V sobotu 1.5.2010 bude oficiálně zahájen Jubilejní rok ve Křtinách u Brna - oslavy 800. výročí od zjevení Panny Marie Křtinské.
V 10.30 hodin bude v místním mariánském chrámu slavit pontifikální bohoslužbu kardinál Mons. Giovanni Coppa z Říma, bývalý apoštolský nuncius v České republice. Během svého působení ve funkci apoštolského nuncia v ČR navštívil Křtiny dvanáckrát.
Slavnostní bohoslužbu bude přímým přenosem přenášet ČT 2.
Centrum pro školy Arcibiskupství olomouckého
zve zájemce z řad učitelů, pastoračních pracovníků i ostatních zájemců na seminář
Inkvizice a čarodějnické procesy
Přednáší: Mgr. Richard Jašš, Ph.D.
Termín konání: 29. 5. 2010 v době od 9 do 15 hod.
Místo konání: Velký sál arcibiskupské kurie, Biskupské nám. 2,
771 01 Olomouc
Seminář je akreditován MŠMT v programu Dalšího vzdělávání pedagogů. Účastníci, kteří splňují podmínky (VŠ učitelského směru) a požádají o to, obdrží potvrzení o účasti.
Program: Kde pramení lidská víra v čarodějnice; Jak se pohanské základy této víry promítaly do křesťanství a jak byly posilovány v dobách náhlých a násilných konverzí v době reformace a opětné rekatolizace; Důvody procesů jako sociálního aspektu; Racionální analýza čarodějnických symbolů a atributů a jejich prapůvod; Boje středověké a ranně novověké společnosti proti čarodějnictví; Svatá inkvizice a mýtus tradičního stereotypu o jejím přednostním působení proti čarodějnictví; Skutečná roli inkvizice a nahrazení její role v různých zemích jinými církevními i světskými institucemi; Čarodějnické procesy ve všech částech Evropy, v Novém světě a také v jiných církvích (s akcentem na katolickou a evangelické); Geografická inventarizace a nalezení obecnějších zákonitostí a důvodů pro rozpoutání čarodějnických procesů; Několik případů čarodějnických procesů a čarodějnictví v českých zemích, především procesy frývaldovské a losinské; Souvislosti s jinými evropskými kauzami.
Poplatek za seminář pro ty, kdo budou požadovat osvědčení, je 200 Kč, platba při prezentaci.
Přihlášky a bližší informace: Helena Polcrová, Arcibiskupství olomoucké, Centrum pro školy, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc, tel. 587 405 219, email: polcrova@arcibol.cz
Vatikán. „Digitální komunikace otevřely novou éru a katolíci v ní nehrají druhořadou roli,“ řekl na národním sympoziu pracovníků digitální komunikace šéfredaktor deníku Avvenire, Marco Tarquinio. Sympozium pořádala Italská biskupská konference v aule Pavla VI. ve Vatikánu a sešlo se něm 8 tisíc osob z různých odvětví digitálních médií. Setkání se konalo celé dopoledne, vystoupili na něm různí odborníci a žurnalisté. Jeho vrcholem však bylo vystoupení Benedikta XVI.
„Dát internetu duši a zlidštit dynamiku nových médií,“ – tak by se dal shrnout obsah papežovy promluvy. Internet by se měl stát místem, kde by měli možnost setkat se s Bohem i ti, pro které je dosud neznámý“, řekl Benedikt XVI.“
„Nynější doba prožívá enormní rozšíření hranic komunikace, uskutečňuje dosud nevídané sbližování různých médií a umožňuje interaktivní komunikaci. Internet je tedy otevřené povolání, tendenčně rovnostářské a pluralistické, ale zároveň vytváří novou prohlubeň. Hovoří se proto o digital divide, digitálním rozdělení, které odděluje připojené od nepřipojených a zvětšuje tak počet již existujících rozdílů, které vzdalují jednotlivé národy mezi sebou i uvnitř. Zvětšují se tak rizika homologace a kontroly, intelektuálního a morálního relativismu, jež jsou již dobře patrné na úpadku kritického ducha, v omezování pravdy na pouhou výměnu mínění a v rozmanitých formách degradace a ponižování intimity člověka. Jsme svědky »znečištění ducha, které dělá naše tváře méně usměvavé, zachmuřenější a vede k tomu, abychom se mezi sebou nezdravili a nedívali se vzájemně do tváře…« (Promluva na Španělském náměstí 8. prosince 2009). “
Toto sympozium, pokračoval dále papež, směřuje právě ke vzájemnému poznání jednotlivých tváří, a tedy k překonání oněch kolektivních dynamik, které mohou působit ztrátu vnímavosti pro hloubku konkrétních lidí a ulpívání na jejich povrchu. Kdyby k tomu došlo, zůstala by jen těla bez duše, předměty výměny a spotřeby.
„Jakým způsobem se dnes vrátit zpět k tvářím? Pokusil jsem se naznačit cestu také ve své třetí encyklice. Vede cestou lásky v pravdě, která se zračí v Kristově tváři. Láska v pravdě představuje »ve světě pokračující a pronikavé globalizace velkou výzvu pro církev« (č.9). Média se mohou stát faktorem humanizace „nejenom tím, že díky technologickému rozvoji nabízejí větší možnosti komunikace a informace, ale zejména, jsou-li organizována a orientována ve světle obrazu člověka a obecného dobra, aby odrážela jejich univerzální důležitost“ (č.73). To vyžaduje, »aby se média soustředila na povznesení důstojnosti lidských osob a národů, byla výslovně oživována láskou a stála ve službách pravdy, dobra a přirozeného i nadpřirozeného bratrství« (ibid.).“
Pouze za těchto podmínek, pokračoval dále papež, se epochální přechod, kterým procházíme, může vyjevit jako bohatý a plodný na nové příležitosti. Bez bázně se chceme vydat na širé digitální moře a čelit otevřené navigaci se stejným nadšením, které již dva tisíce let řídí loďku církve. Spíše než technickými zdroji, jež jsou rovněž potřebné, chceme se kvalifikovat tím, že také tento prostor zabydlíme věřícím srdcem, které bezmeznému komunikačnímu přílivu internetu dodá duši.
„Toto je naše poslání, nezadatelné poslání církve: úkolem každého věřícího, který pracuje v médiích, je »připravit cestu k novým setkáním, ustavičně zajišťovat kvalitu lidského kontaktu a pozornost k lidem a k jejich pravým duchovním potřebám, nabízet lidem, kteří žijí tuto digitální dobu, nezbytná rozpoznávací znamení Pána« (Poselství ke Světovému dni sdělovacích prostředků, 16. května 2010).
Drazí přátelé, také na internetu jste povoláni stát se „animátory společenství“ a pozorně připravovat stezky, které vedou k Božímu slovu, a být vnímaví k těm, kteří jsou malomyslní a v srdci mají nevyhasínající touhu po absolutnu a pravdě. Tak se bude moci internet stát určitým druhem „nádvoří pohanů“, tedy prostorem pro ty, kteří Boha dosud neznají.“Řekl v závěru Benedikt XVI. s narážkou na pobídku k dialogu s nevěřícími, jak ji papež vyslovil ve své bilanční promluvě k římské kurii na konci loňského roku.
Nikdo neočekává, že ministerstvo školství či tělovýchovy a sportu zorganizuje setkání s oběťmi zneužívání nějakým učitelem či tělocvikářem, a už vůbec ne, že by snad vyjádřilo “bolest a zahanbení”.
Veřejně nevyjádří své politování ani představitelé sportovních klubů, kde převlékárny a sprchy přitahují, jak známo, i snadno předvídatelnou faunu dospělých.Pedofilie (či pederastie), jejíž věkové vymezení je nejisté a mění se podle gusta a kultur, se vyskytuje všude, kde žijí muži a ženy. A často se tak děje nikoli ve skrytu, nýbrž dokonce s pochvalou a doporučením filosofů jako v antickém Řecku anebo v osmašedesátnických kruzích v Evropě a Americe.
Leader Zelených v Evropském parlamentu, Daniel Cohn-Bendit, bývalý charismatický šéf různých protestních akcí, se chlubil, že jako učitel nejenom doporučoval, ale také praktikoval sex s nezletilými. Mario Mieli, ideolog a iniciátor homosexuálního hnutí v Itálii v jednom díle vydaném seriózním italským nakladatelstvím Einaudi, považoval sex mezi dospělou a nezletilou osobou za „akt vykoupení”. Jean Paul Sartre, Simone de Beauvoir, Michel Foucault, Jack Lang, který se později stal francouzským ministrem kultury, podepsali spolu s dalšími intelektuály proslulý manifest, ve kterém – za účelem „sexuálního osvobození” - požadovali beztrestnost pro sexuální vztahy s nezletilými, včetně dětí. V těchto „učitelích” ožívala stará evropská tradice. Filosofem, kterého uctívali jakobíni, počínaje Robespierem a většinou revoluční elity, totiž nebyl blasfemický Voltair, nýbrž povznášející Jean Jacques Rousseau, apoštol infantilní výchovy. A to v každém ohledu. Sám s velkým potěšením popisuje, jak si v Benátkách koupil desetiletou holčičku, která ho dokázala osvobodit od depresí.A přece, bez ohledu na to, že kazatelny, z nichž zaznívá kárání, jsou k smíchu; bez ohledu na neproniknutelné mlčení těch, kteří jsou nejvíce zodpovědní; bez ohledu na to Benedikt XVI. nadále ukazuje, že církev je “jiná”, a to i svým osobním ponížením. Na Maltě zopakoval to, co již učinil ve Spojených státech a v Austrálii: setkal se s několika osobami, které se většinou před desítkami let staly oběťmi úchylné pozornosti některých „vychovatelů”. Stejně jako v dramatickém a dojemném, otevřeném listu Irským katolíkům se papež odmítá odvolávat na polehčující okolnosti anebo poukazovat na druhé a připomínat - ačkoli by také mohl - že mnozí z dnešních karatelů by udělali lépe, kdyby mlčeli.
Ve skutečnosti si totiž papež Ratzinger je naprosto vědom toho, že hřích Kristových kněží nemá důsledky pouze kanonické a trestní, ale také metafyzické. V perspektivě evangelia je tvář těch nejmenších tváří samotného Boha; kdo pohorší jedno z nich, bylo by pro něho lépe, kdyby mu byl na krk zavěšen mlýnský kámen a byl hozen do vody. To jsou strašlivá slova evangelia.
Papež ví, jakou důvěru mají rodiče, nejenom katoličtí, ale často také ti, kteří jsou jiné víry a jiného přesvědčení, když svěřují své děti církevním institucím, které jsou inspirovány ideálem evangelia. Zradu těchto očekávání pokládá Benedikt XVI. za netolerovatelnou. Ukazuje proto, že církev, třebaže padlá, není místem jako ostatní; je prostorem, kde se hřích vyskytuje i v instituci, ale zde je vina mnohem, mnohem závažnější než kdekoli jinde, protože ideál je mnohem vznešenější, povinnosti mnohem tíživější a Nejvyšší Učitel mnohem náročnější.
Bolest a zahanbení, které vyjádřil, vycházejí z autentického utrpení, a určitě nejsou žádným pokryteckým melodramatem. Evangelní paradox, nicméně působí, že toto ponížení nesnižuje, nýbrž zvyšuje jeho věrohodnost jakožto představitele a garanta křesťanskosti.
Z deníku Corriere della Sera, 19. dubna 2010,
přeložil Milan Glaser
V posledních době se množí útoky na Svatého otce v souvislosti s případy některých kněží, kteří se dopustili odporného hříchu zneužívání dětí a dospívajících. Stejně jako papež tyto hříchy kategoricky odsuzujeme v duchu slov samotného Krista, který řekl: Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kdo ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře (Mk9,42). Přidáváme se k omluvě Svatého otce všem postiženým a spolu s ním vyjadřujeme hlubokou lítost nad spáchanými hříchy i zraňováním nevinných.
Zároveň se musíme ohradit proti těm, kteří zneužívají tyto bolestné případy k vlastnímu obohacení a útokům na církev a jejího představitele. Žádná instituce na světě nedělá v boji proti hříchu a pro ochranu nevinných – včetně pozornosti k preventivním opatřením a řešení tohoto konkrétního problému – tolik, jako katolická církev. Odmítáme zaměňování individuální viny a zodpovědnosti za vinu kolektivní. Obviňování papeže či biskupa za hřích některého kněze je podobné jako obviňování Krista za Jidášovu zradu nespravedlivé.Stálé mediální opakování starých případů se snaží vytvářet atmosféru hněvu a odsuzování celého stavu kněží či věřících katolíků, kteří se stávají nevinnými oběťmi bezohledného boje vytvářejícího protikatolickou fobii.
Informace vytržené ze souvislosti vytvářejí nepravdivý obraz. Například statistika státního departmentu USA za rok 2008 uvádí, že 64 % těchto zločinů bylo spácháno v rodinách, 10% ve školách a kněžími 0,03%, to jsou 3 kněží z 10 000 případů. Američtí advokáti získávají pro sebe polovinu odškodného. Chlubí se rychlým zbohatnutím. Teprve souvislost nám odhaluje pravdu. Znovu však opakujeme, že byť by šlo o jediný případ, je nutné odsouzení každého zločinu, proto se praktikuje nulová tolerance. Ani při ostrém soudu nezapomínáme, že Kristus nepřišel zachránit spravedlivé, ale hříšníky, když se dají na pokání. Každý může mít naději.
Všechny, kterým opravdu záleží na dobru dětí, vyzýváme ke spojení sil a připojení se k úsilí papeže za ochranu práv dětí na život v harmonické a stabilní rodině, za právo na zdravou výchovu v rodině i ve škole, za zdravé morální prostředí vytvářené sdělovacími prostředky, za právo nenarozených dětí na existenci a respektování života každého člověka až do přirozené smrti. Děkujeme všem, kteří naši výzvu aktivně přijmou.
V Praze dne 21. dubna 2010
Čeští a moravští biskupové
Prohlášení ČBK k záměrům Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti sexuální výchovy na základních školách
Čeští a moravští biskupové na svém zasedání zhodnotili materiály MŠMT vydané k realizaci koncepce podpory a ochrany zdraví ve školách jmenovitě Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách (dále Doporučení) a metodickou příručku Sexuální výchova – vybraná témata (2009) (dále Příručka) – a zveřejnili následující prohlášení:
Biskupové vnímají závažnost zmíněných materiálů, které jsou podle vyjádření autorů počátkem pro vytváření jednotné strategie rámcového vzdělávacího programu a odborné formace vyučujících.
ČBK považuje za nezbytné, aby tak závažnému kroku předcházela diskuse pedagogů s dalšími zainteresovanými skupinami, k nimž v prvé řadě patří rodiče dětí. Nic takového se dosud nestalo. Přitom platná novela tzv. školského zákona zakládá právo zákonných zástupců vyjadřovat se ke všem rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí vzdělávání. S uplatněním tohoto práva Doporučení nepočítá.
Za nepřípustné považujeme vyznění metodické Příručky, které diskriminujícím způsobem zvýhodňuje výchovu výlučně zaměřenou na individuální prospěch jednotlivce.
Nabízené didaktické náměty nejenže popírají záměr Doporučení, aby si žáci „osvojili a kultivovali odpovědné chování, rozhodování a komunikaci v situacích souvisejících s reprodukčním zdravím, partnerskými vztahy, rodinným životem a rodičovstvím“, ale doporučují takové formy a metody, které ohrožují mravní výchovy mládeže, což je jednání, které má trestněprávní charakter. Při aplikaci zmíněných postupů způsobem uvedeným v Příručce lze očekávat, že bude zraňována důstojnost dětí i samotných pedagogů.
ČBK podporují snahu podávat dětem i mládeži dostatek informací, které by posloužily pro utváření zralé lidské osobnosti. Je však přesvědčena, že by se tak mělo dít s respektem ke kulturnímu, sociálnímu a rodinnému kontextu.
V Praze dne 21. dubna 2010
Čeští a moravští biskupové
Na otázky návštěvníků našeho webu bude v úterý 27.4.2010 od 16.00 do 17.00 hodin odpovídat arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka. Hovořit bude o svém působení v hradecké diecézi. Rozhovor najdete na adrese cirkev.cz/rozhovor.
Praha: Hostem dalšího rozhovoru na stránkách Tiskového střediska ČBK bude dne 27.4.2010 arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka. Rozhovor bude probíhat od 16.00 do 17.00 hodin, otázky však můžete zasílat již nyní. Na stejné stránce se také lze dozvědět více o tématu a hostovi. Příjem dotazů zaslaných předem bude ukončen v pondělí 26.4. v 15.00 hodin, další otázky pak můžete pokládat v průběhu hodinového rozhovoru.
Při vyplňování formuláře s dotazem uveďte prosím své jméno a e-mail, na který vám přijde potvrzení dotazu. Můžete požádat i o připomenutí rozhovoru několik dní předem. Délka dotazu je omezena počtem 700 znaků prostého textu, do kterého nelze vkládat obrázky či odkazy. Nezapomeňte také opsat čtyřznakový bezpečnostní kód, který slouží jako ochrana proti zneužívání formulářů a bez kterého váš dotaz nebude odeslán.
Redakce Tiskového střediska České biskupské konference všechny dotazy pročítá a jakýkoliv nevhodný, urážející, útočný či vulgární obsah bude odstraněn; tazatel o tomto nemusí být informován. Stejně tak budou odmítnuty všechny dotazy nesouvisející s tématem on-line rozhovoru; v tomto případě tazatel obdrží e-mail s informací, že se dotaz týká jiného tématu, aby svou otázku mohl případně položit vhodněji.
Předem zaslané a zodpovězené dotazy budou zveřejněny v okamžiku začátku rozhovoru. Tam pak budou přibývat i dotazy zodpovězené on-line. V případě, že bude dotazů více než kolik host stačí zodpovědět on-line, budou zveřejněny dodatečně. Během rozhovoru se stránka s výpisem zodpovězených dotazů sama obnoví každých 30 vteřin.
Redakce si vyhrazuje právo rozhovor zrušit, posunout či prodloužit. Kontaktní údaje hostů neposkytujeme ani kontakt nezprostředkováváme.
Dominik Duka (*26.4.1943 v Hradci Králové) vyrůstal v rodině důstojníka, který se účastnil zahraničního odboje, kdy v r. 1944 přes organizovaný útěk vládního vojska P. Jiřím M. Veselým OP odešel do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. V 50. letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty.
Jaroslav Duka absolvoval školní vzdělání v Hradci Králové, v r. 1960 maturoval na Gymnáziu J. K. Tyla. Další studium mu z kádrových důvodů bylo zamezeno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ (1960-1962) a vyučil se strojním zámečníkem. V letech 1962-1964 absolvoval základní vojenskou službu a vrátil se na své pracoviště. V r. 1965 byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. 5.1.1968 vstoupil tajně, na území Československa do zakázaného, ilegálně žijícího dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. 6.1.1969 složil časné sliby. 22.6.1970 přijal kněžské svěcení z rukou kardinála Štěpána Trochty a pět let působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze: Chlum svaté Máří, Jáchymov a v Nových Mitrovicích (dnes jde o oblast diecéze plzeňské). 7.1.1972 složil slavné sliby v dominikánském řádu.
V r. 1975 mu byl odňat "státní souhlas k duchovní správě", pracoval pak 15 let jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Intenzivně žil ilegální řádový život a věnoval se studiu. Od r. 1975 do r. 1986 byl vikářem provinciála a od r. 1976 do r. 1981 magistrem kleriků. Současně spolupracoval na zřízení tajného řádového studijního centra a organizoval náboženskou činnost mladé generace na celém území Československa. V r. 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě.
V roce 1981 byl udán agentem StB, usvědčen a odsouzen za trestný čin maření státního dozoru nad církvemi podle § 178 trestního zákona k zákonu 218/49 Sb. Patnáct měsíců byl vězněn v Plzni-Borech pro řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím. V roce 1986 byl Magistrem Řádu dominikánů jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a byl jím až do r. 1998. Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských KVŘP (1992-1996). Přednášel jako odborný asistent biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a byl v letech 1990-1998 členem Akreditační komise při vládě ČR.
6.6.1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým a 26.9.1998 přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška a spolusvětitelů kardinála Miloslava Vlka a apoštolského nuncia arcibiskupa (dnes kardinála) Giovanniho Coppy v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové.
Navázal na velkorysou činnost a projekty svého předchůdce arcibiskupa Karla Otčenáška. Sv. Vojtěcha navrhl za třetího patrona diecéze. Založil Diecézní teologický institut a církevní gymnázium ve Skutči. Svolal druhý Diecézní eucharistický kongres v r. 2002. Za jeho působení byla dokončena rekonstrukce Nového Adalbertina a v jeho areálu vybudována nová Biskupská knihovna v salla terreně. Též byla rekonstruována historická Biskupská knihovna Biskupství královéhradeckého v rezidenci původně založená biskupem Trautmannsdorfem. 10.11.2004 vydal nový statut a jmenoval nové kanovníky Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové. Svatým otcem byl 6.11.2004 jmenován apoštolským administrátorem diecéze litoměřické. Tuto funkci vykonával do 22.11.2008. V letech 2007-2008 organizoval oslavy 700. výročí katedrály Svatého Ducha, kterému předcházela rekonstrukce vitráží a interiéru katedrály, včetně liturgické úpravy. V letech 2008 a 2009 inicioval "Týden vzájemného poznávání a porozumění", pastorační aktivitu velkých měst mezi věřícími napříč konfesemi a hledajícími. K 1.7.2009 založil Diecézní církevní soud. Královéhradeckou diecézi spravuje dvanáctým rokem, systematicky vypracoval a naplnil diecézní Sedmiletý pastorační program s přípravou pastorace diecéze v novém století
13.2.2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským, svého úřadu v Praze se ujal 10.4.2010.
V letech 2000-2004 byl místopředsedou České biskupské konference. V rámci ČBK je předsedou Komise pro nauku víry a předsedou Komise pro katolickou výchovu.
Je držitelem řady vyznamenání a uznání. 28.10.2001 byl vyznamenán prezidentem republiky Medailí I. stupně za zásluhy o Českou republiku a 2.6.2003 mu byl udělen ministrem obrany České republiky Záslužný kříž II. stupně a 3.6.2008 ministryní obrany České republiky Záslužný kříž I. stupně. 20.6.2007 byl vyznamenán Velkým křížem "Pro Piis Meritis" Suverénního řádu Maltézských rytířů.
Je široce zapojen do společenského a kulturního života. Je členem Etického fóra ČR, Vědeckých rad KTF UK Praha, Technické univerzity Liberec, Univerzity Hradec Králové, Lékařské fakulty UK HK, je předsedou správní rady Českého katolického biblického díla, členem Centra biblických studií, je členem Konfederace politických vězňů, šéfredaktorem Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, členem redakce Mezinárodní katolické revue Communio a čestným předsedou Rodiny sv. Zdislavy o.s.
Z jeho rozsáhlé bibliografie vynikají monografie: Zápas o člověka, Úvod do studia Písma svatého, Škola vnitřní modlitby, Úvod do teologie. Mimořádný vědecký význam má jeho autorský podíl a třicet let trvající organizační práce na překladu Jeruzalémské Bible do češtiny, která vyšla v r. 2009. V době nesvobody publikoval v samizdatu zahraniční studie, články v Sursum. Nyní publikuje v Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, v Monitoru, vedle toho je autorem desítek článků v domácích i zahraničních sbornících, časopisech, odborných i popularizujících, a v denním tisku.
Vložil svůj život do přikázání lásky
Homilie Benedikta XVI. na pohřbu kard. Tomáše Špidlíka, baz. sv .Petra
Vážení bratři,
Ctění pánové a dámy,
Drazí bratři a sestry!Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.
Uslyšet tuto vůli Boží z úst Jeho samého je nezměrný dar! Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody. Z tohoto hlediska byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli vtipní a dovedli žertovat, přestože měli nelehké a z určitých hledisek podobné mládí. Prozřetelnost je svedla dohromady a spolupracovali na dobru církve především v tom, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež.
Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání. Zdůrazňuji to, protože se nacházíme ve velikonoční době a protože to naznačují první i druhé biblické čtení této liturgické slavnosti. Ve svém prvním kázání v den Letnic svatý Petr, naplněn Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srov. Žl 16,8-9). Tato modlitba dochází svého překypujícího naplnění, když Kristus, Svatý Boží, nepodlehne porušení. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy přítomnosti (srov. Sk2,27-28; Žl 16,11). Naděje a radost vzkříšeného Ježíše jsou také nadějí a radostí jeho přátel díky působení Ducha svatého. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími roky stávalo stále více výmluvným, protože navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím zůstával jeho duch svěží a mladý. Co jiného je to než přátelství se Vzkříšeným Pánem?
Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr 1,3.6). Také odtud zřetelně vysvítá, že naděje a radost jsou teologální reality, které plynou z mystéria Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a vštěpuje je do srdce svých přátel.
Záměrně hovořím o obrazu „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, ke kterému připojuje také přikázání lásky k bližnímu, o němž praví, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srov. Mt 22,37-39). Volbou tohoto motta náš ctihodný bratr takříkajíc vložil svůj život do přikázání lásky, vepsal jej cele do primátu Boha a lásky.
Potom je tu ještě jiný aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, na který Otec Špidlík určitě pamatoval a zamýšlel jej svým mottem dát najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a s kosmem. Zde je třeba zmínit, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova PHOS a ZOE, světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu.
Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych rád zmínil, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ nikoli na jakési rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak ukázali jiní jezuitští teologové minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také formálním principem křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí a výrazových prostředků, jež našly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce.
Rád bych skončil tím, že se vrátím k tématu Vzkříšení, a ocituji text, který si kardinál Špidlík velmi oblíbil. Je to pasáž z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského:
„On shůry sestoupil jako Pán,
z lůna vyšel jako služebník,
v Šeolu se před ním pokořila smrt,
v Jeho Vzkříšení Ho adoroval život.“
Panenská Matka Boží kéž provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku.
Amen.
Poslat děti ve dvou letech do školky se může jevit jako dobrý nápad dospělým. Z pohledu většiny dětí ale půjde ze strany rodičů o zradu, kterou jim jednou vrátí i s úroky.
Autor:
Ivan Hoffman
Už za minulého režimu se černě vtipkovalo, že domovy důchodců jsou pomstou za jesle. Dětští psychologové vesměs tvrdí, že harmoničtí jedinci vyrůstají spíše v milující rodině, než v kolektivu šikanujících se drobných násilníků. A nejšťastnější je jedináček, co se o lásku rodičů nemusí dělit. Pozoruhodného je toho ale na iniciativě „do školky už ve dvou“ víc.
Politici s tím přicházejí v situaci, kdy míst není dostatek ani pro starší předškoláky. Chybějí budovy, které obce před časem rozprodali v domnění, že v budoucnu už dětí nebude zapotřebí. Kromě toho chybí kvalifikovaný personál, který by se o děti staral, neboť platy jsou nevalné a mladí absolventi pedagogických škol se v jakémkoli jiném zaměstnání těší větší vážnosti a úctě, než ve školách a školkách. U školky od dvou let pak hrozí, že ve skutečnosti půjde o jesle, a děti že ocení hlavně ošetřovatelku, co je přebalí.
To vše jsou ale řešitelné problémy. Co řešení nemá, je atmosféra, ve které se rodičovství bere jako komplikace v kariéře. Mít dítě je v tomto smyslu pro ženu handicap a tlak na místa ve školkách je součástí snahy o rovnost šancí. Chudáci děti mají skončit v ústavech ve jménu boje proti diskriminaci jejich matek. Není jasné, proč se některé matky rozhodnou pro dítě, když pak dělají možné i nemožné, aby se jim o ně postaral někdo cizí. Přitom kdo nemá potřebu se o děti starat, vůbec je nemusí mít. A ještě: Než být dítětem u někoho, kdo mi shání školku od dvou let, to je pak komfortnější se nenarodit!
Po úterních obřadech (20.4.2010) v římské bazilice svatého Petra budou tělesné ostatky kardinála Špidlíka převezeny ve středu 21.4.2010 ve večerních hodinách do Olomouce, kde budou uloženy v Loretánské kapli v katedrále sv. Václava.
Olomouc: Veřejnost bude moci uctít památku zesnulého otce kardinála Tomáše Špidlíka SJ a pomodlit se u jeho rakve každý den od 22.4. do 29.4. vždy od 9.00 do 17.00 hodin (mimo pondělí 26.4).
Olomoučtí věřící a kněží se budou moci rozloučit s kardinálem Tomášem Špidlíkem SJ při mši svaté v katedrále sv. Václava 29.4. v 19.00 hodin. Poté bude jeho tělo převezeno na Velehrad, kde v pátek 30.4. v 16.00 hodin bude poslední rozloučení se zemřelým kardinálem při mši svaté ve velehradské bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Liturgii bude předsedat Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, kázat bude Mons. Josef Hrdlička, světící biskup olomoucký.
Další setkání Benedikta XVI. s oběťmi zneužívání, na Maltě
Malta. Po skončení mše svaté se Benedikt XVI. v kapli apoštolské nunciatury setkal s osmi oběťmi sexuálního zneužívání, spáchaného členy kléru; dnes jsou to všichni dospělí muži.
„Papež byl hluboce pohnut jejich příběhy – popisuje setkání ředitel vatikánského tiskového střediska O.Lombardi – vyjádřil svůj pocit zahanbení a bolesti nad tím, co vytrpěly oběti a jejich rodiny. Pomodlil se s nimi a ujistil je, že Církev dělá a bude i nadále dělat vše, co je v její moci, aby vyšetřila jejich obvinění, pohnala před spravedlnost ty, kdo jsou za zneužívání zodpovědní a zavedla účinná preventivní opatření, která děti a mládež bude lépe chránit. V duchu svého nedávného Listu irským katolíkům se modlil, aby oběti zneužívání zakusili uzdravení a smíření, které jim dovolí pokračovat s obnovenou nadějí.“
Setkání se pochopitelně konalo bez účasti médií.
Jedna z obětí, které se dnes s papežem na Maltě setkali, v rozhovoru s novináři uvedla, že toto setkání jí přineslo pokoj. 20 minutové setkání zorganizovali Maltští biskupové, kteří byli rovněž přítomni. Setkáním byli hluboce pohnuti všichni zúčastnění: „Viděl jsem papeže plakat… Spatřil jsem pokoru církve... Obdivuji papeže za jeho odvahu se s námi setkat… Byl zahanben selháním jiných...“ – řekly mimo jiné některé z obětí. „Nyní máme v našich srdcích pokoj, také proto, že si papež našel čas se s námi setkat. Těšíme se až skončí soudní proces a tato kapitola bude uzavřena.“ Takové jsou reakce několika z obětí zneužívání po setkání s Benediktem XVI.
Rádio Vaticana - Další setkání Benedikta XVI. s oběťmi zneužívání, na Maltě
Týden modliteb za povolání ke kněžství a zasvěcenému životu proběhne od 18.4. do 25.4.2010. Konference vyšších představených ženských řeholí již tradičně připravila brožurku, kterou najdete v příloze. Její součástí je poselství Benedikta XVI. k letos již 47. světovému dni modliteb za povolání, který připadá na 4. neděli velikonoční, neděli Dobrého Pastýře.
POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI.
K 47. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ
25. dubna – 4. neděle velikonoční
„Svědectví probouzí povolání.“
Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři a drahé sestry,
sedmačtyřicátý Světový den modliteb za povolání, který se bude slavit čtvrtou neděli velikonoční, tedy o neděli Dobrého pastýře dne 25. dubna 2010, mi skýtá příležitost, abych Vaší pozornosti předložil téma, které velmi dobře ladí s Rokem kněžství: Svědectví probouzí povolání. Opravdu platí, že plodnost naší práce pro povolání závisí v první řadě na působení Boží milosti, avšak, jak dokládá pastorační zkušenost, v mnohém této plodnosti napomáhá rovněž kvalita a bohatství osobního a komunitního svědectví ze strany těch, kdo již odpověděli na Pánovo povolání ke kněžské službě a k zasvěcenému životu. Vždyť právě jejich svědectví může probudit v druhých touhu, aby velkodušně odpověděli, když k tomu dozraje čas, na Kristovo povolání. Dané téma se tedy úzce váže na život a poslání kněží a osob zasvěcených Bohu. Z uvedeného důvodu bych chtěl vyzvat všechny ty, jež Pán povolal pracovat na své vinici, aby obnovili své věrné „ano“, a to zejména v průběhu tohoto Roku kněžství, který jsem vyhlásil u příležitosti stopadesátého výročí smrti svatého Jana Maria Vianneye, faráře arského, jenž je trvale aktuálním vzorem presbytera a faráře.
Již ve Starém zákoně vidíme, jak si proroci uvědomovali, že jsou povoláni, aby celou svou existencí vydávali svědectví tomu, co hlásali, a proto byli odhodláni snášet neporozumění, odmítnutí, pronásledování. Úkol, který jim byl uložen od Boha, vyžadoval je celé, povolání vnímali ve svém srdci jako „žhoucí plamen“, který člověk nemůže unést (srov. Jer 20, 9), a proto byli hotovi darovat svému Pánu nejen svůj hlas, ale také celou svou existenci. V plnosti času to je Ježíš, jenž je poslán Otcem (srov. Jan 5, 36), kdo svým posláním vydává svědectví o Boží lásce ke všem lidem bez rozdílů a zejména pak vůči těm posledním, hříšníkům, odsunutým na okraj, chudým. On je nejvyšším Svědkem Boha a jeho touhy po spasení všech lidí. Na počátku nových časů to byl Jan Křtitel, kdo prostřednictvím celého svého života připravoval cestu Kristu a dosvědčoval, že v Synu Marie z Nazareta se naplňují Boží zaslíbení. Když ho viděl přicházet k řece Jordánu, kde uděloval svůj křest, ukázal na něj svým učedníkům následujícími slovy: „Hle, Beránek Boží, jenž snímá hřích světa“ (srov. Jan 1, 29). Jeho svědectví bylo natolik plodné, že dva z jeho učedníků, když uslyšeli tato Janova slova, následovali Ježíše (srov. Jan 1, 37).
Rovněž povolání Petra, podle toho, co nám sděluje evangelista Jan, se odehrálo skrze svědectví jeho bratra Ondřeje. Ten poté, co se setkal s Mistrem a odpověděl na jeho výzvu, aby zůstal s ním, pocítil potřebu sdělit bratrovi ihned to, co odhalil při svém „přebývání“ s Pánem: „»Nalezli jsme Mesiáše« – což se překládá Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (srov. Jan 1, 41-42). Tak se to odehrálo rovněž s Natanaelem, Bartolomějem, a to prostřednictvím svědectví jiného učedníka, tentokrát Filipa, jenž mu sdělil s radostí své velké zjištění. „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně a proroci: Ježíše, syna Josefova z Nazareta“ (srov. Jan 1, 45). Svobodná a zdarma daná iniciativa Boží se setkává s lidskou odpovědností těch, kdo popřáli sluchu jeho povolání k tomu, aby se stali nástrojem jeho povolání a aby k tomuto dílu přispívali svým vlastním svědectvím. K témuž v církvi dochází i dnes, když si Bůh k tomu, aby probudil nová kněžská a řeholní povolání ke službě Božímu lidu, slouží svědectvím kněží, kteří jsou svému povolání věrni. Z uvedených důvodů bych rád připomenul tři aspekty z života presbytera, které mi připadají zcela zásadní, když se jedná o účinnost kněžského svědectví.
Základním prvkem, podle něhož se rozpoznává každé kněžské povolání a povolání k řeholnímu životu, je přátelství s Kristem. Ježíš žil v ustavičném spojení s Otcem, a právě to probouzelo v učednících touhu prožívat tutéž zkušenost tak, že se od Ježíše učili soustavnému dialogu a společenství s Bohem. Jestliže kněz je „mužem Božím“, jenž patří Bohu a jenž pomáhá druhým k tomu, aby Boha poznávali a milovali, pak prostě nemůže nerozvíjet hlubokou intimitu s Ním, nemůže nepřebývat v Jeho lásce tak, že dává prostor Jeho Slovu. Modlitba je prvním svědectvím, jež probouzí povolání. Stejně jako apoštol Ondřej, který sděluje svému bratrovi, že viděl Mistra, tak také ten, kdo chce být Kristovým učedníkem a svědkem, musel ho osobně „vidět“, musí ho znát, musel se naučit milovat ho a být spolu s Ním.
Druhým prvkem kněžského a řeholního zasvěcení je totální odevzdání se Bohu. Píše apoštol Jan: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on položil život za nás. A tak jsme i my povinni položit život za bratry“ (srov. 1 Jan 3, 16). Těmito slovy Jan vybízí učedníky, aby vstoupili do logiky Ježíšova smýšlení, do způsobu jeho existence, do toho, jak Ježíš naplňoval Otcovu vůli až po vrcholné sebedarování na kříži. Právě zde se projevuje Boží milosrdenství v celé své plnosti. To je ona milosrdná láska, která zvítězila nad temnotami zla, hříchu a smrti. Právě scéna, při níž Ježíš v průběhu poslední večeře vstává od stolu, přepásává se osuškou a omývá svým učedníkům nohy, vyjadřuje smysl služby a sebedarování celé vlastní Ježíšovy existence, a to v poslušnosti Otcově vůli (srov. Jan 12, 3-15). Každý, kdo je povolán ke specificky zasvěcenému způsobu života v následování Ježíše, musí usilovat o to, aby vydával svědectví bezvýhradného odevzdání se Bohu. Odtud pak pramení schopnost darovat se plně, trvale a věrně těm, jež takovému člověku Boží Prozřetelnost svěřuje do pastýřské péče, a to s radostí, že může být společníkem tolika bratřím na cestě a pomáhat jim, aby se otvírali setkání s Kristem a aby se jeho slovo stávalo světlem na jejich putování. Historie každého povolání se téměř vždy protíná se svědectvím nějakého kněze, jenž s radostí prožívá své sebedarování bratřím pro nebeské království. Právě tímto způsobem pak blízkost a slova určitého kněze jsou s to probudit v nitru člověka otázky a také přivádět ho k rozhodnutím, která mají definitivní povahu (srov. Jan Pavel II, Pastores dabo vobis, čl. 39).
Konečně třetí prvek, který nemůže necharakterizovat kněze a zasvěcenou osobu, spočívá v životě v komunitě. Ježíš určil jako rozlišující znamení těch, kdo chtějí být jeho učedníky, hluboké společenství v lásce: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (srov. Jan 13, 35). Především kněz tedy musí být člověkem společenství, který je otevřený všem, který dokáže vést v jednotě celé stádce, jež mu Pánova dobrotivost svěřila, který je hotov překonávat rozdělení, který je schopen znovu získávat ty, kdo se od stáda oddělili, který dokáže překlenovat kontrasty a vzájemná nedorozumění, který je hotov odpouštět urážky. V červenci roku 2005, u příležitosti setkání s klérem diecéze Aosta, jsem prohlásil, že mladí lidé vidí kněze izolované a smutné, což je jistě nepovzbuzuje k tomu, aby následovali jejich příkladu. Tito mladí lidé pak zůstávají v pochybnostech, když mají před očima zmíněné situace, zda právě toto má být kněžský život. Je tudíž nevyhnutelné uskutečňovat společenství života, které by těmto mladým lidem kladlo před oči krásu kněžství. Pak si mladý člověk řekne: „Tak tohle by mohla být budoucnost i pro mne, takhle se dá žít“ (Insegnamenti I, 2005, s. 354). Druhý vatikánský koncil, když hovoří o svědectví, které probouzí povolání, podtrhuje příklady lásky a bratrské spolupráce, jež mají kněží Božímu lidu stavět před oči (srov. Optatam totius, čl. 2).
Rád bych nyní připomenul to, co napsal můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II.: „Samotný život kněží, jejich bezvýhradné odevzdání se Božímu stádci, jejich svědectví láskyplné služby Pánu a jeho církvi, jejich bratrská svornost a jejich horlivost při evangelizaci světa jsou prvním přesvědčujícím činitelem plodnosti povolání“ (Pastores dabo vobis, čl. 41). Dalo by se říci, že kněžská povolání se rodí ze setkání s kněžími téměř jako převzácné dědictví sdělované slovy a zejména příkladem celé existence.
Totéž platí rovněž pro zasvěcený život. Samotná existence řeholníků a řeholnic vypovídá o lásce Kristově, když ho tito bratři a sestry následují v naprosté věrnosti evangeliu a s radostí aplikují evangelijní kritéria smýšlení a jednání. Tak se stávají „znamením odporu“ pro tento svět, jehož smýšlení je často prodchnuto materialismem, sobectvím a individualismem. Nechávají se získat Bohem a zříkají se sebe samých a toto jejich svědectví a síla jejich zasvěcení stále probouzí v srdcích mnoha mladých lidí touhu následovat specifickým způsobem Krista navždy, a to velkodušně a bezvýhradně. Napodobovat Krista čistého, chudého a poslušného, sjednocovat se s Ním: Hle ideál zasvěceného života, jenž je svědectvím absolutního primátu Boha v životě a v dějinách lidstva.
Každý kněz i každá Bohu zasvěcená osoba, když jsou věrni svému povolání, předávají druhým radost ze služby Kristu, a tak vybízejí všechny křesťany k tomu, aby odpovídali na univerzální povolání ke svatosti. Znovu tedy podtrhuji, že k probouzení nových specifických povolání ke kněžské službě a k zasvěcenému životu, k tomu, aby se zvěst o povolání stala jasnější a pronikavější, právě k tomu je naprosto nezbytný příklad těch, kdo již řekli své vlastní „ano“ Bohu a projektu života, jenž má On s každým z nás. Osobní svědectví, které sestává z existenciálních rozhodnutí v celé jejich konkrétnosti, povzbudí mladé lidi k tomu, aby se odhodlali k závažným rozhodnutím ohledně své vlastní budoucnosti. Když jim chceme pomáhat, je k tomu nezbytné umění setkání a takového dialogu, jenž je s to vrhat světlo na jejich život. To vše nám pomáhá v doprovázení, především však je to příkladnost existence prožívané jako povolání. Právě tak to dělal svatý farář arský, který byl stále v kontaktu se svými farníky a vyučoval je především příkladem svého vlastního života. Zejména z jeho příkladu se farníci učili modlitbě (Srov. List k prohlášení Kněžského roku, čl. 16, červen 2009).
Kéž by tento Světový den modliteb za povolání znovu nabídl vzácnou příležitost mnoha mladým, aby se hlouběji zamysleli nad svým vlastním povoláním. Kéž by k němu dokázali přilnout v hluboké prostotě, s důvěrou a plnou disponibilitou. Panna Maria, Matka církve, ať střeží každý i ten sebemenší výhonek povolání v srdcích těch, které si Pán volá, aby ho zblízka následovali. Nechť učiní, aby se z tohoto výhonku stal košatý strom plný plodů pro dobro církve a celého lidstva. Za to se modlím, když Vám všem uděluji své apoštolské požehnání.
Z Vatikánu, 13. listopadu 2009
Benedikt XVI.
27 přečtení, vytisknout článek
Přílohy
Tyden povolani 2010.doc
Aktuality z Centra pro rodinný život v Olomouci
Milí přátelé,
posíláme vám opět aktuální informace o nejbližších aktivitách a činnostech našeho Centra pro rodinný život v Olomouci. V příloze najdete také podrobné informace k letním pobytům pořádaným Sdružením přátel Centra pro rodinný život.
S přáním příjemného dne,
Ondřej Šnevajs
Centrum pro rodinný život
Biskupské nám. 2
772 00 Olomouctel.: 587 405 250-3
Setkání žen v obtížných životních situacích
Zveme ovdovělé, svobodné, vdané či rozvedené ženy na pravidelná setkání ve farním domě u sv. Václava v Olomouci. Nejbližší setkání 4. 5. 2010 od 15.30 hod s přednáškou MUDr. Jitka Krausová – Citové vydírání a my.
Více informací: Marcela Řezníčková, reznickm@arcibol.cz
Duchovní obnova seniorů na Sv. Hostýně
Duchovní obnova konající se od 14. – 16. 5. 2010 je určena pro ty, kteří prožívají "třetí věk" svého života. Součástí jsou přednášky zaměřené na "radosti a starosti" stáří, rodinné vztahy, vztah k Bohu a prohloubení duchovního života.
Pro bližší informace: Magdaléna Solárová, olsenior@seznam.cz
Zveme rodiny s dětmi v neděli 16. 5. 2010 od 14.30 do Smetanových sadů v Olomouci na zábavné odpoledne. Děti společně s rodiči budou moci projít devíti stanovišti, na kterých se mohou zapojit do hravých aktivit, které budou připomínat vybrané dvojice z Bible. Nebudou chybět ani oblíbené lanové aktivity a děti se budou moci projet na lodičce po jezírku. Pořádají Centrum pro rodinný život a křesťané z Olomoucka.
Více informací: www.rodinnyzivot.cz
Mezidiecézní setkání seniorů ve Vranově u Brna
Jednodenní setkání seniorů z celé republiky s představením hlavních programů a aktivit v jednotlivých diecézích. Setkání začíná v 9:30 registrací. Doprava individuálně, přihlášky zasílejte do 7. 5. 2010
Informace: Magdaléna Solárová, mobil 733 755 955, olsenior@seznam.cz
Víkend pro mladá manželství v Rajnochovicích
Víkend od 4. – 6. 6. 2010 je zaměřený na prohloubení vztahu mezi partnery. Můžete s sebou vzít i svá robátka, v době programu pro vás si budou vaše děti hrát (spinkat) pod dohledem zkušených pečovatelů. Přihlášky do 23.5. 2010 - počet míst je limitován!
Informace: Alena Večeřová, tel.: 587 405 250, e-mail: vecerova@arcibol.cz
Týdenní pobyt pro seniory v Dolomitech
Ve dnech 12. – 19. 6. 2010 se uskuteční týdenní pobyt pro seniory v pastoračním domě Velehrad, který se nachází v Itálii v krásném horském údolí v obci St. Martin in Gsies v nadmořské výšce 1310 m. Na své si přijdou nejen milovníci hor, ale i zájemci o poznání bohatých památek a kulturních zvyklostí Jižního Tyrolska.
Informace: Magdaléna Solárová, mobil 733 755 955, olsenior@seznam.cz
Pobyt pro rodiny s dětmi s kurzem „manželských večerů“
Areál Sluňákova v Horce nad Moravou stojí na samém okraji chráněné krajiné oblasti - Litovelské Pomoraví, které je domovem mnoha chráněných druhů fauny i flóry. Pobyt se uskuteční 4. – 11. 7. 2010. Pro děti bude zajištěn program - hry, poznávací soutěže, výtvarné činnosti apod. Pro rodiče kurz „Manželských večerů". Na celém pobytu bude přítomen kněz.
Informace a přihlášky: Josef Záboj, tel.: 587 405 250, e-mail: zaboj@arcibol.cz
Týdenní pobyt pro osamělé maminky
Pobyt ve Velkých Opatovicích od 24. – 31. 7. 2010 je rekreačně vzdělávací. Týden se skládá z přednášek odborníků, příležitostí k osobním rozhovorům, kreativních dílen, výletu a možností k letním radovánkám pro maminky a děti. Na celém pobytu je přítomen kněz.
Více informací: Marcela Řezníčková, reznickm@arcibol.cz
Pobyt pro rodiče / prarodiče s vnoučaty
31. 7. - 7. 8. 2010, Krkonoše, penzion Marianum, Jánské Lázně
Janské lázně jsou významné lázeňské město a turistické centrum. Penzion Marianum je položen v krásné přírodě krkonošského národního parku, 1 km od stanice kabinové lanové dráhy na Černou horu (1 299 m n.m.). V roce 2005 prošel dům celkovou rekonstrukcí.
Informace: Magdaléna Solárová, mobil 733 755 955, olsenior@seznam.cz
Setkání v mateřském centru jsou otevřena všem maminkám i otcům s dětmi na rodičovské dovolené každé úterý a čtvrtek od 9.30 do 13 hod. Místem setkávání je farní dům u sv. Václava v Olomouci.
Informace: Marcela Kořenková, korenkova@arcibol.cz
Všechny informace o setkáních, které připravujeme, nebo ohlédnutí za těmi, které již byly, najdete na našich webových stránkách: www.rodinnyzivot.cz
Nabízíme také rozšířené poradenství
Pastorálně terapeutické poradenství – MUDr. Jitka Krausová
Manželské a rodinné poradenství – Mgr. Vít Hušek, Th.D.
Poradenství v obtížných životních situacích – Bc. Marcela Řezníčková
Bližší informace o poradenství a termínech získáte na tel. 587 405 250-3, rodina@arcibol.cz
Otcovství, a především význam a chápání otcovství v současnosti, je stěžejním tématem nového čísla. Tématem, které téma vyvolává mnoho otázek – jaký má otec být, co jej činí skutečným otcem, jak podstatná je duchovní rovina otcovství?
Předplatné či ukázkové číslo si můžete objednat na adrese:
Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc, tel.: 587 405 250,
e-mail: rodina@arcibol.cz
Aktuality z Centra pro rodinný život - pehobr@gmail.com - Gmail
V neděli 18.4.2010 ve 14.00 hodin bude požehnáno šest nových zvonů křtinské zvonohry. Poté následuje koncert zvonohry na téma Zvoňte, zvony, na vzkříšení. Hraje Radek Rejšek.
Křtiny: Zvony křtinské zvonohry pocházejí z dílny zvonaře Petra Manouška. Každý ze zvonů, které byly ulity v Holandsku, je pojmenován po některém světci. Zvonařský rod Manoušků pochází z Habrůvky v křtinské farnosti a otec Petra Manouška zamýšlel pořídit pro Křtiny zvonohru již v roce 1946. Podařilo se mu však ulít jen dva zvony - Marii a Antonína. V jeho díle pokračuje nyní jeho syn.
Poutní místo Křtiny u Brna si v roce 2010 připomíná 800. výročí zjevení Panny Marie. Podle tradice se roku 1210 zjevila Panna Maria Křtinská v blízké Bukovince na rozkvetlém kaštanu. První písemnou zprávu přináší papežská listina z roku 1237. Největší rozkvět prožívaly Křtiny v 17. a 18. století. V první polovině 18. století byla postavena i nynější barokní svatyně dle návrhu architekta Giovanni Santiniho. Křtiny se v té době staly střediskem duchovní obnovy celé Moravy a byly nazývány První Ave.“
Veškeré informace o letošních jubilejních oslavách jsou průběžně aktualizovány na stránkách http://krtiny.katolik.cz/jubileum2010/.
Nový arcibiskup pražský Dominik Duka OP pronesl v den převzetí úřadu při mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha homilii, kterou zde zveřejňujeme.
Carissimi, vzácní hosté, milí přátelé, sestry a bratři v Kristu,
začali jsme bohoslužbu čtením z Knihy knih. Bible je duchovním pramenem naší civilizace a kultury. S ní je spojen i náš vstup do knižní kultury národů Evropy a začínají s ní naše psané dějiny.
Svatým věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi vděčíme nejen za překlad Bible, ale i za slovanskou abecedu a postavení naší země v celku Evropy. Slova apoštola Pavla určená Efesanům v Malé Asii jsou určená i nám zde, dnes. (Ef 4, 1-7, 11-15) Ani za dvě tisíciletí neztratila nic na své aktuálnosti. Jsou výzvou k ekumenismu a jsem opravdu rád, že představitelé ostatních křesťanských církví jsou zde v tento den s námi. Vítám rovněž přítomnost představitelů Federace židovských obcí, vždyť křesťanství není myslitelné bez izraelského národa a jeho svatých knih, které tvoří základ, na němž spočinula Novozákonní zvěst. Naše kultura, civilizace, ale i politické dějiny byly tvořeny společným úsilím Čechů, našich krajanů německého jazyka a Židů. Na jejich úsilí, ne na jejich sporech, stojí sláva minulosti a kouzlo přítomné Prahy.
Závěrečná slova Markova evangelia jsou zprávou o Ježíšově zmrtvýchvstání. (Mk 16, 9-15) Slavíme velikonoční oktáv. Velikonoce jsou jak pro Izrael, tak pro křesťany svátky života a svobody. Jsou naším největším a nejradostnějším svátkem. Ježíš žije, On je Pán, Ten, ve kterém Bůh – podle Exodu (Ex 3, 14) „Ten, který Je.“ – se stal jedním z nás. Žil náš život s námi, pro nás a za nás vydal i svůj život. Ježíšovy Velikonoce jsou svátky Toho, který dal život za své přátele, a proto apoštol Jan definuje Boha slovy: „Bůh je láska.“ (1Jn 4, 8). Hlásat evangelium znamená hlásat život a naději na život. Prvním, kterým se Ježíš zjevuje, jsou ženy, na prvním místě Marie z Magdaly. Nevíra nám ale pomáhá, abychom, jako i jeho učedníci, v náboženském životě nezapomínali na potřebu racionální argumentace. Víra není plodem fantazie, vášně, či ideologického imperativu. Je svobodnou a rozumnou reflexí zralého člověka. Evangelium je určeno pro všechny. Zde se otevřela perspektiva skutečné demokracie, která se opírá o racionalitu, nikoliv o svody líbivých nabídek.
Vstupuji dnes do katedrály, či jak staré kroniky říkají, do Pražského kostela. Svatyně, kde odpočívají svědkové evangelia: sv. Vít, Václav, Vojtěch, Jan Nepomucký a další světci a světice. Vstupuji do míst odpočinku českých knížat a králů, Vstupuji do národní klenotnice, kde jsou uloženy korunovační klenoty. Otec vlasti, Karel IV. určil, aby patřily sv. Václavu, věčnému dědici České země, a byly zde jím samým propůjčovány panovníkům, kteří mají vykonávat vladařskou službu lidu a vlasti.
Tato katedrála se tak stala symbolem české státnosti. Je však i vertikálou Pražského hradu a zemí koruny české. Nad katedrálou nikdy nevlál cizí prapor, ani hákový kříž, ani rudá vlajka se srpem a kladivem. I v obsazeném Hradě vždy zůstával ostrov Boží i naší svobody. To jsme my starší prožívali s Otcem kardinálem Františkem Tomáškem a jeho předchůdcem kardinálem Josefem Beranem. Tyto postavy ukazují, že církev není jen vyčleněnou náboženskou institucí nebo nositelkou mravních zásad. Je součástí organismu národa a nese také naději a odvahu k budoucnosti a lásku jako nesobectví. To je to, co národ chrání a stmeluje v těžkých dobách.
Katedrála je školou naší historie, náboženské, kulturní i politické. Na počátku 19. st. svatovítský kanovník Tomáš Pešina z Čechorodu hlásal, že dostavba katedrály přinese zmrtvýchvstání našeho národa a obnovu suverenity. Naše národní obrození bylo nejen zápasem státoprávním, ale především vzepjetím duchovním, a proto bylo úspěšné. Díky celonárodním sbírkám a velkorysým darům umělci 19. a 20. století dokončili toto dílo. Katedrála byla postavena a obnovena jako místo setkávání českého národa s „Tím, který Je“, který dává smysl našemu životu, jako i sílu a odvahu nerezignovat a neutíkat před překážkami. Je to chrám Toho, který v Ježíši Kristu zjevil svou lásku k nám.
Dosavadní historie, i historie katedrály, byla psána jako dějiny sporů a válek v kontextu ideologických výkladů dějin. Je naším úkolem dnes, i v této zemi, změnit dějiny vítězů a poražených na dějiny tvůrců a stavitelů. Kříž, který je naším i mým znamením, je symbolem a vazbou nové civilizace života lásky, setkáním Boží vertikály s horizontálou člověka.
Mám zaujmout místo na svatovojtěšském stolci, katedře sv. Vojtěcha, biskupa Šebíře, Jana IV. z Dražic, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha, kardinála Berana, kardinála Tomáška. Uvědomuji si, jak tito muži až do morku kostí prožívali evangelní příkaz, kterému porozumí každý. Je to Ježíšovo zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim, neboť to je celý Zákon a Proroci.“ (Mt 7, 12) Toto pravidlo vedlo biskupa Vojtěcha k odmítání otroctví a k zápasu o důstojnost monogamního manželství. Jan z Jenštejna zápasil o právo na dědictví pro ženy vdovy. Kardinál Harrach se vzepřel tvrdé násilné rekatolizaci, arcibiskup Beran vyslovil své: „NE!“ nastoupivší diktatuře po puči v únoru 1948. Kardinál Tomášek, zde od oltáře, 25. 11. 1989 zvolal své: „Církev je na straně národa!“
V království Ježíše Krista není místo pro útlak a ponižování člověka. Řekneme-li: „Bůh!“, ozve se: „Člověk.“ Je to deviza Jana Pavla II., který třikrát navštívil tuto katedrálu, aby naplnil Ježíšův příkaz o hlásání evangelia všemu stvoření. (Mk 16,15) Tváří v tvář tomuto dějinnému odkazu se cítím slabý. Ještě více pociťuji slabost svých lidských sil tváří v tvář obrazu Dobrého pastýře a slyším výčitku pastýřům špatným: Ez 34,3b-5. Marně bych usiloval o věci celospolečenského zájmu, kdybych neměl péči o kteréhokoli ze svých bratří a sester. Chci se jim věnovat, neboť od nich mi přijde i posila. Kněží jsou prodlouženou rukou svého biskupa a ta je vztažena k domovům věřících. Mezi nimi a farnostmi a mezi farnostmi a biskupstvím musí být vždy živé spojení, protože jsme jedno tělo. Obracím se tedy na vás a prosím o pomoc. Jedině spolu s Vámi mohu dostát těmto požadavkům.
Obracím se na vás, bratři biskupové, kněží, jáhni, řeholnice a řeholníci, bratři a sestry mé církve. Na vás, bratři a sestry křesťanských církví naší země, na vás bratři a sestry z národa Ježíše Krista a jeho matky Panny Marie, na vás všechny spoluobčany, kteří hledáte pravdu života a usilujete žít podle svého svědomí v zodpovědnosti a toleranci k druhému v duchu výzvy Svatého otce Benedikta XVI. při jeho nedávné návštěvě v naší vlasti.
Doufám v upřímnou a tvůrčí spolupráci univerzitních teologických pracovišť a redakcí našich časopisů se světem kultury a vědy, stejně jako ve spolupráci našich vzdělávacích a charitních institucí s ostatními. Budu pokračovat ve spolupráci se samosprávou a institucemi našeho státu v duchu opravdového zájmu o stálý rozkvět našeho národa a společnosti, kde rodina je základem občanské i náboženské pospolitosti, kde výchova i vzdělání má etický rozměr a náboženský aspekt. K tomu mě zavazuje křesťanská víra, odkaz této katedrály, ale také život a oběti mých předchůdců na svatovojtěšském stolci.
Děkuji svému předchůdci kardinálu Miloslavu Vlkovi, který spolu s vámi kněžími a věřícími pracoval na svatovojtěšské vinici a vedl církev v dvaceti letech svobody. Zajistil jí místo v evropském kontextu, obnovil potřebné instituce, nezapomínal na pomoc křesťanům ve Třetím světě a vybudováním komunitních center otevřel nové možnosti pastorace pro jednadvacáté století. Jsou to dobré základy, na nichž mohu spolu s Vámi dále stavět. Za milý dar do začátku a za zvláštní výzvu považuji, že spolu s Vámi budu moci v příštím roce slavit jubileum 800. narození Přemyslovny, sv. Anežky České a připravovat se na Cyrilometodějské jubileum v roce 2013.
Ať nám na této cestě pomáhá Panna Maria, Ježíšova Matka, jejíž obraz je na Palladiu České země, ať nám pomáhají naši zemští patronové, svědci víry a obhájci práv člověka a svobody.
V Praze dne 10. dubna 2010
Výstava fotografií "Benedikt XVI. v České republice", která se pod záštitou prezidenta republiky Václava Klause a předsedy ČBK Mons. Jana Graubnera koná na Pražském hradě v prostorách Mladotova domu, bude slavnostně zahájena v pátek 9.4.2010 a potrvá do konce června.
Praha: Slavnostního zahájení výstavy fotografií "Benedikt XVI. v České republice", která se pod záštitou prezidenta republiky Václava Klause a předsedy ČBK Jana Graubnera koná na Pražském hradě v kapitulní knihovně Mladotova domu, se v pátek 9.4.2010 zúčastní prezidentský pár, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, kardinál Miloslav Vlk a řada dalších osobností.
Třicet velkoformátových fotografií olomouckého fotografa Filipa Kotka návštěvníkům výstavy poskytne průřez událostmi spojenými s návštěvou papeže Benedikta XVI. v České republice ve dnech 26.-28.9.2009.
Filip Kotek (vlevo) během návštěvy Benedikta XVI. v ČR ; foto: Markéta Jírů
"Velmi jsem ocenil možnost vrátit se touto formou k mimořádným okamžikům, které jsme prožívali během návštěvy Benedikta XVI. loni v září, a dát tuto možnost i návštěvníkům Pražského hradu. Vždyť odobnost papeže Benedikta XVI. má mezinárodní rozměr a jistě výstavu přivítají i zahraniční hosté. Zvláště mě těší, že se podařilo výstavu uspořádat na takovém vzácném místě ve dnech, kdy si připomínáme 5. výročí volby Svatého otce," řekl k uspořádání výstavy arcibiskup Jan Graubner.
Výstava bude 4.7. představena na Velehradě v rámci Cyrilometodějských oslav a národní pouti.
