a kněží bylo přinuceno k účasti násilím. Svatý stolec se ohrazuje proti vážnému porušování lidských práv, zejména svobody svědomí a vyznání, a vyjadřuje hlubokou úctu před těmi, kdo projevili statečnost.
Champion. Mariánská zjevení, která před půldruhým stoletím v Champion ve státě Wisconsin měla Adéla Brise, byla včera místním ordinářem diecéze Green Bay uznána za pravá. Je to první případ církevního schválení soukromého zjevení na území Spojených států. Tiskový mluvčí zmíněné diecéze při té příležitosti zmínil, že církevní schválení se do této doby dostalo pouze jedenácti místům v různých částech světa (např. Guadeloupe, La Salette, Lurdy, Fatima, Banneux, Beauraing, Akita). Mladá belgická emigrantka Adéla Brise měla na podzim roku 1859 soukromá vidění Matky Boží, která se představila jako Královna nebe a vybízela k modlitbě za hříšníky. Vizionářka založila později katolickou školu a ženskou komunitu třetího františkánského řádu. Biskup David Ricken z diecéze Green Bay, prohlašuje v dekretu, který byl zveřejněn včera na slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie, že zjevení mají nadpřirozený obsah a jsou hodné víry, ačkoli žádný katolík k tomu není zavazován. Připomeňme, že právě problematice soukromých zjeveních věnoval Benedikt XVI. jeden odstavec nedávno zveřejněné posynodální apoštolské exhortace Verbum Domini O Božím slovu v životě a poslání církve. Papež tam píše:
Synod doporučil „pomáhat věřícím dobře rozlišovat Boží Slovo od soukromých zjevení“, jejichž úlohou není „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo“. Hodnota soukromých zjevení je podstatně odlišná od jediného veřejného zjevení, které žádá naši víru. V něm k nám totiž prostřednictvím lidských slov a živého společenství církve mluví Bůh sám. Kritériem pravdy soukromého zjevení je jeho orientace na Krista. Když nás od něho vzdaluje, pak zajisté nepřichází od Ducha svatého, jenž nás vede v rámci evangelia a nikoli mimo něj. Soukromé zjevení je pro tuto víru pomocí a svou věrohodnost ukazuje právě tím, že odkazuje k jedinému veřejnému zjevení. Církevní schválení soukromého zjevení je tedy podstatným ukazatelem toho, že dotyčné poselství neobsahuje nic, co by protiřečilo víře a dobrým mravům; je dovoleno jej zveřejnit a věřící jsou zmocněni rozvážně jej přijmout. Soukromé zjevení může vnést nové akcenty, přinést nové formy zbožnosti nebo prohloubit ty staré. Může mít určitou prorockou povahu (srov. 1 Sol 5,19-21) a může být platnou pomocí pro porozumění a lepší život evangelia v aktuální době; nemá být proto přehlíženo. Je pomocí, která je nabídnuta, ale její užití není povinnost. V každém případě se má jednat o potravu víry, naděje a lásky, které jsou pro všechny trvalou cestou spásy.“
- píše Benedikt XVI. v nejnovější apoštolské exhortaci Verbum Domini (č.14).
Vatikán. Křesťanská odpověď na ateistický skepticismus je tématem letošních adventních kázání o. Raniera Cantalamessy, OFMCap. Kazatel papežského domu se inspiruje založením Papežské rady pro novou evangelizaci, aby se obrátil k palčivému problému apostaze Starého kontinentu. Jak v úvodu říká, chce pátrat po překážkách, které tradičně křesťanské země činí „odolné“ vůči evangelijní zvěsti.
V prvním zamyšlení se papežský kazatel vyrovnává se scientismem, definovaným jako filosofický koncept, který připouští pouze platnost poznání vlastního pozitivním vědám, zatímco náboženské a teologické poznání stejně jako etické či estetické vykazuje do hranic pouhé představivosti. Papežský kazatel se pouští do polemiky s autory těchto tezí, jako byl francouzský biolog a filosof Jacques Monod, který považoval vědu za zdroj veškerého bohatství a moci našich časů, militantní ateista Richard Dawkins, který se nezdráhá označit věřící vědce za „analfabety“, nebo astrofysik Stephen Hawkins, přesvědčený, že věda dokazuje zbytečnost hypotézy Boha.
Všechny tyto teze se ukazují falešné, říká o. Cantalamessa, nikoliv na základě apriorní úvahy či argumentů teologie a víry, nýbrž na základě analýzy vědeckých výsledků a názorů mnoha jiných vynikajících vědců minulosti i přítomnosti. Vědec jako Max Planck, vynálezce kvantové teorie, říká o vědě totéž, co tvrdili o rozumu Augustin, Tomáš Akvinský, Pascal, Kierkegaard a další, že totiž „Věda vede k jistému bodu, za který nás už vést nemůže.“
Za exaktní analýzou odkazuje papežský kazatel na knihu Roberta Timossiho, Iluze ateismu. Proč věda nepopírá Boha (L´illusione dell´ateismo. Perché la scienza non nega Dio, Cinisello Balsamo (Mi): Edizioni San Paolo, 2009) a sám nabízí příklad:
„Jsou někteří noční ptáci, jako výr nebo sova, jejichž oči jsou přizpůsobeny k vidění ve tmě. Sluneční světlo je oslepuje. Bezpečně se pohybují v noci, ale nevědí nic o světě za dne. Představme si, že – jak je tomu v bajkách – ptáci mohou mezi sebou mluvit. Orel se spřátelí se sovou a začne jí vyprávět o slunci, o tom jak všechno osvěcuje, že bez něj by všechno utonulo v temnotě a ledu, ba dokonce i její noční svět by bez něj přestal existovat. Co by asi odpověděla sova? „Vykládáš tu nesmysly! Nikdy jsem to tvoje slunce neviděla. My se bezpečně pohybujeme a obstaráváme potravu bez něj. To vaše slunce je zbytečná hypotéza, a tedy neexistuje.“
Přesně to činí ateistický vědec, když říká „Bůh neexistuje“. Posuzuje svět, který nezná, aplikuje své zákony na to, co je mimo jejich dosah. Abychom spatřili Boha, musíme otevřít jiné oči, odvážit se vyjít z noci. V tomto smyslu stále platí pradávná slova žalmisty: „Hlupák říká: Bůh není“.
Za příklad otevřeného a konstruktivního postoje k vědě může sloužit osobnost bl. Johna Henryho Newmana. Devět let po té, co Darwin zveřejnil svou teorii evoluce druhů, a v mnoha kruzích zavládl zmatek, napsal Newman kanovníku Johnu Walkerovi:
„Nebojím se (Darwinovy teorie)... Nezdá se mi, že by z ní vyplývala negace stvoření, protože Stvořitel před miliony let dal hmotě zákony.... Nepopíráme přece ani neomezujeme Stvořitele, když zastáváme názor, že stvořil lidský intelekt schopný samostatného jednání a rozvoje, nadaný jakýmsi kreativním talentem, ba daleko méně popíráme či ohraničujeme jeho moc, když tvrdíme, že dal hmotě tyto zákony, jež jsou s to utvářet a budovat v rámci vlastního slepého zaměření napříč nesčetnými epochami tento svět, jak jej vidíme (...). Teorie pana Darwina nemusí být nezbytně ateistická, ať už je pravdivá nebo není. Může prostě nabízet širší ideu Boží Vševědoucnosti a Schopnosti.... Na první pohled nevidím jak je „náhodná evoluce organismů“ v rozporu s božím plánem – Náhodná je pro nás, ne pro Boha.“ (J.H. Newman, Dopis kanovníkovi J. Walkerovi (1868, in The Letters and Diaries, vol. XXIV, Oxford 1973, s. 77.)
Jak upozorňuje Cantalamessa, pozitivní přístup k vědě uvnitř církve ukazuje nejlépe Papežská akademie věd, v níž se scházejí k diskusím nejvýznamnější vědci z celého světa, věřící i nevěřící, aby svobodně rozmlouvali o svých názorech na problémy zajímavé z hlediska víry i vědy. Scientistický pohled na svět má nicméně přímý a rozhodující vliv na evangelizaci – podotýká papežská kazatel. Jde v něm totiž o místo člověka ve světě.
Nevěřící vědci, zejména v oborech jako biologie a kosmologie, téměř soutěží mezi sebou v tom, kdo pokročí nejdál v tvrzení, jak marginální a bezvýznamný je člověk v univerzu a ve velkém moři života. „Stará smlouva je zlomena – napsal Monod – člověk konečně ví, že je sám v nesmírnosti univerza, z něhož se náhodně vynořil. Jeho úkol, stejně jako jeho osud, není nikde zapsán.“(J. Monod, Il caso e la necessita, Milano: Mondadori, 1970, s. 136.)
Scientistická vize světa spolu s člověkem šmahem vyhání z centra univerza také Krista. Ten je redukován, řečeno s Blondelem, na „historický případ, v kosmu izolovaný jako vedlejší epizoda, vetřelec nebo vysídlenec v tísnivé a nepřátelské nezměrnosti Univerza.“ (M. Blondel et A. Valensin, Correspondance, Aubier, Paris 1957, s. 47).
Tato vize člověka se začíná projevovat také v praxi, v kultuře a v mentalitě. Odtud lze vysvětlit některé excesy ekologismu, které chtějí zrovnoprávňovat zvířata a dokonce i rostliny s člověkem. Jak dobře víme o mnoho zvířat se pečuje daleko lépe než o miliony dětí.
V jistém smyslu jde o návrat k předkřesťanskému pojetí, které se drželo schématu: Bůh – kosmos – člověk a proti kterému Bible a křesťanství staví schéma: Bůh – člověk – kosmos. Jinými slovy kosmos je pro člověka ne člověk pro kosmos.
Vánoce jsou ideální příležitostí, k tomu, abychom si připomněli křesťanské dědictví. Právě od vtělení Slova odvozovali řečtí otcové možnost „zbožštění“. Sv. Atanáš nepřestává opakovat: „Slovo se stalo člověkem, abychom my mohli být zbožštěni.“ „On se vtělil a člověk se stal Bohem, neboť je s Bohem spojen,“ píše jinde sv. Řehoř Naziánský. Spolu s Kristem bylo obnoveno a vyneseno na světlo „bytí Božího obrazu“, které zakládá převahu člověka nad zbytkem stvoření.
Dne 22. 11. 2010 zveřejnilo Tiskové středisko Svatého stolce prohlášení vatikánského mluvčího P. Federica Lombardiho ke slovům Svatého otce v knize Světlo světa o používání prezervativů.
Vatikán: Na závěr 11. kapitoly knihy Světlo světa papež odpovídá na dvě otázky týkající se boje proti AIDS a používání prezervativů. Otázky navazují na diskusi, která se rozpoutala po vyjádření papeže k tomuto tématu během jeho cesty do Afriky v roce 2009. Papež jasně zdůrazňuje, že nechtěl zaujmout postoj k problému prezervativů obecně, ale chtěl důrazně řici, že problém AIDS nelze vyřešit pouze distribucí prezervativů, protože je třeba učinit mnohem víc: je třeba věnovat se prevenci, výchově, pomáhat, radit, stát nablízku lidem jednak, aby neonemocněli, ale i v případě nemoci.
Papež uvádí, že také v prostředí mimo církev se dospělo k analogickému názoru, jak vyplývá z tzv. teorie ABC (Abstinence – Be Faithful – Condom), ve které první dva prvky (abstinence a věrnost) jsou mnohem více rozhodující a zásadní pro boj s AIDS, zatímco prezervativ se zdá být posledními zadními vrátky, když scházejí první dva. Musí být tedy jasné, že prezervativ není řešení problému.
Papež pak rozšiřuje svůj pohled a upozorňuje na skutečnost, že zaměření pouze na prezervativ znamená banalizaci sexuality, která ztrácí svůj význam jako projev lásky mezi lidmi a stává se jen jakousi "drogou". Bojovat proti banalizování sexuality je "součástí velkého úsilí o to, aby sexualita byla kladně hodnocena a mohla se uplatnit ve svém pozitivním vlivu na lidskou bytost v její celistvosti".
Ve světle této rozsáhlé a hluboké vize lidské sexuality a její každodenní problematiky, papež znovu zdůrazňuje, že "církev samozřejmě nepovažuje prezervativy za autentické a morální řešení" problému AIDS.
Papež tím nereformuje ani nemění učení církve, ale znovu je potvrzuje tím, že zdůrazňuje perspektivu hodnoty a důstojnosti lidské sexuality jako projevu lásky a odpovědnosti.
Papež zároveň považuje za výjimečnou situaci, kdy sexuální vztah vystavuje riziku život druhého. V tom případě papež morálně neospravedlňuje nespořádané využívání sexuality, ale domnívá se, že použití prezervativu pro snížení nebezpečí nákazy může být "prvním skutkem odpovědnosti", "prvním krokem na cestě k lidštější sexualitě, místo vystavovat druhého jejím využitím riziku života".
Proto papežova úvaha nemůže být definována jako revoluční obrat. Mnozí morální teologové a významné církevní osobnosti podporovaly a podporují analogické postoje; nicméně je pravda, že jsme je ještě tak jasně neslyšeli z úst papeže, i když formou rozhovoru, a ne magisteria.
Benedikt XVI. nám tedy s odvahou předkládá důležitý příspěvek k objasnění a prohloubení dlouho diskutované otázky. Je to původní příspěvek, protože na jedné straně je věrný morálním principům a představuje jasné odmítnutí iluzorní cesty "důvěry v prezervativ"; na druhé straně však ukazuje chápající a dlouhodobou vizi, pozornou na odhalení drobných krůčků – i když jen počátečních a ještě rozpačitých – často duchovně a kulturně chudého lidstva k lidštějšímu a odpovědnějšímu využívání sexuality.
Ve čtvrtek 11. listopadu skončila národní děkovná pouť do Říma. Všechny její významné okamžiky svým divákům zprostředkovala ve spolupráci s Vatikánským televizním centrem i Televize Noe a záznam poutních mší i generální audience se Svatým otcem nyní nabízí zájemcům k zakoupení na DVD.
Ostrava: Na obrazovkách Televize Noe měli diváci možnost shlédnout přímým přenosem kromě středeční generální audience i tři bohoslužby z různých římských bazilik. Pro přímé účastníky pouti nebo pro ty, kdo chtějí mít památku na tuto nevšední událost, nabízí stanice možnost objednat si DVD se záznamem těchto bohoslužeb. Budou připravena čtyři DVD:
1. Záznam mše svaté z baziliky Santa Maria Maggiore v úterý 9. listopadu 2010, které předsedal Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký.
2. Záznam generální audience z chrámu sv. Petra a z Auly Pavla VI. ve středu 10. listopadu 2010.
3. Záznam mše svaté z baziliky sv. Petra ve Vatikánu ve středu 10. listopadu 2010, které předsedal Mons. Dominik Duka, arcibiskup pražský.
4. Záznam mše svaté z baziliky sv. Jana v Lateránu ve čtvrtek 11. listopadu 2010, které předsedal kardinál Miloslav Vlk.
Zájemci o DVD mohou psát na mailovou adresu vysilani@tvnoe.cz s uvedením poštovní adresy a upřesněním, o který záznam mají zájem.
Marcel Puvák, Televize Noe
Na otázky návštěvníků webu Tiskového střediska České biskupské konference bude ve středu 27. října 2010 od 16.00 do 17.00 hodin odpovídat Ing. Karel Štícha. Hovořit bude o příčinách současného vztahu mezi státem a církvemi a jeho základních charakteristikách, možnostech nového uspořádání a cestě, jak k němu dospět. Rozhovor najdete na adrese tisk.cirkev.cz/online-rozhovor.
Praha: Hostem dalšího rozhovoru na stránkách Tiskového střediska ČBK bude dne 27. října 2010 od 16.00 do 17.00 hodin ing. Karel Štícha, ekonom pražské arcidiecéze, předseda expertní komise církví pro majetkové narovnání mezi státem a církvemi. Otázky můžete zasílat již nyní na adrese tisk.cirkev.cz/online-rozhovor. Příjem dotazů zaslaných předem bude ukončen ve středu 27. října ve 12.00 hodin, další otázky pak můžete pokládat v průběhu hodinového rozhovoru. Informace o tématu a hostovi naleznete zde: tisk.cirkev.cz/online-rozhovor/profil-hosta.
Ing. Karel Štícha (* 1952) vystudoval Stavební fakultu ČVUT. Pracoval jako projektant a statik mostních konstrukcí, programátor a analytik technických a ekonomických úloh. Od roku 1994 je zaměstnán na Arcibiskupství pražském jako vedoucí Správy majetku, od roku 2002 navíc ve funkci ekonoma Arcidiecéze. Je členem ekonomické rady arcidiecéze pražské. V roce 2007 byl za ČBK nominován do expertní komise církví pro jednání se státem o majetkovém narovnání a následně byl ustanoven předsedou této komise.
On-line rozhovor o vztahu mezi státem a církvemi | Arcidiecéze olomoucká
Vznik života na Zemi by nás neměl nechat v klidu. Ten okamžik, kdy hmota učinila první nesmělý taneční krok nebo kdy onen dávný tvor poprvé zaklonil hlavu a podíval se na hvězdy s nevyslovenou otázkou: „Jsme jen kusy hmoty vzniklé evolucí, jsme tančící skály?“ (Marek Orko Vácha)
Proč si lidé různých oborů nerozumějí?
Proč si nerozumějí lidé vědy a filozofie, umění a vědy, filozofie a víry, víry a vědy? Proč mají dokonce vzájemně pocit, že ti druzí snad ani neumí správně pojmenovat svět, že se nezabývají tím podstatným? Že by problém jazyka? Mohlo by být. Třeba fyzika mluví jazykem matematiky, řečí čísel. Přitom abstraktní matematika je zároveň niterně filozofickou disciplínou. Možná kdyby filozofové mluvili matematikou? Nebo jinak. Že by to byl problém vzájemného respektu? Vždyť i člověk vědy žije filozofická témata štěstí a lásky, člověk umění využívá zcela exaktní barvy, hlínu, nebo biochemické procesy v mozku. Všichni lidé se denně vyjadřují v metaforách, aniž by si toho byli mnohdy vědomi, a rovněž všichni lidé pátrají po smyslu bytí, aniž by si toho byli mnohdy vědomi.
Každý ze 16 dílů seriálu Tančící skály představuje jedno dějinné téma.
Existenci lidí svět podmiňuje, ale zároveň lidé jakoby světu dávali smysl, neboť ho neustále pojmenovávají. Igora (hledače) během jeho šestnáctidílného putování dejme tomu zaujme zalesněná krajina, kopcovitý horizont, vysílač vyrůstající zpoza smrků, nebe, s nímž kontrastuje, školáci na výletě. Co vidí? A proč to všechno? A co vidí biolog, kněz, socioložka, filozof, biblista, performer? Jejich pohledy by o sebe v přímém dialogu asi zakopávaly, ale vedle sebe mohou vytvořit mozaiku pravd, které mají šanci přiblížit se Pravdě, je-li.
Byl náš předek primitivnější?
Náš předek před dvěma miliony let vymyslel pěstní klín a další milion let nic nového. Byl primitivnější? Z technologického hlediska bezesporu ano. Ale z filozofického? Nevěnoval tu spoustu volného času přemýšlení o smyslu bytí? Jistě, spekulace, neboť tento náš předek nevymyslel ani písmo, aby své myšlenky mohl zapsat a aby se mohly případně i dochovat. Ale celkem zajímavá spekulace, co říkáte? A ještě zajímavější, pokud vedle sebe položíte technologie stáří dvacet tisíc let, jeden tisíc let, sto let a porovnáte je se současností. Rozdíly jsou propastné. Ale pokud vedle sebe položíte výtvarné, nebo sochařské umění staré dvacet tisíc let, filozofii starou tisíc let, umění a filozofii minulého století, nebo obojí zcela současné, zjistíte, že se zabývají stále tímtéž a staré myšlenky oprášené od prachu umí oslovovat velmi současně.
Metodu seriálu postavil ve 13. století Mistr Eckhart.
Jsou tři způsoby pravdy, napsal, a to věda, mystika a umění. Tato myšlenka se stala přímou inspirací tvůrců. Včetně toho, že se Eckhart nebál myslet, i když věděl, že myšlení vede k pravdě stejně jako k omylům. Ale bez tohoto rizika se nedoví nikdy a nikdo nic.
Cyklus Tančící skály je pořadem otázek po pochopení vzniku a charakteru našeho fyzického světa.
Odpovědi se lámou na předělu věd exaktních a humanitních, na hranici vědy a víry, na štěrbině mezi syrovou realitou a jejím uměleckým odrazem. A jako světlo za optickým hranolem vytváří duhu, tak i spektrum odpovědí kreslí pestrý obraz rozmanitosti lidského chápání.
Utrpení Kristových svědků očištuje svět od falešných božstev
Meditace Benedikta XVI. na úvod synody, synodní aula Pavla VI.
Drazí bratři a sestry,
11. října 1962, tedy dnes před 38 lety zahajoval papež Jan XXIII. Druhý vatikánský koncil. Na tento den připadala slavnost mateřství Panny Marie a papež Jan XXIII. chtěl celý tento koncil svěřit pod mateřskou ochranu Madony. Také my začínáme 11. října a také chceme svěřit tento synod se všemi problémy, výzvami a nadějemi mateřskému srdci Madony, Matky Boží. Pius XI. zavedl tento svátek roku 1933 tedy 1500 let po koncilu v Efesu, který pro Marii zavedl a legitimoval titul Theotokos, Dei Genitrix. V tomto velkolepém výrazu - Dei Genitrix - efezský koncil shrnul celou nauku o Kristu, o Marii a celou nauku o Vykoupení. Stojí tedy za to zamyslet se chvíli nad tím, o čem mluví Efezský koncil, o čem mluví tento den.
Jde o titul vskutku odvážný. Jistá žena je Matka Boží. Jak je to možné? - bylo by možno se ptát. Bůh je věčný, je Stvořitel. My jsme tvorové, existujeme v čase. Jak by mohla být nějaká lidská osoba Matkou Věčného Boha, když my sami existujeme v čase a všichni jsme tvorové? Je tedy pochopitelné, že existovala silná opozice proti tomuto slovu. Nestoriáni říkali: je možné říkat Christotokos, ano, ale nikoli Theotokos. Theos, Bůh je nad dějinnými událostmi. Koncil však rozhodl takto a poukázal tak na drama Boží, na velikost toho, co pro nás učinil. Bůh nezůstal v sobě: vyšel ze sebe a natolik radikálně se sjednotil s člověkem Ježíšem, že tento člověk – Ježíš - je Bůh, a mluvíme-li o něm, můžeme vždycky mluvit také o Bohu. Nenarodil se pouze člověk, který měl co do činění s Bohem, ale v Něm se narodil na zem Bůh. Bůh vyšel ze sebe, ale můžeme to říci také opačně: Bůh nás vtáhnul do sebe sama, takže nejsme již mimo Boha, ale jsme uvnitř, v nitru Boha samého.
Aristotelská filosofie, jak dobře víme, nám říká, že mezi Bohem a člověkem existuje pouze vztah, který není vzájemný. Člověk se vztahuje k Bohu, ale Věčný Bůh je v sobě, nemění se, nemůže mít dnes tento vztah a zítra jiný. Existuje sám v sobě, nemá vztah ad extra. Je to pojetí velmi logické, ale uvádí nás do beznaděje: Bůh tedy nemá vztah ke mně? Vtělením, událostí Theotokos, se to radikálně změnilo, protože Bůh nás vtáhnul do sebe samého. Bůh v sobě samém je vztah a dává nám účast na svém vnitřním vztahu. Tak jsme v jeho bytí Otce, Syna a Ducha svatého; jsme uvnitř jeho bytí ve vztahu; jsme ve vztahu s Ním a On reálně vytvořil vztah k nám. V oné chvíli se chtěl Bůh narodit z ženy a zároveň nadále zůstat sebou samým. Je to velkolepá událost. Takto můžeme porozumět hloubce úkonu, kterým papež Jan svěřil zasedání koncilu tomuto ústřednímu tajemství, Matce Boží, která je Pánem vtažena do Něho samého, a spolu s ní my všichni.
Koncil začal ikonou Theotokos. Papež Pavel VI. na jeho konci prohlásil Madonu za Matku církve. A tyto dvě ikony, kterými je zahájen a zakončen koncil jsou vnitřně spojeny. Jsou v posledku jedinou ikonou, protože Kristus se narodil nikoli jako jedinec uprostřed jiných. Narodil se, aby si vytvořil tělo: narodil se – jak říká Jan ve 12. kapitole svého evangelia – aby přitáhnul všechny k sobě a do sebe. Narodil se – jak říkají listy Kolosanům a Efesanům – aby znovu sjednotil celý svět, narodil se jako prvorozený mezi mnoha bratry, narodil se, aby v sobě sjednotil kosmos, takže On je Hlavou jednoho velkého Těla. Kde se rodí Kristus, začíná pohyb sjednocení, začíná pohyb povolání, vytváření jeho Těla, svaté církve. Matka Theos, Matka Boží, je Matkou církve, protože je Matkou Toho, který přišel, aby nás všechny sjednotil ve svém zmrtvýchvstalém Těle.
Svatý Lukáš nám umožňuje chápat tento paralelismus mezi první kapitolou svého evangelia a první kapitolou Skutků apoštolů, které opakují totéž tajemství na dvou rovinách. V první kapitole evangelia sestupuje Duch svatý na Marii, která porodí a daruje nám tak Božího Syna. V první kapitole Skutků apoštolů je Maria uprostřed Ježíšových učedníků, kteří se všichni společně modlí a vyprošují seslání Ducha svatého. Takto se z věřící církve s Marií v jejím středu rodí církev, Kristovo Tělo. Toto dvojí narození je jediným zrozením Christus totus, Krista, který objímá svět a nás všechny.
Narození v Betlémě, narození ve Večeřadle. Narození Dítěte Ježíše, narození Kristova Těla, církve. Jsou dvě události nebo jediná událost. Mezi těmito dvěma však stojí realita Kříže a Zmrtvýchvstání. A pouze skrze Kříž vede cesta k plnosti Krista, k jeho vzkříšenému Tělu, k univerzalizaci jeho bytí v jediné církvi. A tak, vzhledem k tomu, že jedině ze zrna padlého do země se zrodí velká žeň, vychází z Pána probodeného na Kříži univerzálnost jeho učedníků shromážděných v tomto jeho zabitém a vzkříšeném Těle.
Vezměme v úvahu toto spojení mezi Theotokos a Matkou církve a pohlédněme na poslední knihu Písma svatého, knihu Zjevení, kde se ve 12. kapitole právě tato syntéza objevuje. Žena, oděná sluncem s dvanácti hvězdami kolem hlavy a měsícem pod nohama, porodí. Porodí s bolestným křikem, s velkou bolestí. Mariánské tajemství je tady Betlémským tajemstvím, jež je rozšířeno na tajemství kosmické. Kristus se rodí stále znovu ve všech generacích a tak přijímá, zahrnuje lidstvo v sobě samém. A toto kosmické narození se uskutečňuje ve výkřiku na Kříži, v bolesti Umučení. Tento křik na Kříži patří krvi mučedníků.
Takto nyní můžeme pohlédnout na druhý žalm dnešní modlitby během dne, žalm 81, kde je část tohoto procesu patrná. Bůh se nachází mezi bohy, kteří jsou v té době v Izraeli ještě považovány za bohy. V tomto žalmu, v obrovském soustředění prorocké vize je vidět svržení těchto bohů. Ti kteří vypadali jako bohové, nejsou bohy a ztrácejí božský charakter, padají k zemi. Diis estis et moriemini sicut nomine (srov. Žl 81, 6-7): svržení a pád božstev.
Tento proces, který se uskutečňuje během dlouhé cesty víry Izraele a který je zde shrnut v jediné vizi, je pravým procesem dějin náboženství: pádu bohů. Proměna světa, poznání pravého Boha, svržení sil, které ovládají zemi je tak procesem bolestným. V dějinách Izraele vidíme, jak toto osvobození od polyteismu, toto uznání, že „jedině On je Bůh“, se uskutečňuje uprostřed bolestí, počínaje putováním Abrahama, exilem, Makabejskými, až ke Kristu. A v dějinách tento proces svržení mocností pokračuje, jak o tom mluví kniha Zjevení ve 12. kapitole. Mluví o pádu andělů, kteří nejsou anděly, nejsou božstvy na zemi. A skutečně se realizuje, právě v čase rodící se církve, kde vidíme, jak krev mučedníků zbavuje božstva jejich moci, počínaje božským císařem i všemi těmito božstvy. Je to krev mučedníků, bolest, křik Matky církve, která způsobuje jejich pád a tak proměňuje svět.
Tento pád není jenom poznání toho, že nejsou Bohem; je to proces proměny světa, za niž se platí krví a která stojí utrpení Kristových svědků. Díváme-li se dobře, pak vidíme, že tento proces vůbec neskončil. Uskutečňuje se v různých obdobích dějin stále novými způsoby. I dnes v této chvíli se má Kristus, jediný Boží Syn, narodit pro svět, svrhnout bohy za cenu bolesti a svědectví mučedníků. Pomysleme na velké mocnosti dnešních dějin. Pomysleme na anonymní kapitál, který zotročuje člověka, není už záležitostí člověka, nýbrž anonymní mocí, jíž lidé otročí a kterou jsou sužováni a dokonce hubeni. Je ničivou mocí, která ohrožuje svět. Dále jsou to mocnosti teroristických ideologií. Násilí je pácháno zdánlivě ve jménu Božím, ale není to Bůh. Jsou to falešná božstva, která musejí být demaskována, aby se ukázalo, že nejsou Bohem. A potom narkotika, tato moc, která jako divoká bestie roztahuje své paže do všech částí světa a ničí ho. Je to božstvo, ale falešné božstvo, které musí padnout. Anebo i životní styl propagovaný veřejným míněním: dnes se to takhle dělá, manželství nic neznamená, cudnost už není ctnost, a tak dále.
Tyto dominantní, násilím se vnucují ideologie, jsou falešnými božstvy. Skrze bolest svatých, v bolestech věřících, Matky církve, jíž jsme součástí, musejí tato božstva padnout. Musí se uskutečnit, co praví listy Kolosanům a Efesanům: mocnosti a síly padnou a budou podrobeny jedinému Pánu Ježíši Kristu. O tomto boji, ve kterém se nacházíme, o tomto svržení bohů, pádu falešných bohů, kteří padnou, protože nejsou božstvem, nýbrž mocnostmi, které ničí svět, mluví kniha Zjevení ve 12. kapitole také za pomoci tajemného obrazu, k němuž ostatně existuje mnoho pěkných interpretací. Je tam řečeno, že had vychrlil proud vody, aby prchající ženu strhnul. Zdá se, že se žena v této řece utopí, ale dobrá země řeku pohltí, takže nemůže škodit. Myslím, že tuto řeku lze snadno interpretovat. Jsou to proudy, které všechno ovládají a chtějí zkompromitovat víru církve, která už jakoby nemohla obstát před silou proudů, které se vnucují jako jediná racionalita a jako jediný způsob života. A země, která pohltí tyto proudy, je prostá víra, která se nedá strhnout touto řekou a zachrání Matku, zachrání Syna. Proto říká Žalm – první žalm modlitby během dne – prostá víra je pravá moudrost (srov. Žl 118,130). Tato pravá moudrost prosté víry, která se nenechá strhnout vodami, je silou církve. A tak jsme zpět u mariánského tajemství.
Je tu ještě poslední slovo Žalmu 81, movebuntur omnia fundamenta terrae (Žl 81,5), kolísají všechny základy země. Vidíme to dnes na klimatických problémech, jak jsou ohrožovány základy země. Jsou však ohrožovány naším jednáním. Kolísají vnější základy, protože kolísají základy vnitřní, morální a náboženské základy, víra, z níž plyne pravý způsob života. A víme, že víra je základem, a že základy země v posledku nemohou kolísat, pokud zůstane pevnou víra, pravá moudrost.
A potom žalm praví: „Povstaň Bože a suď zemi“ (Žl 81,8). Také my říkáme Pánu: „Povstaň v této chvíli, vezmi do svých rukou zemi, chraň svou církev, chraň lidstvo, chraň zemi“. A svěřujeme se opět Matce Boží, Marii, a modlíme se: „Ty věřící, která jsi otevřela zemi vůči nebi, pomoz nám, otevři také dnes tyto brány, aby zvítězila pravda, vůle Boha, která je dobrem, pravou spásou světa.
Amen.Přeložil Milan Glaser
Rádio Vaticana - Utrpení Kristových svědků očištuje svět od falešných božstev
Záhřeb. V chorvatském hlavním městě včera skončilo plenární zasedání Rady evropských biskupských konferencí (CCEE). Jeho hlavním tématem byl demografický propad Evropy a situace rodiny na Starém kontinentu. V Evropě se totiž rodí o více než tři čtvrtě milionu (774 000) dětí méně než před 26 lety. Nízká porodnost, s indexem plodnosti 1,38 dětí na jednu Evropanku, zdaleka nepostačuje k zajištění přirozené výměny generací. Jako předseda České biskupské konference se letos poprvé plenárního zasedání Rady evropských biskupských konferencí účastnil také nový pražský arcibiskup Dominik Duka. Ten našemu rozhlasu odpověděl na otázku, jak si stojí česká rodina v porovnání s ostatní Evropou?
„Myslím, že česká rodina se příliš neliší od rodin ve většině evropských zemí. Díky Bohu, za posledních sedm let se díky silnějším ročníkům zvýšila i natalita v našem národě. Zcela jistě, když se díváme na mapu České republiky, můžeme pozorovat, kde jsou nábožensky výrazně silnější tradiční kraje. Což se také projevuje tím, že na venkově nedošlo k uzavření škol díky určitému přírůstku obyvatelstva. A podobně můžeme pozorovat a pozoroval jsem to při návštěvách v Královéhradecké diecézi při církevních slavnostech a také při biřmování, že je viditelná přítomnost malých dětí a budoucích maminek v kostele. Myslím tedy, že jistým způsobem můžeme být Pánu Bohu vděční. Otázka určité generační nerovnováhy však ohrožuje Evropu a je to také jedna z příčin hospodářské krize a musíme si také přiznat, že po několika letech se vlastně situace vrátí do méně příhodných čísel, protože ročníky budoucích maminek budou oslabeny.“
Dalším tématem, kterému se plenární zasedání Rady evropských biskupských konferencí věnovalo, byl dialog s evropskými institucemi. Jak ho hodnotíte? Co by se na něm mohlo zlepšit?
„Vzhledem k tomu, že v úřadě pražského arcibiskupa budu 10. října jeden semestr, půl roku, nemohu přímo říci, že by Hradec Králové bylo místo, kde bych byl v příliš velkém kontaktu s evropskými institucemi. Můj kontakt, především s parlamentem, s evropskými poslanci, byl také dán tím, že bývalý primátor města Hradce Králové je europoslancem. Čili z tohoto hlediska jsme měli poměrně dost častý kontakt. On mě informoval, navštěvoval... Rovněž tak to byl kontakt s některými dalšími křesťanskými poslanci jako je paní doktorka Roithová nebo pan Březina. To je tak bych řekl asi úhrnem vše o mém kontaktu přímo s evropským parlamentem. Pak to byly již určité kontakty zprostředkované přes některé instituce, které spolupracovaly s institucemi Evropské unie, byla to například příprava určitých projektů finančních, rekonstrukčních, kde jsem se podílel na určité organizaci pro pomoc na Broumovsku, pro pomoc Kuksu při jeho obnově díky právě evropským penězům. Rovněž tak můžeme s radostí konstatovat, že se dostalo těchto evropských peněz na obnovu areálu charitního domova pro nemocné s roztroušenou mozkomíšní sklerózou v Žírči u Hradce Králové, rovněž tak se daří a bude dokončena oprava poutního kostela Panny Marie na Chlumku Hruši. To jsou mé prozatímní zkušenosti s Evropskou unií v těch prvních letech, kdy se rozvinula spolupráce s těmito institucemi a pochopitelně, že v Praze bude těchto kontaktů o něco více.“
Říká předseda České biskupské konference a pražský arcibiskup Dominik Duka, který se minulý týden účastnil plenárního zasedání Rady evropských biskupských konferencí v chorvatském Záhřebu.
Rádio Vaticana - Arcibiskup Duka o situaci české rodiny ve srovnání s Evropou
Prohlášení ČBK k Národní pouti do Říma
V loňském roce Svatý otec Benedikt XVI. přijal pozvání České biskupské konference a pozvání prezidenta ČR k státní a pastorační návštěvě naší země. Navštívil Prahu, Brno a Starou Boleslav a jeho návštěva v naší zemi se nesmazatelně vryla do našich srdcí. Svatý otec se vícekrát zmínil nejen ve svých homiliích a přednáškách během své pastorační návštěvy ČR, ale také po svém návratu do Vatikánu, že právě církev v ČR je svou nedávnou historií, ale také dnes nadějí pro celou univerzální katolickou církev.
Biskupové Čech, Moravy a Slezska zvou farnosti, řeholní společnosti, seminaristy, církevní hnutí a komunity i katolické spolky a organizace, včetně sdělovacích prostředků, k účasti na Národní pouti ČR do Říma, která se koná ve dnech 9. - 11. listopadu 2010. K tomu mohou využít osvědčených cestovních kanceláří.
Znakem naší duchovní zralosti a potvrzením slov Svatého otce bude hojná účast na této děkovné pouti, kdy budeme moci vyjádřit svou vděčnost, věrnost a oddanost Svatému otci během generální audience 10. listopadu 2010.
Vaši čeští a moravští biskupové
Řím/Castel Gandolfo (IT): V promluvě před nedělní modlitbou Anděl Páně (26. září 2010) Benedikt XVI. vzpomněl na Chiaru Luce Badano, která byla blahořečena v Římě na poutním místě Panny Marie Božské Lásky (Santuario della Madonna del Divino Amore) v sobotu 25. září 2010 jako zářivý příklad lásky k Boží vůli. Slavnostnímu obřadu předsedal Mons. Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení. V neděli 26. září byla v bazilice sv. Pavla za hradbami slavena děkovná mše svatá, které předsedal kardinál Tarcisio Bertone, státní sekretář Vatikánu.
Papež o Chiare Badano, která se narodila v roce 1971 a v necelých 19 letech podlehla rakovině kostí, řekl, že "byla pro všechny světlem, jak to ukazuje i její druhé jméno Luce (světlo)". Její blahořečení bylo "svátkem pro všechny mladé lidi, kteří v ní mohou vidět příklad křesťanských zásad". Ve své promluvě Svatý otec dále řekl: "Její poslední slova byla plná lásky k vůli Boží: ´Maminko, buď šťastná, protože já jsem šťastná.´ Chvalme Boha, neboť jeho láska je silnější než zlo a smrt. Děkujme Panně Marii, která i skrze těžkosti a utrpění vede mladé lidi k tomu, aby se zamilovali do Krista a objevili krásu života."
I přes svou vážnou a velmi bolestivou nemoc Chiara Luce neztratila svůj zářivý úsměv a svůj osud přijímala s pevnou vírou a odevzdaností Kristu, kterého si zamilovala. Jméno Luce, což v italštině znamená světlo, Chiara dostala od Chairy Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre, do kterého patřila od svých devíti let, kdy vstoupila do Gen (Nová generace Hnutí fokoláre). Blahořečení první členky tohoto hnutí se v Římě účastnilo přes 20 tisíc lidí z celého světa a mnoho dalších sledovalo přímý přenos v televizi nebo na internetu. I z České republiky přijelo přibližně padesát nejen mladých lidí. Dnes se vrací zpět, ale ještě z Říma nám zaslali několik zážitků z blahořečení a následné oslavy, která byla velkým setkáním mládeže.
P. Mirek Šimáček, první ředitel Sekce pro mládež České biskupské konference, který skupinu duchovně doprovázel, svůj hluboký zážitek popsal slovy: "Pro mě byla velmi silná chvíle, kdy státní sekretář Vatikánu Tarsicio Bertone, druhá nejvýznamnější osoba církve po papeži, při děkovné mši svaté během obřadu okuřování šel s kadidlem před obraz Chiary Luce. Tak důležitá osoba se klaní té mladé prosté dívce. Uvědomil jsem si, že nezáleží na našem postavení, ale na vlastním životě, naší lásce.“ Ital Paulo, který již několik let žije v pražském fokoláre, ještě doplnil: "Mě asi nejvíce oslovila radikalita Chiary Luce. Uvědomil jsem si, že často o lásce jenom mluvíme, ale důležitější je dělat konkrétní věci. Ani Chiara Luce nebyla bezchybná, ale pořád se snažila, stale začínala znovu, a to je důležité. Nestačí se spokojit s tím být pouze dobrý. Bůh nám nikdy neřekl: ´Buďte dobří!´, ale ´Buďte svatí – dokonalí v lásce!´"
Markéta Jírů měla možnost účastnit se procesu blahořečení s fotoaparátem v ruce, takže se pohybovala ve všech prostorách jak během blahořečení, tak i následného setkání v aule Pavla VI. v Římě, na kterém se sešlo asi osm tisíc lidí. Své dojmy popsala slovy: "Ani nevím, jak to slovy popsat, ale zakusila jsem velice silnou atmosféru. Během blahořečení jsem stala v blízkosti oltáře vedle rodičů Chiary Luce. Oslovila mě jejich průzračnost a vnitřní pokoj. Při večerním setkání jsem je pozdravila jménem naší skupiny. Vzkázali, že objímají každého z nás. Během těchto dní jsem získala vnitřní pokoj, že Bůh mě povede dál, dá mi sílu na vše, pomůže mi žít svatě v každém okamžiku, pokud žiji s Ním."
V neděli 12. září při pouti Matice svatohostýnské na Svatém Hostýně požehná arcibiskup Jan Graubner Cestu Světla. Hlavní mše sv. je v bazilice v 9.00 hod, požehnání Cesty světla ve 13.00 hod.
Cesta světla je nová pobožnost, která navazuje na tradiční pobožnost křížové cesty. Má také 14 zastavení, při kterých se rozjímá o slavných velikonočních událostech, o setkávání Krista zmrtvýchvstalého s jeho učedníky, o jeho nanebevstoupení a o seslání Ducha Svatého.
Nová meditační stezka je vybudována podél starobylého valu hostýnské pevnosti, v níž se díky přímluvě Panny Marie, jak ukazuje hostýnský poutní obraz, uchránili místní křesťané před Tatary.
Cesta je vybudovaná podle návrhu Ing. Josefa Indry z Prostějova. Obrazy namalovat Zdirad Čech z Kladna. Jednotlivá zastavení tvoří kamenný blok a dřevěná konstrukce se stříškou, která chrání obraz. Každý kámen je darován z jiného lomu. Celé dílo je zbudováno jen z darů a práce dobrovolníků. Je krásným svědectvím dobrých srdcí i mimořádného vztahu lidí k našemu nejnavštěvovanějšímu poutnímu místu.
V sobotu 28. srpna na 2010 na 7. diecézní pouti rodin ve Žďáru nad Sázavou vyhlásil brněnský biskup Vojtěch Cikrle nový biblický program pro období 2010-2013 nazvaný VEZMI A ČTI. Titul programu se odvolává na slavné tolle lege (Vezmi a čti, rozuměj: Vezmi a čti Boží slovo) známé ze života svatého Augustina, které bylo mocným motivem jeho obrácení.
Biskup Cikrle vyhlásil a představil program na žďárské pouti právě v den svátku sv. Augustina. Následující týden, v neděli 5. září, se četl
pastýřský list s tímto poselstvím v celé brněnské diecézi, a právě tímto termínem byl program zahájen.
Biblický program VEZMI A ČTI je konkrétní odpovědí na pastýřský list českých a moravských biskupů, kteří vyzvali k přípravě na jubileum příchodu Cyrila a Metoděje v roce 2013. Jedním ze základních témat přípravy je právě Boží slovo, které soluňští bratři jako poklad víry do naší země přinesli. Program VEZMI A ČTI chce pomoci ke znovuobjevení tohoto bohatství, které má svoji hodnotu nejen pro věřící ve farnostech, ale obecně pro celou naši společnost.
Cílem programu je pozvání k pravidelnému osobnímu nebo společnému čtení Bible. Už samotné čtení Písma svatého je novým poznáním a obohacením, umožňuje ale čtenáři i další hlubší rozměr: tajemné setkání se samotným Hospodinem.
Jaké základní cesty program VEZMI A ČTI předkládá?
První z nich je souvislá četba jednotlivých biblických knih, která má dospět až k přečtení celé Bible. Druhou cestou je čtení a meditování liturgických textů. Tyto dva přístupy – souvislé čtení Bible nebo čtení liturgických textů – nabízejí základní osy celého programu.
Pro ty, kteří se rozhodnou s novým nasazením Písmo svaté číst, nabízejí řadu informací nové internetové stránky: www.vezmiacti.cz. Již nyní je na nich k dispozici list VEZMI A ČTI – Týden s Božím slovem (možnost stažení na příslušném webu, možnost dalšího rozšiřování), který zahrnuje evangelium aktuální neděle, úvod k meditaci, výklad jednotlivých částí úryvku a další texty od různých autorů vztahující se k tématu evangelia. Každý týden bude vycházet nové vydání tohoto listu.
Co se týká souvislého čtení, začátkem roku 2011 bude nabídnut praktický plán k přečtení celé Bible, i se zohledněním různých časových možností čtenářů a s podporou vysvětlivek těch míst v textu, která nejsou už současníkům zcela srozumitelná.
Internetové stránky www.vezmiacti.cz budou dále nabízet nejrůznější aktuality z oblasti Bible, metodiky pro čtení Bible (Lectio divina a další), zajímavé články, upozornění na konference, pomůcky pro katechezi, soutěže, zajímavé odkazy atd.
Součástí programu v brněnské diecézi je také biblický kurz konaný na Biskupském gymnáziu v Brně. Letos se v období od září až prosinece koná kurz již po osmé, a tentokrát budou v centru zájmu dvě biblické knihy: Exodus (Druhá kniha Mojžíšova) a Lukášovo evangelium. Kurz začíná 23. září 2010 v 17.00 hodin, přihlášky je možné podávat na Pastoračním středisku brněnské diecéze (Petrov 6).
Program VEZMI A ČTI chce oslovit všechny zájemce o Bibli, chce jít tedy i nad rámec skupiny návštěvníků bohoslužeb. Vzrůstající prodeje Biblí v České republice naznačují, že tato Kniha knih přitahuje a každému může pomoci k novému formulování hodnot, z nichž vycházíme, a k zaujetí nových postojů k novým výzvám naší současnosti.
Mons. Vojtěch Cikrle, biskup brněnské diecéze, k programu VEZMI A ČTI ve svém pastýřském listě z 5. září 2010 říká: "Kde tedy začít a co dělat? Vlastně je to jednoduché: Vezmi a čti. Tak jako toto Boží pozvání přijal sv. Augustin, přijměme ho i my. I my můžeme slyšet „Vezmi a čti“, rozhodnout se a následovat toto rozhodnutí činem. Kde je právě v tuto chvíli moje Písmo? Kdy naposledy jsem je otevřel? Možná si už ani nevzpomenu. Ale mohu v něm číst už dnes odpoledne nebo večer, a pak zítra a každý den. Tak jako v těchto dnech opět nastupují do škol tisíce dětí a studentů, můžeme být s nimi solidární a vstoupit do školy Božího slova.
Přeji nám všem, aby nám období přípravy na Jubilejní rok 2013, kdy si budeme připomínat 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, dopomohlo vzbudit v nás a všude tam, kde jsme, nové nadšení pro Boží slovo, jehož věrnými zvěstovateli byli tito apoštolové Slovanů."
Biblickému programu VEZMI A ČTI se bude pravidelně věnovat ve svém vysílání také Radio Proglas. Již 7. září se začnou vysílat úterní Myšlenky na den, které se zaměří na úlohu Božího slova v každodenním životě. Vysílány budou každé úterý v časech 6.27 hodin, 11.55 hodin a 17.55 hodin.
Po prázdninách opět vychází týdenní zpravodajský magazín Vatikánského televizního centra Octava dies o dění ve Vatikánu- pokračuje již 587. vydáním(k vidění on-line na TV-MIS.cz)
Dá-li Pán Bůh, budeme Vám opět jednotlivá vydání magazínu přinášet na internetové televizi TV-MIS.cz ve spolupráci s TV NOE, která každý týden připravuje české znění tohoto magazínu. České vydání magazínu Octava dies je financováno díky darům diváků TV NOE - televize dobrých zpráv.
Manželství v katolické církvi. Host: Aleš Opatrný. Připravil Karel Vepřek.
Pořad Českého rozhlasu. Protože považuji P. Opatrného za velmi moudrého člověka, který umí o podstatných věcech mluvit srozumitelně, tak vám nabízím tento pořad k poslechu.
Rozhovor s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou, který vedla Petra Sýkorová, vyšel v časopise Profit 23. srpna 2010.
Naše společnost prochází krizí. Měl by být ekonomický propad, ke kterému došlo, naší hlavní starostí?
Myslím, že tato krize je krizí podivnou. Nikde nemáme zástupy hladových ani miliony nezaměstnaných, jenže ta problematika je trochu hlubší. Podobné to muselo být i při velké krizi, která začala koncem dvacátých let minulého století. Tehdy řekl Tomáš Baťa, že je to především krize morálních hodnot.
Musíme si uvědomit, že konzumní společnost, společnost ve své dosavadní podobě nemůže dále existovat. Planeta nám byla svěřena, abychom s ní nakládali zodpovědně, šetrně a pokorně. Je třeba zamýšlet se nad smyslem lidského života. Přišel čas, kdy bychom měli nově zhodnotit a posoudit skutečné hodnoty důstojného lidského života.
Odkud bychom měli začít?
Můžeme se ptát, kdo je vlastně člověk. Celá naše kultura si představuje člověka jako bytost, která si může užívat a dělat si, co chce. Jako bychom zapomněli na to, že svoboda je sice nádherný dar, ale není to bezuzdnost. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Problém podle mě spočívá v tom, že jsme se vydali cestou jakéhosi chytrého a dobře si užívajícího živočicha, který se bude mít dobře za předpokladu, že bude používat ostré lokty a nebude myslet na své okolí.
Jakou cestu bychom měli zvolit teď?
Americko-maďarský teoretik historie John Lukacs říká, že se dvacáté století opřelo o určité autority, ale samo bylo na poli hledání společenských hodnot velmi neproduktivní. Je třeba si uvědomit, že člověk není bytost zmítaná emocemi a pudy, ale že je to tvor rozumný. Řekl bych, že krokem do budoucna by měl být krok k racionalitě.
Česká republika je vnímána jako jeden z nejateističtějších států světa. Proč to tak je?
Ve světové populaci se k ateismu hlásí dvě a půl procenta populace, u nás se ten podíl pohybuje mezi osmi a deseti procenty. Ve srovnání se světovým průměrem je tedy u nás téměř pětinásobek ateistů – a to je dost, ale není to převážná část obyvatelstva. Na druhou stranu, co se týká podílu lidí, kteří věří v „něco“, jsme ve světě snad na prvním místě. Víra v esoterismus a v různé kouzelné jevy, má u nás asi nejsilnější kořeny. Řekl bych, že to je důsledek násilné ateizace, která zde proběhla.
Takže Češi nejsou až takoví bezvěrci, jak se o nich obecně soudí?
Slavný britský publicista a myslitel Chesterton říká, kde není víra, tam jsou pověry. Já si myslím, že rozhodně nejsme nejateističtějším státem světa. Myslím si, že průzkumy, ze kterých podobné údaje vyplývají, nejsou schopny postihnout situaci. V tom nakonec spočívá jádro mého sporu s mnoha sociology, a to i s těmi uvnitř církve. Předpokládám, že kdybychom takové průzkumy dělali ve středověku, kdy byla gramotná asi jen dvě a půl procenta populace, současná sociologie by za ateisty označila tak devadesát procent lidí. Byli ti lidé schopni přijmout určité filozoficko‑teologické koncepce o Bohu? Určitě ne. Ale ti lidé se solidarizovali. Do kostela jich nechodila víc než třetina, o tom svědčí například vizitační protokoly Arnošta z Pardubic. Sice pro to mohli mít dobré důvody, třeba to měli daleko, ale představa, že kdysi byli všichni lidé vzorní katolíci nebo vzorní křesťané, je trošku ahistorická.
Kolik procent Čechů je tedy věřících?
Z hlediska mezinárodních církevních statistik se počítá počet pokřtěných a my víme, že pokřtěno je cirka padesát procent obyvatel České republiky. V mé generaci se totiž křtilo zhruba devadesát procent lidí a v současné době se podíl křtěných pohybuje mezi pětadvaceti třiceti procenty, takže v průměru je to asi těch padesát procent.
Problém současné České republiky je ale velice nízká úroveň znalosti filozoficko-teologických paradigmat. To je důsledek období budování komunismu. Lidé nedokáží myslet v náboženských kategoriích, a o těchto věcech se pak hovoří velmi nesnadno. Vrátíme-li se zpět na začátek minulého století, najdeme tam knihy s obrázky dědečka na obláčku. V takto znázorňovaného Boha nevěřím ani já, ale někteří lidé si dnes myslí, že právě tohle je křesťanský Bůh, a v tom myslím spočívá český problém víry.
Jde o to, že lidé nevědí, kdo nebo co je Bůh?
Jsem přesvědčen, že otázka víry v Boha je v prvé řadě otázkou poznání. Ale pak, když se vytváří vztah k Bohu, když se k němu křesťané modlí a oslovují jej tak, jak nás to naučil Kristus – Otče, nastupuje otázka velké důvěry – a ano, je mnoho lidí, kteří tu důvěru nemají. A tito lidé pak mohou říkat, že jsou nevěřící.
Budete-li s někým dospělým mluvit o gravitaci, můžete si být jisti, že se o ní učil ve škole, a tudíž o ní něco ví. Když ale mluvíme o Bohu, pak si jistí být nemůžeme. Po roce osmdesát devět se sice počet lidí, kteří absolvují náboženskou výuku zněkolikanásobil, ale ani teď nedosahuje ani patnácti procent. I tito lidé však své poznatky získají v dětském věku. V jiných oblastech bychom s takovými znalostmi v dospělosti neobstáli, ale v náboženském životě si s těmito znalostmi lidé mnohdy vystačí až do smrti.
Mělo by být náboženství povinný předmět?
Myslím že ne, ale jako optimální vidím řešení, které navrhoval někdejší francouzský premiér Dominique de Villepin. Ten říkal, že má-li se člověk vyznat v evropské kultuře, tedy v dějinách, literatuře či v umění, musí o křesťanství něco vědět.
V čem je současná katolická církev jiná než v minulosti?
Církev je společenská instituce, je to vlastně společenství přátel Ježíše Krista. V případě českého národa hraje svou roli již více než tisíc let a vždy ji hrála v nějakém historickém kontextu. Jinak vypadala za Cyrila a Metoděje, jinak za Anežky Přemyslovny, jinak za Karla IV., jinak za první republiky, jinak před listopadem 1989 a jinak vypadá dnes. Církev prochází změnami, její postavení ve společnosti se mění.
Současná církev je církví v pluralitní společnosti. K takové společnosti se lidstvo dopracovávalo těžce. Církev antické doby byla sice rovněž církví fungující v pluralitní společnosti, pak ale vznikla společnost monolitní. Její členové se obávali, že každý krok jiným směrem ji může ohrozit. Proto vznikla inkvizice, proto došlo k husitským válkám. Ale ona představa, že Jan Žižka bojoval za demokratickou svobodu, je asi tak trošičku chybná, že ano.
Za co bojoval Jan Žižka?
Za prosazení radikálních táborských představ. Kdo je nepřijal, toho vzal prostě palcátem po hlavě.
Je pluralitní společnost dobrá společnost?
Pluralita je bezesporu dobrá, protože zabraňuje vzniku koncentráků a gulagů. Ale v souvislosti s postmoderní pluralitou už vyvstává otázka. Pokud mi totiž radikální postmoderna řekne, že pravda neexistuje, že neexistuje žádná hodnota a člověk má svobodu dělat si, co chce, dostáváme se do společnosti, kde je člověk člověku vlkem.
Jak se dnešní české římskokatolické církvi daří odpovídat na společenskou poptávku nabídkou?
To je ekonomická terminologie. Ale fakt je, že francouzští biskupové napsali před několika lety dopis o tom, jak dnešnímu světu prezentovat víru. Zdůraznili, že Kristus nikdy neřekl, podmínky jsou takové a takové. On přišel, podal ruku, člověka oslovil a pomohl mu. Neříkal mu, uzdravím tě, a ty se pak budeš každý den modlit.
Náboženství neděláme reklamu, pouze jej člověku předkládáme. Uvědomujeme si, že on má svobodu se rozhodnout. Nejde nám o to, abychom zvětšovali počet členů církve a abychom získali více příspěvků. To, co člověku předkládám, mu mám předkládat proto, že jsem přesvědčen, že je to skutečně něco dobrého, něco, co ho obohatí. Toho člověka musím považovat za svého kolegu a přítele, za svého kamaráda. A pokud to tak nemám, neměl bych to dělat.
Měla by se role katolické církve v české společnosti nějak změnit?
Hledáme nové formy. Hledáme způsob, jak lidem přiblížit základní normy – ty, které nejsou ani katolické, ani křesťanské, ale jsou všelidské, tedy zákony, na kterých společnost skutečně stojí a s nimiž padá. Člověk je stále oslovován kulturou i vědou. A právě dialog kultury a vědy může pomoci tomu, aby církev budovala novou podobu svojí přítomnosti v této zemi.
V čem podle vás spočívá příčina toho, že mnoho Čechů zaujímá ke katolické církvi apriorně negativní postoj?
Řekl bych, že ten přístup má kořeny v devatenáctém století. Tehdy se zvedla určitá vlna nacionalismu a česká inteligence hledala oporu v katolické církvi. Ale tehdejší biskupové a především arcibiskupové byli členy aristokratických rodin, a ty jsou mezinárodní, takže ten nacionalismus nepodpořili. Tam, kde církev vyšla s národem do ulic – v Polsku, na Slovensku a koneckonců i v Maďarsku –, je církev zakořeněná a přijímaná.
Pak po první světové válce byla zase církev chápána jako spolupracovník monarchie. Palacký vytvořil určitý ideál, naše největší dějinné momenty podle něj byly pohanský pravěk a husitské války. Tím se vůči katolické církvi vytvořil určitý předsudek. Místy sice oprávněný, ale z velké části zcela neoprávněný.
Jak vztah společnosti k církvi změnila druhá polovina minulého století?
Po druhé světové válce odpor k církvi zmizel. Žádný protikatolický proud ve společnosti neexistoval ani v roce 1968. Ten se pak začal živit až v rámci konsolidace. Podobně jsme na tom byli i v roce 1989. Určité napětí mezi církví a společností se vytvořilo až v devadesátých letech. Někteří lidé měli strach z toho, že se jim bude nekomunistická část společnosti mstít. A pak samozřejmě vyvstala otázka majetkoprávního vyrovnání. Církve přitom nic nežádají, naopak se vzdávají toho, co měly a co jim vzal komunistický režim. Chceme se jen dohodnout na tom, co s tím majetkem budeme dál dělat, protože je třeba se o něj postarat.
Jaká část majetku, o který přišla církev v rámci znárodnění, by podle vás měla být vrácena?
Po konfiskaci veškerého církevního majetku se stát zavázal, že bude financovat veškerý chod církví. Kdyby měl stát svým tehdejším závazkům dostát, znamenalo by to, že by musel církvím vyplatit ještě sto šedesát miliard korun. Ale my neříkáme, že je chceme, jen konstatujeme, že se ta dohoda neplnila. Ono ji nakonec ani nebylo třeba plnit. Stačilo poslat mnichy do vězení a řeholní sestry do továren.
V současné době je ale třeba dostat věci do určité rovnováhy. Vyrovnání se týká majetku, který je teď zablokován. Výsledkem posledního jednání, které se uskutečnilo v roce 2008, byla dohoda, podle které mají církve jako náhradu dostat osmdesát tři miliard korun. Ta částka měla být vyplácena postupně, po šedesát let. Dohodli jsme se na tom i s ostatními církvemi a Federací židovských obcí. Sedmnáct procent z této sumy by mělo připadnout jim.
Víme, že církevní majetek vynáší státu, městům a obcím necelé čtyři miliardy korun ročně, všechny církve dohromady přitom od státu dostávají jednu a půl miliardy korun za rok. A my teď hledáme řešení. Chceme, aby bylo výhodné i pro celou společnost a pro stát. Neříkáme, zítra nám dejte peníze, to by se obrátilo proti nám všem, ale je třeba najít cestu k tomu, abychom nebyli tolik závislí na státu – a to bude předmětem dalších jednání.
Řekl jste, že nevěříte v Boha – dědečka na obláčku. Jak byste popsal Boha, v něhož věříte?
Jisté je, že každý člověk si buduje určitý osobní vztah k Bohu, je to vztah hluboký, dotýkající se těch nejhlubších vrstev nitra, a proto se ten vztah dá jen velmi těžko verbalizovat. Popsat Boha, který je nepředstavitelný, nelze. Určitý rámec, který mi dovoluje nepovažovat za Boha něco, co by bylo hloupé, co by nedávalo smysl, mi ale poskytuje filozofie a teologie.
Pro mne je Bůh ten, který je nevyslovitelný, ale který je, protože bez něho nic není. Je nejvyšší inteligencí, stojí za celým řádem přírody, který člověka oslovuje a vede ho k údivu. Ale představu si o něm udělat nemůžu, stejně jako si před počítačem nemůžu udělat představu o jeho softwaru. Ten tam prostě je. Víme ale, že odrazem Boha je krása. A každý prožitek nejhlubší lásky, kterého se člověku dostane, je pro mě projevem Boha.
Boha nikdy nikdo neviděl, to čteme už v Novém zákoně v evangeliu svatého Jana. Bůh není člověk, ale je v něm něco, co jej s člověkem spojuje. Člověk byl stvořen k božímu obrazu. Když jeden z apoštolů Kristu říká, ať jim ukáže Boha, on mu odpoví: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi ...“ To, co dělá člověka člověkem, je vlastně Boží odraz. Proto se i náš vztah k Bohu měří na základě vztahu k druhému člověku.
Takže pokud je můj vztah k druhému člověku dobrý…
… tak vím, že mám dobrý vztah k Bohu. Bůh se neptá, byl jsi v neděli v kostele, pomodlil jsi se růženec, pokřižoval jsi se. Ale říká, cokoliv jste nejmenšímu udělali, mně jste udělali.
A když vás někdo naštve?
Tak mám vztek. Je to lidské, lidé jsou tak utvořeni proto, aby se mohli bránit. Ale vždycky je třeba si uvědomit, že ten, kdo mě naštval, je můj bližní, a já nevím, co prožil. Ale nebývá to snadné, někdy jsem musel strčit ruce do kapes, to abych někomu nedal facku. I takové chvíle jsem v životě poznal.
Petra Sýkorová
Konzumní společnost nemůže ve své dosavadní podobě dále existovat- Dominik Duka
podle Kateřiny Lachmanové
Někdy se rozhodneme, že začneme vážně s pravidelnou modlitbou. Dokonce pokročíme tak daleko, že překonáme všechny fyzické překážky a návnady, uděláme si skutečně čas, vytáhneme Písmo, dopravíme se na místo vhodné k modlitbě, zasedneme nebo zaklekneme – a následující půlhodinu strávíme v naprosto bezbožném klimbání.
K dobré modlitbě přitom chybí z naší strany třeba jen maličkost – nevhodná poloha, nedostatek vnitřního sebezáporu nebo minimální představa o tom, jak se vlastně chci modlit. Vhodná modlitební poloha je detail, v němž bychom mohli investovat nejsnáze, ale protože mnozí jsme dneska alergičtí na všechno, co zavání řádem, ani nás to možná nenapadne. Zůstat při ranní modlitbě ležet v posteli nebo zaujmout polohu oblíbeného ‚klubíčka‘, u většiny lidí znamená, že do dvou minut znova usnou spánkem spravedlivých, i když v jinou denní dobu by se jim takto modlilo třeba výborně. A naopak, člověk s bolavou páteří či kolenem, který se pokouší o modlitbu vkleče, navíc v lavici, z nichž většina je řešena jako důmyslná anatomická mučidla, bude pravděpodobně celou dobu meditovat o tom, jak dlouho se to dá ještě vydržet. Ano, někdy je lepší pohodlně se usadit do křesla, ale jindy je dobré alespoň na chvíli zase vstát, případně i zvednout ruce k nebi nebo při modlitbě chodit sem a tam – zkrátka cokoliv, co člověku pomůže opravdu se modlit, nejen relaxovat.
Lenoch investuje, ale ne dost. K dobré modlitbě často chybí i jiná maličkost, méně nápadná, a přitom podstatnější než vnější poloha – špetka vnitřního sebezáporu nezbytného pro vejití do Boží přítomnosti: učinit rozhodnutí, že teď se skutečně CHCI modlit, a vyvinout trochu úsilí k zastavení chaotického toku myšlenek a zaměření pozornosti na Boha, k vědomému prolomení se do Boží přítomnosti. Kdo to zkusil, ví, že většinou to nejde úplně samo a úplně snadno.
Někdo překoná i tohle úskalí v modlitbě, ale ani ne za půl minuty jeho modlitba končí v roztržitosti. Často jenom proto, že nemá ani rámcovou představu o tom, jak daný čas naplnit, jak se bude modlit. Dobrých a praktických knih o modlitbě existují ale naštěstí celé stohy. Tady šlo jen o to ukázat, v kterých detailech nám lenost může v praxi zneškodnit naše dobrá předsevzetí.
A tak někomu pro zdánlivé drobnosti (nevhodná poloha, chybějící vnitřní rozhodnutí, chybějící řád) den za dnem bohužel ‚odpadá‘ čas věnovaný modlitbě, i když základní dobrá vůle nechybí.
Po krásách bazilik svatého Jana v Lateránu, svatého Pavla za hradbami a Sixtinské kaple je možné vidět při virtuální procházce na internetových stránkách Vatikánu (www.vatican.va ) také baziliku svatého Petra.
http://www.vatican.va/various/basiliche/san_pietro/vr_tour/index-en.html
Do pomoci obětem povodní v severních a východních Čechách se zapojila také Charita ČR a vyhlásila finanční sbírku pro oběti srpnových povodní.
Praha: Konkrétní pomoc již začaly poskytovat příslušné místní Charity, například Oblastní charita Česká Kamenice a Oblastní charita Liberec.
Podle ředitelky Diecézní charity Litoměřice Růženy Kavkové pomohou po opadnutí velké vody místně příslušné Charity s monitoringem situace v postižených oblastech, zapojí se do místního šetření v domácnostech, se kterým již mají zkušenosti. Předpokládá také, že do jednotlivých domácností budou zapůjčeny tlakové ostřikovače ke smývání nečistot a vysoušeče, které byly v květnu zapůjčeny na severní Moravu a do Slezska.
Po prvotní fázi bude následovat dlouhodobá pomoc s obnovou bydlení. "Zaměříme se tradičně zejména na podporu nejzranitelnějších složek obyvatelstva, tedy seniorů a sociálně slabých, kteří nedokáží tuto těžkou situaci zvládnout sami," uvedla ředitelka Diecézní charity Litoměřice Růžena Kavková.
Na pomoc obětem letošních povodní vyhlašuje Charita ČR veřejnou sbírku na konto: 5015003434/5500 u Raiffeisenbank, variabilní symbol 444 (majitelem konta je Diecézní charita ostravsko-opavská).
Dárci mohou přispět také zasláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS POVODNE2010 na číslo 87777. (Cena jedné DMS je 30 Kč, z této částky Charita ČR obdrží 27 Kč.)
Poskytnuté finanční prostředky budou použity na krátkodobou pomoc a pomoc s obnovou bydlení pro znevýhodněné skupiny obyvatelstva v postižených oblastech.
Charita ČR pomáhala obyvatelům při řadě povodní v České republice od roku 1997. Více informací na stránkách www.charita.cz.
Jan Oulík
tiskové oddělení Charity ČR
tel. 603 895 984
Objevil jsem internetové rádio, na kterém hrají gregoriánský chorál.
Chorál je sice především modlitba těch, kteří ho zpívají. Ale myslím, že i poslech chorálu může pomoci ke ztišení a osobní modlitbě (a třeba i odpočinku).
Stačí kliknout na PLAY (šipka) vedle obrázku stanice na uvedeném odkazu.
Praha/Madrid (ES): Přípravné katecheze na Světové dny mládeže (World Youth Days – WYD) v Madridu 2011 mají pomoci k duchovní přípravě na setkání mládeže z celého světa s papežem Benediktem XVI. ve Španělsku v létě příštího roku.
V prvním období pastorační přípravy budou nabídnuta následující témata katechezí: 1. Bůh nám dal schopnost žít s Ním, 2. Bůh nám vychází vstříc v osobě Ježíše Krista, 3. Narodil se z Marie Panny, pravý Bůh a pravý člověk, 4. Ježíš zvěstuje nebeské království, 5. Povolává nás ke spolupráci, 6. Dobrovolně se vydává na smrt, 7. Třetího dne vstal z mrtvých, 8. Dává nám svého Ducha, který nás s Ním spojuje a posvěcuje.
České překlady těchto katechezí, které připravuje Sekce pro mládež ČBK, budou postupně zveřejňovány na našem webu. Ve španělštině a dalších jazycích (AJ, NJ, FJ, IT, PT, PL, RJ) jsou či postupně budou texty katechezí dostupné na oficiálních stránkách WYD www.madrid11.com.
Světové dny mládeže jsou církevní událostí, při které se mimořádným způsobem projevuje víra v Krista. Setkání probíhá ve slavnostním duchu: mladí lidé ukazují, že církev je živý organismus, a dosvědčují, že křesťanské poselství je stále aktuální. Zároveň jsou WYD znamením, že církev tvoří jedno společenství: mladí z celého světa, různá sdružení, komunity, uskupení a hnutí se setkávají s papežem a biskupy, s nimiž sdílejí lásku ke Kristu a církvi, a také své poslání ve světě. Během WYD se společenství církve projevuje a posiluje.
Motto WYD v Madridu 2011 "V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry" (srov. Kol 2,7) připomíná, že je nezbytně nutné, aby veškeré naše myšlenky, emoce, měřítka, iniciativy, touhy, a vůbec celý náš život, měly kořeny, zdroj obživy a síly v Ježíši Kristu, který je hnací silou našeho života a jeho pevným základem.
Přílohy:
WYD2011-Katecheze-příprava-00.doc
WYD2011-Katecheze-příprava-00.pdf
Kongregace pro nauku víry 15.7. 2010 zveřejnila aktualizaci takzvaných „Norem o nejvážnějších deliktech", což jsou opatření, která této kongregaci umožňují zasáhnout v případě deliktů proti svátostem Eucharistie a Smíření a v případech sexuálního zneužívání spáchaného duchovními na mladistvých. Změny v dosud platné normativě schválil Benedikt XVI. 21. května.
Mezi novinkami oproti předchozím je třeba zdůraznit ty, které umožňují rychlejší řešení, jako například nepostupovat formou soudního procesu, ale vydat „mimosoudní dekret", nebo v nejzávažnějších případech Svatému otci podat návrh na propuštění z duchovního stavu.
Další normou, která reaguje na vývoj situace v církvi, je to, že členy tribunálu, advokáty a prokurátory mohou být nově nejen kněží, ale i laici. Analogicky k tomu, není nutné, aby měli doktorát z kanonického práva, požadovanou kompetenci mohou projevit i jinou odborností.
Dále je potřeba zmínit prodloužení promlčecí lhůty z deseti na dvacet let, i nadále je možné tuto lhůtu případně prodloužit. Na stejnou úroveň jako zneužívání mladistvých je postaveno také zneužívání osob s omezenou svéprávností. A nové je také definování trestního skutku získání, držení a šíření dětské pornografie.Nové směrnice nehovoří, i když je to v dnešní době častým námětem diskuzí, o spolupráci s civilními autoritami. Normy se totiž týkají pouze kanonického trestního řádu, který je plně oddělen od trestního řádu jednotlivých států. Zde je potřeba zdůraznit to, co uvádí „Průvodce chápání procesů..." zveřejněný na stránkách Svatého stolce, že, co se týká předávání zločinů k soudům, je třeba postupovat podle předpisů občanského práva.
Pro úplnost je třeba dodat, že změny v „Normách o nejvážnějších deliktech", se týkají také jiných témat. Do kompetence Kongregace pro nauku víry nově spadají delikty proti víře, tedy hereze, apostaze a schizma, které běžně spadají do kompetence ordinářů. Od nynějška je v těchto případech kompetentní řešit odvolání. V kompetenci mají také delikt nahrávání zpovědí a šíření těchto nahrávek (proti němuž byl vydán dekret už v roce 1988) a pokus o svěcení žen (proti němuž byl dekret vydán v roce 2007).
Zdroj: Radio Vaticana
Světové dny mládeže (World Youth Days - WYD), které se budou konat ve španělském Madridu ve dnech 16. - 21. 8. 2011, mají své logo. To má setkání celosvětové mládeže s papežem Benediktem XVI. dodat přitažlivý, jednoduchý a celistvý charakter.
Madrid (ES): "Logo Světových dní mládeže (World Youth Days - WYD) v Madridu 2011, symbolizuje mládež z celého světa, která se sjednocuje, aby společně s papežem Benediktem XVI. slavila svoji víru pod křížem a vytvářela korunu Panny Marie Almudenské, patronky Madridu. V koruně je možné rozpoznat písmeno "M" – symbol Panny Marie a též počáteční písmeno Madridu, místa setkání," řekl o logu jeho autor José Gil Nogués Villén. Kříž, symbol křesťanství, je vyzdvižen nad celé setkání papeže s mladými. Ti vydávají svědectví o mottu Světových dní mládeže: "V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry." (srov. Kol 2, 7).
Logo WYD je samo o sobě katechezí, příležitostí k evangelizaci: Panna Maria, Matka Boží a všech lidí je rychlou a spolehlivou cestou ke Kristu. Mladí lidé mají v Mariině víře příklad a vzor, jak dosáhnout Krista a splnit primární cíl WYD – hlásat světu Jeho poselství.
Grafika loga je tvořena spontánními, ale pevnými tahy - jako mládež 21. století. Vyjadřuje blízkost, přívětivost, otevřenost, radost, nenucenost a pozitivnost. Použitá škála teplých barev (červená, oranžová a žlutá) vyzařují nezaměnitelné teplo a horko, znázorňují identitu města Madridu i celého Španělska. Tyto barvy taky odráží "boží horkost" trojjediné lásky.
Autorem loga je grafický designér, José Gil Nogués Villén z Valencie (1971), který pracuje v Madridu a Oviedu. Je novinářem a designérem, který se specializuje na strategický design značek a typografie a kromě jiného je vydavatelem časopisu El Tipo, typografické experimenty.
Pro logo WYD Madrid 2011 autor použil písmo "Klavika", které navrhl Eric Olson v roce 2004. Je to moderní a zároveň střídmý styl písma, které je široce používané a dobře čitelné v nejrůznějších druzích tiskovin či elektronicky vydávaných mediích.
Na vznik loga bylo vypsáno výběrové řízení omezené na profesionální grafické designéry působící ve Španělsku. Cílem konkurzu bylo získat logo Světových dní mládeže Madrid 2011 s použitím pro nejrůznější komunikační kanály a vytvoření grafického manuálu. Grafické návrhy musely splňovat tato kritéria: být originální a doposud nezveřejněné, obsahovat iniciály WYD 2011, odrážet křesťanský charakter setkání, obsahovat kříž nebo jiný jasný a nezaměnitelný tvar odkazující na tento symbol a nějakým způsobem reprezentovat město Madrid.
Vatikán: Prohlášení ředitele tiskového střediska Svatého stolce
Svatý otec Benedikt XVI. přijal pozvání vlády, královny Alžběty II. a katolických biskupských konferencí Anglie a Walesu a Skotska a vykoná apoštolskou cestu do Spojeného království ve dnech 16. až 19. září 2010.
V průběhu cesty papež navštíví Alžbětu II. v královském paláci Holyroodhouse v Edinburghu, bude předsedat slavení eucharistie v Bellahouston Park v Glasgow. Ve Westminster Hall se setká se zástupci světa politiky, kultury a podnikatelů. Ve Westminsterském opatství se zúčastní ekumenické bohoslužby. Bude také předsedat mši svaté ve Westminsterské katedrále a modlitební vigilii v londýnském Hyde Parku. A v Cofton Park v Birminghamu bude předsedat obřadu blahořečení kardinála Johna Henryho Newmana.
Ve dnech 2. a 3. července 2010 se na Velehradě sešli biskupové českých a moravských provincií a zástupci představených mužských a ženských řeholí na svém 81. plenárním zasedání, které řídil pražský arcibiskup Dominik Duka OP, předseda České biskupské konference.Shrnutí 81. plenárního zasedání ČBK
Duchovním slovem na téma osobního vztahu ke Kristu zahájil 2. července zasedání České biskupské konference (ČBK) pražský světící biskup Václav Malý. Vycházel ze slov sv. Pavla, že vše pro něho ve srovnání s poznáním Krista je bezcenný brak. V Kristu, nejen s Kristem, znamená, že jsme vtaženi do jeho života: do kříže, ale i do vzkříšení. Být zakotven v Kristu otevírá možnost žít svobodu v Kristu. Člověk, který žije z Kristovy spravedlnosti, zakouší vnitřní mír, pokoj a v něm přijímá i bolesti a požadavky, které přináší život.
Arcibiskup Dominik Duka ve své reflexi života církve v dnešní společnosti opět zdůraznil široký dopad loňské návštěvy Svatého otce u nás. Vrátil se také k významu dohody o užívání pražské katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava. V souvislosti s dalšími otevřenými tématy vztahu církve a státu vyjádřil připravenost církve jednat ve snaze o maximální vstřícnost při hledání spravedlivého a oboustranně výhodného řešení.
Během prvního dne navštívil plenární zasedání ČBK Mons. Jean-Louis Bruguès OP, sekretář Kongregace pro katolickou výchovu, který biskupy detailněji seznámil s oblastmi, které spadají do kompetence této kongregace: univerzity, kterých je ve světě asi 1300, katolické školy, jejichž počet je asi 250 000, a semináře, pokud nespadají pod Kongregaci pro evangelizaci národů, tedy asi 2 700 seminářů. Kongregace pravidelně vydává texty, které mají sloužit k usnadnění formace kněží. Poslední vydaný dokument se týkal využití psychologie pro rozlišení povolání a doprovázení seminaristů během studia. V současné době připravuje kongregace reformu studia filosofie.
Následoval dialog, v němž se biskupové mj. zajímali o formaci kněze. Mons. Bruguès zdůraznil čtyři roviny formace: lidskou, intelektuální, duchovní a pastorální. Za nejdůležitější v dnešní době považuje formaci lidskou, která je důležitá pro přijetí závazku na celý život – ať v případě povolání ke kněžství nebo vstupu do manželství.
Arcibiskup Dominik Duka OP seznámil biskupy s projektem Bible pro mládež, o kterém jednal s ředitelem Karmelitánského nakladatelství P. Janem Fatkou. Dále biskupové jednomyslně schválili návrh Směrnic ČBK pro přípravu na svátost manželství v ČR. Po šesti měsících budou doplněny manuálem, který by měl být pomůckou pro realizaci směrnic. Po šesti letech budou tyto materiály aktualizovány v souladu se zkušenostmi z jejich praktického uplatňování. Biskupové také podpořili podněty Konference vyšších představených mužských řeholí k oslavám 800. výročí narození sv. Anežky v roce 2011. Protože se k tomuto významnému jubileu připravuje řada kulturních i odborných aktivit, doporučují biskupové, aby byl na podzim letošního roku vydán "kalendář akcí" souvisejících s oslavami tohoto výročí.
Brněnský biskup Vojtěch Cikrle informoval biskupy o připravovaném Celosvětovém sjezdu trvalých jáhnů v roce 2013 na Velehradě. V této souvislosti připomněl arcibiskup Duka přípravy na oslavu 1150. jubilea příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu právě v roce 2013. Biskupové se shodli na vytvoření komise pro toto jubileum ve složení: olomoucký arcibiskup Jan Graubner, pražský arcibiskup Dominik Duka OP a biskup-apoštolský exarcha Ladislav Hučko.
Vedle pastoračního programu, který ČBK schválila na 79. plenárním zasedání letos v lednu (letošní přípravný rok je věnován Božímu slovu a následující tři roky budou postupně zaměřeny na iniciační svátosti – křest, biřmování a eucharistii) se připravuje mezinárodní konference ve spolupráci se Slovenskem a Maďarskem konference v Brně, tematické výstavy a publikace, spolupráce při tvorbě dokumentárních a vzdělávacích pořadů pro Českou televizi a Český rozhlas. Přípravy by měly vyvrcholit eucharistickým kongresem v jubilejním roce. Jubileum má celospolečenský kulturně-historický rozměr, o tom svědčí i zřízená přípravná komise Senátu Parlamentu ČR.
Biskupové přivítali informaci Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a Papežské rady pro rodinu, že 27. listopadu 2010 během nešpor První neděle adventní bude Svatý otec v bazilice sv. Petra předsedat slavnostní "Vigilii za počatý lidský život" a že je jeho přáním, aby se tato vigilie slavila ve všech kostelích. Biskupové se shodli na zařazení této slavnosti do liturgického kalendáře a na vydání doporučených materiálů pro potřeby kněží při přípravě na tuto významnou událost.
Druhým hostem plenárního zasedání byl Mons. Jan Mráz, rektor Papežské koleje Nepomucenum v Římě, který biskupy seznámil s aktuální situací této významné české církevní instituce v zahraničí a jejích perspektivách v budoucnosti.
První den zasedání ukončili biskupové slavením mše svaté v Provodově, mariánském poutním místě, které se účastnilo asi tisíc věřících. Hlavním celebrantem byl předseda ČBK a pražský arcibiskup Dominik Duka OP. V homilii plzeňský biskup František Radkovský poukázal na touhu Panny Marie sdílet s někým tu "nevysvětlitelnou a nepochopitelnou" událost, kterou jí zvěstoval anděl. Po ukončení plenárního zasedání, v neděli 4. července, navštívili biskupové na pozvání probošta Kolegiátní kapituly u sv. Mořice P. Josefa Říhy Kroměříž, kde v 11.00 hodin v kostele sv. Mořice, jehož 750. výročí vysvěcení se letos slaví, koncelebrovali mši svatou. Hlavním celebrantem byl biskup ostravsko-opavské diecéze František Václav Lobkowicz, kazatelem brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Po návratu z Kroměříže se biskupové zúčastnili koncertu Večer lidí dobré vůle.
Arcibiskup Dominik Duka poskytl rozhovor Magazínu MF Dnes, který vyšel 1. července 2010. Rozhovor s ním vedl Jan Malinda.
Víte, že fotbalisté z Hradce Králové, odkud pocházíte, postoupili do ligy?
Vím.
Půjdete se na ně podívat?
Možná ano, najde-li se příležitost. Na několika zápasech jsem už v životě byl, přímo v Hradci jsem měl jednou zachraňovat čest města slavnostním výkopem. Jako biskup jste ale stále na cestách a musíte podporovat i jiné společenské akce, nejen sportovní, a tak je času málo.
A viděl jste mistrovství světa v hokeji?
Přiznám se, že letos jsem to zjistil poměrně pozdě - až když vybuchovaly petardy, protože jsem po večerech musel psát různá slohová cvičení. Ale pravda je, že hokej mě baví víc než fotbal.
Na Nepomucku znám mladého faráře, který si po mši natáhne koženou bundu, narazí helmu, nasedne na chopper a jede domů. Co děláte na konci dlouhého dne vy?
Když vám popíšu pro ilustraci dnešní den, tak od čtvrt na osm jsme měli bohoslužbu a pak už tady sedím, odpovídám na dopisy, telefonuji, přijímám návštěvy - od kněží po starosty. Odpoledne mě čeká tu a tam nějaká návštěva, večer pak ještě jednání. Dopadá to obvykle tak, že si večer možná pustím zprávy na čtyřiadvacítce.
Může si vzít unavený arcibiskup dovolenou?
Podle kodexu máme nárok na měsíc dovolené. Já, protože jsem špatný pracovník, musím půl dovolené věnovat dodělání toho, co jsem nestihl. Oficiálně ale nejsem doma, takže mám své tempo. A pak se člověk někam vydá. Po dvanácti letech chci vyjet do našeho dominikánského kláštera na ostrově Brač, kde je přímo v klášterní zahradě vstup do moře, a tak se ta zahrada stává debatním klubem Evropy.
Proč jste se stal knězem?
Nebylo mi mnoho, čtrnáct let. Když nastala diktatura komunistické strany, patřili jsme k rodinám, které poznaly, zač je toho loket, a tehdy jsem poznal, že to byla církev, která se tomu uměla postavit.
Podle čeho jste to poznal?
Viděl jsem, že i ve společnosti, kde se bohapustě lhalo, existují lidé, kteří se nebojí. Když se vraceli političtí vězni, jejich cesta vedla do kostela a pod kaštany s nimi mluvil - pan farář. Nebál se jim podat ruku a bavit se s nimi.
V lednu 1968 jste byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů. Co znamenalo, že byl tajný?
Protože všechny řády byly likvidovány, rozhodli jsme se to mařit, pracovalo se tedy potají. Tento noviciát založil bývalý provinciál Metoděj Habáň, což byla velmi známá postava. V jedné kapli v pohraničí za zavřenými dveřmi jsme pátého ledna přijali hábit, večer jsme si pak pustili německou televizi a dozvěděli se, že dopoledne byl zvolen prvním tajemníkem Alexandr Dubček.
Z Jaroslava jste se stal Dominikem. Proč jste si to jméno vybral?
Jména nám vybral onen představený. Bylo v tom i tajemství a napětí, kdo dostane jaké. Když jsme se ho později ptali, proč nám dal tato jména, říkal: "Já si to, chlapci, nepřipravuji. Když mám promluvu, čekám a ta jména mě napadnou." V době první republiky se ale přátelil se spisovatelskou obcí, takže generace jeho prvních noviců se jmenovala Jaroslav alias Jaroslav Durych, Václav alias Václav Renč. Dával nám tedy zřejmě jména svých přátel.
Roku 1975 vám sebrali státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Jak konkrétně se to stalo?
Písemně. Ale předcházely tomu určité předehry.
Například?
Poté, co v polovině šedesátých let odešla druhá vlna sudetských Němců, bylo pohraničí volné a po nástupu normalizace do něj utekla řada reformistů. Přibližně do roku 1972 jsme tam proto tlak normalizace nepociťovali. Byl jsem ale například vyšetřován. Zavolala si mě církevní tajemnice, že za ní byli ti pánové, co o mě mají zájem: "Vy jste měl bohoslužby v Jáchymově. Kdo to tam seděl vedle vás, ti dva mladí muži?" Odpověděl jsem jí: "Myslíte ministranti? Tak těm pánům vzkažte, že ve čtrnácti se na kněze tajně nesvětí." Mimochodem, ti chlapci se jmenovali Cyril a Josef Svobodovi.
Jak vás tedy definitivně odstranili?
Uranová horečka udělala z desetitisícového lázeňského Jáchymova polorozpadlé město se třemi tisíci obyvatel, ale lázně fungovaly čili my jsme o nedělích měli v kostele až osm set lidí. Kdyby mi vzali státní souhlas tam, asi by to způsobilo rozruch, a tak mě přeložili na venkov k Plzni. Jednoho dne jsem přijel z dovolené a čekalo na mě oznámení, že mi na základě ztráty důvěry odebírají státní souhlas. Já jsem se pak soudil...
Soudil?
Soudil a prohrál, trvalo to asi rok. Právník, kterého jsme jako dominikáni měli, mi řekl, že se odvoláme a že do rozhodnutí krajského soudu mám státní souhlas. Když jsem prohrál i na kraji, paní soudkyně mi říkala, že bych za ten rok měl správně dostat mzdu, ale ať se o to nepokouším, nebo bychom to odnesli oba. To už jsem si našel byt v Plzni a pokračovali jsme dál.
Jak jste si sháněl práci?
Myslel jsem, že bych se mohl dostat do vědecké knihovny, kde bych snad mohl aspoň katalogizovat svozy z klášterních knihoven, ale bylo mi řečeno, že musím pracovat jedině v průmyslu. Nastoupil jsem proto v plzeňské Škodovce na rysplotně u obráběcích strojů.
Dělal jste rýsovače. Co to znamená?
Pán Bůh miluje humor a toto byl důkaz. Technickým oborům jsem se odjakživa vyhýbal - když nám kdysi na jedenáctiletce zaměnili nepovinnou latinu za povinnou deskriptivní geometrii, stávkovali jsme. Žádný rys jsem ale nikdy nevytvořil, protože můj tatínek, ač voják, miloval technické kreslení, a tak nadšeně rýsoval za mě. No a pak jsem se technickým kreslením živil patnáct let. Dostal jsem na papíru technický výkres a musel jsem pro vrtačku nebo frézu na obrobku označit, kde vyvrtat díry a kde vyfrézovat čtvercový otvor nebo něco podobného. Vzpomínám, že jsme jednou skutečně prožívali muka Tantalova...
Jak to?
Pracovali jsme na zakázce pro ministerstvo obrany společně s mistrem - pilotem propuštěným po roce 1968. Byla to jakási hřídel, on měřil, já označoval a pak jsme zjistili, že jsme se o centimetr spletli. "Jardo," řekl mi, "my půjdeme do basy za sabotáž!"
Co jste pak dělali?
Volali jsme na ministerstvo obrany a tam nám řekli, že to je úplně jedno. To jsme si oddechli.
Co zajímavého jste ještě rýsoval?
Třeba součástky pro Dukovany, Temelín.
Přitom jste ale dál pracoval pro řád.
Tehdy pro mě práce pro řád začala de facto naplno, naučil jsem se pracovat na dvě směny. Měl jsem na starosti přípravu noviců, takže jsem o víkendech jezdil na trase Praha - Brno - Prešov, někdy Ostrava nebo Bratislava.
V roce 1981 jste kvůli tomu skončil za mřížemi. Tušíte, co přesně rozhodlo?
Tajní nás tak ze sedmdesáti procent stačili sledovat a zbytek si domýšleli. Když ale nastoupila polská Solidarita, najednou jsme cítili, že nás sledují víc. Nakonec jsem naletěl na špek - církevní tajemník vypustil dezinformaci, když kdesi pronesl: "Já bych je zavřel, až by zčernali, ale když je teď ta Solidarita, to my nemůžeme." Byly prázdniny, nastoupila celozávodní dovolená, a tak jsem si nechal dovézt domů samizdat, začal jsem to třídit a vtom přišli. Sedm chlapů s povolením k prohlídce.
Znáte knihu Přítelkyně z domu smutku od Evy Kantůrkové, kde popisuje své zážitky s totalitním kriminálem?
Znám, stejně jako paní Kantůrkovou osobně. A přiznám se, že jsem na knihách a filmech z prostředí politických vězňů i trochu závislý.
Popisuje v ní řadu kritických momentů. Zažil jste něco podobného?
Víte, byl jsem v plzeňské vazbě a ta měla pověst nejslušnější. Navíc už se režim spálil první fází zatčených kolem Charty 77, takže musím přiznat, že jsem měl trošku nadstandardní podmínky. Ani mnozí dozorci režimu nevěřili. Vzpomínám na bachaře, který na nás vždycky začal křičet, zatlačil nás do kouta a mezitím říkal: "Včera Svobodná Evropa hlásila..." To dělal nejen mně, ale i Václavu Havlovi a jiným. Měli jsme i ochranu, takže jsme nebyli nikdy biti.
Ochranu? Jak tomu mám rozumět?
Existoval pokyn, že na nás bachaři nesmějí používat násilí. Vybavuje se mi zajímavá scéna, kdy se bachař na jednoho z nás rozpřáhl, ale šel vzápětí k zemi, protože mu vyšší důstojník podrazil kolena se slovy "To nesmíš!" Na řadového vězně si to ale dovolili.
Jací lidé se vám vystřídali na cele?
Díky tomu, že velitel byl na naší straně, se mnou byli na cele obvykle studenti, kteří se pokoušeli utíkat přes hranice na Západ. Nebo mladý inženýr, o kterém v práci ve snaze zbavit se ho rozšířili, že údajně prohlásil: "Já bych všechny komunisty oběsil." Sedm měsíců seděl ve vězení, než se ukázalo, že to není pravda, takže když se vracel na svobodu, řekl, že teď už by to udělal.
Zmínil jste Václava Havla, kterého jste potkal ve výkonu trestu.
Předtím jsem ho osobně neznal. Když jsem nastoupil do výkonu trestu a ten zmíněný inženýr se s námi loučil, řekl mi: "Jděte k nástěnce, tam bude takový menší člověk, který vám vydá čaj." To byl Václav Havel. Nejprve jsme bydleli naproti sobě, pak jsme měli dokonce společnou celu.
Co je pro vás nejtěžší na celibátu?
Celibát není v první rovině problém sexuality, ale "umět se zcela dát". Já vyrostl v prostředí mužů, kteří také museli žít v určitém celibátu - když odcházeli do armád nebo do vězení. A i když byly jejich vztahy k manželkám a dětem přeseknuty zákopy nebo ostnatým drátem, dokázali přesto žít naplno. Stejně jako umělci i vědci žijí léta v celibátu, také pro mě je celibát síla zasvěcení. Pro mě jsou největšími obhájci celibátu dva lidé.
Kteří?
Akademický sochař pan Preclík a dirigent pan Pešek, kteří řekli: I umělec musí v určitých momentech žít v celibátu. Musí tomu dát všechno. Zcela jistě ovšem přijdou i chvíle, kdy se ptáte: A nebylo by pro mě lepší být doma v pantoflích?
A nebylo?
Přiznám, že když jsem jednou ve čtyři ráno čekal v Ostravě, až přijede domluvený posel, říkal jsem si: Ti se mají. Ale také jsem si říkal: Je to pohodlné, ale život je krásný, když není pohodlný.
Byl jste někdy zamilovaný?
Zamilovaný jsem byl v tak brzkém mládí, že se tomu nedá říct zamilovanost.
Co říkáte na to, že poslední dobou volají po zrušení povinného celibátu i katoličtí biskupové?
Existují tvrzení: zrušte celibát a přestanou všechny problémy. Nepřestanou. Tak jako máme příklady selhání celibátu, jsou i jiné situace, kdy celibát nefunguje. Když kritici hovoří o tom, že problém je v nedostatku kléru, opak je pravdou. V naší zemi máme církve, které nemají celibát a přitom mají stejný problém.
Jaký?
Jděte do ostatních církví a zeptejte se jich, jestli mají výběr. Nemají. Mladí lidé vystudují, přijmou službu a za dva tři roky končí. Současný člověk žijící v hedonistické společnosti, kde platí, žij, aby sis užil, se vyhýbá povoláním, která vyžadují plné nasazení. Proto máme nedostatek, proto se stále hledají lidé do povolání, kde člověk nemá víkend.
Všeobecně ale vládne názor, že církev zavedla celibát, aby po smrti kněží neřešila spory o dědictví.
Ano, naši kněží podepisují dědictví, ale že by z toho církev mohla žít? Těch pár knih, ojeté auto nebo pár kusů nábytku, o který pak většinou nikdo nestojí? Ono to mohlo hrát svoji roli ve středověku. Tehdy aristokratické rodiny posílaly část svých dětí do klášterů na kněžskou dráhu, aby nemusely drobit svůj majetek. A pravdou je, že se církvi nestávalo, že by opat probendil majetek, který mu nepatřil. Tím církev vytvořila určité hodnoty, které pak v pravidelných etapách společnost konfi skovala...
Tak ještě jeden názor. Celibát přitahuje lidi s úchylkami, tvrdí jeho odpůrci.
Byla období, kdy povolání kněze bylo velice prestižní a sloužilo mnoha lidem jako výtah, aby se společensky realizovali. Knězem mohl být i nevolník, nesměl mu nikdo bránit, tedy množství lidí z nejchudších poměrů se mohlo stát světově známými osobnostmi. Kněžství může přivolávat i lidi se sklony k narcisismu a exhibicionismu. I na tyto lidi má ale církev určité síto.
Jak účinné je to síto?
Pokud se někdo přihlásí, jednak o něm vycházejí určitá svědectví od lidí, kteří ho znají, například od jeho faráře. Poté následuje zdravotní prohlídka, psychologický test. Poté přijde do semináře, kde musí tři až pět let žít ve společnosti lidí, kde by se měly deviace projevit. Je daná i věková hranice. Myslím, že to je dobře ošetřené.
Kde se ale stala chyba, když se v Irsku mluví o stovkách zneužitých dětí?
Irsko je skutečně spletenec problémů, kde některá média píší o pedofilii, ale já se vám přiznám, že jsem se o žádné pedofilii nedověděl. Že jde o jakési vztahy na eroticko-homosexuální rovině dospívajících, kde existuje adolescentní zamilovanost, to nastat mohlo. V tom irském případě je to ale hlavně otázka internátů a polepšoven, kde docházelo k fyzickým trestům, ale to se dostáváme do oblasti interpretace sexuality.
Jak si to vysvětlujete vy?
Já jsem vyrostl v prostředí, kde byl fyzický trest normální. Když jsem tehdy dostal pravítkem za nějaké hlouposti, nechodím si dnes stěžovat na pana učitele a nepovažuji to za sexuální úchylku. Stálo by za to podat žádost o prošetření podobných přečinů za posledních padesát let ve věznicích, nápravných ústavech a v armádě. Co bych se dočetl: voják stál třikrát za noc bosý na apelplacu. Nebo že se plížil po strništi v noční košili, odkud odešel celý popíchaný. Byl to sadismus? Určitě trošku ano. Musíme být upřímní, dít se to nemělo. Já si spíš kladu otázku, proč se to všechno začalo probírat v roce, kdy papež vyhlásil rok kněží.
To zní, jako když církev nepochybila.
Myslím, že můžeme říci, že v rámci sexuální revoluce došlo k větší ležérnosti i v církevním prostředí. Že se zkrátka některé věci nebraly tak, jak měly. Druhý problém byl, že církev vybudovala nový kodex církevního práva. V tom původním se automaticky za konkrétní přečiny dávaly taxy. Církevní soud tak nemusel přemýšlet, jaký udělí trest.
Prostě se jen podíval do tabulek.
Kdežto ten nový z roku 1983 ukládá nejen přešetřit, ale i rozhodovat. A tam se někdy ukázala určitá benevolence.
I vy jste se s touto benevolencí setkal?
Já si myslím, že ano. Problém také je, že se tyto činy těžko dokazují. Často je to výpověď proti výpovědi. A i když se to prokáže, rodiny některých dětí nechtějí, aby se to dostalo na veřejnost. To pak docházelo k tomu, že se kněz posílal pryč a domlouvalo se mu. To pravda byla.
Jan Malinda
