sobota 24. července 2010

Gregoriánský chorál – internetové rádio

Objevil jsem internetové rádio, na kterém hrají gregoriánský chorál.

Chorál je sice především modlitba těch, kteří ho zpívají. Ale myslím, že i poslech chorálu může pomoci ke ztišení a osobní modlitbě (a třeba i odpočinku).

Stačí kliknout na PLAY (šipka) vedle obrázku stanice na uvedeném odkazu.

http://www.cienradios.com.ar/argentina/gregoriano/vivo

sobota 17. července 2010

Přípravné katecheze na Světový den mládeže Madrid 2011

Praha/Madrid (ES): Přípravné katecheze na Světové dny mládeže (World Youth Days – WYD) v Madridu 2011 mají pomoci k duchovní přípravě na setkání mládeže z celého světa s papežem Benediktem XVI. ve Španělsku v létě příštího roku.

V prvním období pastorační přípravy budou nabídnuta následující témata katechezí: 1. Bůh nám dal schopnost žít s Ním, 2. Bůh nám vychází vstříc v osobě Ježíše Krista, 3. Narodil se z Marie Panny, pravý Bůh a pravý člověk, 4. Ježíš zvěstuje nebeské království, 5. Povolává nás ke spolupráci, 6. Dobrovolně se vydává na smrt, 7. Třetího dne vstal z mrtvých, 8. Dává nám svého Ducha, který nás s Ním spojuje a posvěcuje.

České překlady těchto katechezí, které připravuje Sekce pro mládež ČBK, budou postupně zveřejňovány na našem webu. Ve španělštině a dalších jazycích (AJ, NJ, FJ, IT, PT, PL, RJ) jsou či postupně budou texty katechezí dostupné na oficiálních stránkách WYD www.madrid11.com.

Světové dny mládeže jsou církevní událostí, při které se mimořádným způsobem projevuje víra v Krista. Setkání probíhá ve slavnostním duchu: mladí lidé ukazují, že církev je živý organismus, a dosvědčují, že křesťanské poselství je stále aktuální. Zároveň jsou WYD znamením, že církev tvoří jedno společenství: mladí z celého světa, různá sdružení, komunity, uskupení a hnutí se setkávají s papežem a biskupy, s nimiž sdílejí lásku ke Kristu a církvi, a také své poslání ve světě. Během WYD se společenství církve projevuje a posiluje.

Motto WYD v Madridu 2011 "V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry" (srov. Kol 2,7) připomíná, že je nezbytně nutné, aby veškeré naše myšlenky, emoce, měřítka, iniciativy, touhy, a vůbec celý náš život, měly kořeny, zdroj obživy a síly v Ježíši Kristu, který je hnací silou našeho života a jeho pevným základem.

Přílohy:

WYD2011-Katecheze-příprava-00.doc

WYD2011-Katecheze-příprava-00.pdf

WYD2011-Katecheze-příprava-01.doc

WYD2011-Katecheze-příprava-01.pdf

pátek 16. července 2010

Kongregace pro nauku víry aktualizovala „Normy o nejvážnějších deliktech“

Kongregace pro nauku víry 15.7. 2010  zveřejnila aktualizaci takzvaných „Norem o nejvážnějších deliktech", což jsou opatření, která této kongregaci umožňují zasáhnout v případě deliktů proti svátostem Eucharistie a Smíření a v případech sexuálního zneužívání spáchaného duchovními na mladistvých. Změny v dosud platné normativě schválil Benedikt XVI. 21. května.

Mezi novinkami oproti předchozím je třeba zdůraznit ty, které umožňují rychlejší řešení, jako například nepostupovat formou soudního procesu, ale vydat „mimosoudní dekret", nebo v nejzávažnějších případech Svatému otci podat návrh na propuštění z duchovního stavu.
Další normou, která reaguje na vývoj situace v církvi, je to, že členy tribunálu, advokáty a prokurátory mohou být nově nejen kněží, ale i laici. Analogicky k tomu, není nutné, aby měli doktorát z kanonického práva, požadovanou kompetenci mohou projevit i jinou odborností.
Dále je potřeba zmínit prodloužení promlčecí lhůty z deseti na dvacet let, i nadále je možné tuto lhůtu případně prodloužit. Na stejnou úroveň jako zneužívání mladistvých je postaveno také zneužívání osob s omezenou svéprávností. A nové je také definování trestního skutku získání, držení a šíření dětské pornografie.

Nové směrnice nehovoří, i když je to v dnešní době častým námětem diskuzí, o spolupráci s civilními autoritami. Normy se totiž týkají pouze kanonického trestního řádu, který je plně oddělen od trestního řádu jednotlivých států. Zde je potřeba zdůraznit to, co uvádí „Průvodce chápání procesů..." zveřejněný na stránkách Svatého stolce, že, co se týká předávání zločinů k soudům, je třeba postupovat podle předpisů občanského práva.

Pro úplnost je třeba dodat, že změny v „Normách o nejvážnějších deliktech", se týkají také jiných témat. Do kompetence Kongregace pro nauku víry nově spadají delikty proti víře, tedy hereze, apostaze a schizma, které běžně spadají do kompetence ordinářů. Od nynějška je v těchto případech kompetentní řešit odvolání. V kompetenci mají také delikt nahrávání zpovědí a šíření těchto nahrávek (proti němuž byl vydán dekret už v roce 1988) a pokus o svěcení žen (proti němuž byl dekret vydán v roce 2007).

Zdroj: Radio Vaticana

čtvrtek 15. července 2010

Význam loga Světových dnů mládeže Madrid 2011

 

Světové dny mládeže (World Youth Days - WYD), které se budou konat ve španělském Madridu ve dnech 16. - 21. 8. 2011, mají své logo. To má setkání celosvětové mládeže s papežem Benediktem XVI. dodat přitažlivý, jednoduchý a celistvý charakter.

Madrid (ES): "Logo Světových dní mládeže (World Youth Days - WYD) v Madridu 2011, symbolizuje mládež z celého světa, která se sjednocuje, aby společně s papežem Benediktem XVI. slavila svoji víru pod křížem a vytvářela korunu Panny Marie Almudenské, patronky Madridu. V koruně je možné rozpoznat písmeno "M" – symbol Panny Marie a též počáteční písmeno Madridu, místa setkání," řekl o logu jeho autor José Gil Nogués Villén. Kříž, symbol křesťanství, je vyzdvižen nad celé setkání papeže s mladými. Ti vydávají svědectví o mottu Světových dní mládeže: "V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry." (srov. Kol 2, 7).

Logo WYD je samo o sobě katechezí, příležitostí k evangelizaci: Panna Maria, Matka Boží a všech lidí je rychlou a spolehlivou cestou ke Kristu. Mladí lidé mají v Mariině víře příklad a vzor, jak dosáhnout Krista a splnit primární cíl WYD – hlásat světu Jeho poselství.

Grafika loga je tvořena spontánními, ale pevnými tahy - jako mládež 21. století. Vyjadřuje blízkost, přívětivost, otevřenost, radost, nenucenost a pozitivnost. Použitá škála teplých barev (červená, oranžová a žlutá) vyzařují nezaměnitelné teplo a horko, znázorňují identitu města Madridu i celého Španělska. Tyto barvy taky odráží "boží horkost" trojjediné lásky.

Autorem loga je grafický designér, José Gil Nogués Villén z Valencie (1971), který pracuje v Madridu a Oviedu. Je novinářem a designérem, který se specializuje na strategický design značek a typografie a kromě jiného je vydavatelem časopisu El Tipo, typografické experimenty.

Pro logo WYD Madrid 2011 autor použil písmo "Klavika", které navrhl Eric Olson v roce 2004. Je to moderní a zároveň střídmý styl písma, které je široce používané a dobře čitelné v nejrůznějších druzích tiskovin či elektronicky vydávaných mediích.

Na vznik loga bylo vypsáno výběrové řízení omezené na profesionální grafické designéry působící ve Španělsku. Cílem konkurzu bylo získat logo Světových dní mládeže Madrid 2011 s použitím pro nejrůznější komunikační kanály a vytvoření grafického manuálu. Grafické návrhy musely splňovat tato kritéria: být originální a doposud nezveřejněné, obsahovat iniciály WYD 2011, odrážet křesťanský charakter setkání, obsahovat kříž nebo jiný jasný a nezaměnitelný tvar odkazující na tento symbol a nějakým způsobem reprezentovat město Madrid.

středa 7. července 2010

Papež navštíví Velkou Británii

Vatikán: Prohlášení ředitele tiskového střediska Svatého stolce

Svatý otec Benedikt XVI. přijal pozvání vlády, královny Alžběty II. a katolických biskupských konferencí Anglie a Walesu a Skotska a vykoná apoštolskou cestu do Spojeného království ve dnech 16. až 19. září 2010.

V průběhu cesty papež navštíví Alžbětu II. v královském paláci Holyroodhouse v Edinburghu, bude předsedat slavení eucharistie v Bellahouston Park v Glasgow. Ve Westminster Hall se setká se zástupci světa politiky, kultury a podnikatelů. Ve Westminsterském opatství se zúčastní ekumenické bohoslužby. Bude také předsedat mši svaté ve Westminsterské katedrále a modlitební vigilii v londýnském Hyde Parku. A v Cofton Park v Birminghamu bude předsedat obřadu blahořečení kardinála Johna Henryho Newmana.

Shrnutí 81. plenárního zasedání ČBK

Ve dnech 2. a 3. července 2010 se na Velehradě sešli biskupové českých a moravských provincií a zástupci představených mužských a ženských řeholí na svém 81. plenárním zasedání, které řídil pražský arcibiskup Dominik Duka OP, předseda České biskupské konference.
Duchovním slovem na téma osobního vztahu ke Kristu zahájil 2. července zasedání České biskupské konference (ČBK) pražský světící biskup Václav Malý. Vycházel ze slov sv. Pavla, že vše pro něho ve srovnání s poznáním Krista je bezcenný brak. V Kristu, nejen s Kristem, znamená, že jsme vtaženi do jeho života: do kříže, ale i do vzkříšení. Být zakotven v Kristu otevírá možnost žít svobodu v Kristu. Člověk, který žije z Kristovy spravedlnosti, zakouší vnitřní mír, pokoj a v něm přijímá i bolesti a požadavky, které přináší život.
Arcibiskup Dominik Duka ve své reflexi života církve v dnešní společnosti opět zdůraznil široký dopad loňské návštěvy Svatého otce u nás. Vrátil se také k významu dohody o užívání pražské katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava. V souvislosti s dalšími otevřenými tématy vztahu církve a státu vyjádřil připravenost církve jednat ve snaze o maximální vstřícnost při hledání spravedlivého a oboustranně výhodného řešení.
Během prvního dne navštívil plenární zasedání ČBK Mons. Jean-Louis Bruguès OP, sekretář Kongregace pro katolickou výchovu, který biskupy detailněji seznámil s oblastmi, které spadají do kompetence této kongregace: univerzity, kterých je ve světě asi 1300, katolické školy, jejichž počet je asi 250 000, a semináře, pokud nespadají pod Kongregaci pro evangelizaci národů, tedy asi 2 700 seminářů. Kongregace pravidelně vydává texty, které mají sloužit k usnadnění formace kněží. Poslední vydaný dokument se týkal využití psychologie pro rozlišení povolání a doprovázení seminaristů během studia. V současné době připravuje kongregace reformu studia filosofie.
Následoval dialog, v němž se biskupové mj. zajímali o formaci kněze. Mons. Bruguès zdůraznil čtyři roviny formace: lidskou, intelektuální, duchovní a pastorální. Za nejdůležitější v dnešní době považuje formaci lidskou, která je důležitá pro přijetí závazku na celý život – ať v případě povolání ke kněžství nebo vstupu do manželství.
Arcibiskup Dominik Duka OP seznámil biskupy s projektem Bible pro mládež, o kterém jednal s ředitelem Karmelitánského nakladatelství P. Janem Fatkou. Dále biskupové jednomyslně schválili návrh Směrnic ČBK pro přípravu na svátost manželství v ČR. Po šesti měsících budou doplněny manuálem, který by měl být pomůckou pro realizaci směrnic. Po šesti letech budou tyto materiály aktualizovány v souladu se zkušenostmi z jejich praktického uplatňování. Biskupové také podpořili podněty Konference vyšších představených mužských řeholí k oslavám 800. výročí narození sv. Anežky v roce 2011. Protože se k tomuto významnému jubileu připravuje řada kulturních i odborných aktivit, doporučují biskupové, aby byl na podzim letošního roku vydán "kalendář akcí" souvisejících s oslavami tohoto výročí.
Brněnský biskup Vojtěch Cikrle informoval biskupy o připravovaném Celosvětovém sjezdu trvalých jáhnů v roce 2013 na Velehradě. V této souvislosti připomněl arcibiskup Duka přípravy na oslavu 1150. jubilea příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu právě v roce 2013. Biskupové se shodli na vytvoření komise pro toto jubileum ve složení: olomoucký arcibiskup Jan Graubner, pražský arcibiskup Dominik Duka OP a biskup-apoštolský exarcha Ladislav Hučko.
Vedle pastoračního programu, který ČBK schválila na 79. plenárním zasedání letos v lednu (letošní přípravný rok je věnován Božímu slovu a následující tři roky budou postupně zaměřeny na iniciační svátosti – křest, biřmování a eucharistii) se připravuje mezinárodní konference ve spolupráci se Slovenskem a Maďarskem konference v Brně, tematické výstavy a publikace, spolupráce při tvorbě dokumentárních a vzdělávacích pořadů pro Českou televizi a Český rozhlas. Přípravy by měly vyvrcholit eucharistickým kongresem v jubilejním roce. Jubileum má celospolečenský kulturně-historický rozměr, o tom svědčí i zřízená přípravná komise Senátu Parlamentu ČR.
Biskupové přivítali informaci Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a Papežské rady pro rodinu, že 27. listopadu 2010 během nešpor První neděle adventní bude Svatý otec v bazilice sv. Petra předsedat slavnostní "Vigilii za počatý lidský život" a že je jeho přáním, aby se tato vigilie slavila ve všech kostelích. Biskupové se shodli na zařazení této slavnosti do liturgického kalendáře a na vydání doporučených materiálů pro potřeby kněží při přípravě na tuto významnou událost.
Druhým hostem plenárního zasedání byl Mons. Jan Mráz, rektor Papežské koleje Nepomucenum v Římě, který biskupy seznámil s aktuální situací této významné české církevní instituce v zahraničí a jejích perspektivách v budoucnosti.
První den zasedání ukončili biskupové slavením mše svaté v Provodově, mariánském poutním místě, které se účastnilo asi tisíc věřících. Hlavním celebrantem byl předseda ČBK a pražský arcibiskup Dominik Duka OP. V homilii plzeňský biskup František Radkovský poukázal na touhu Panny Marie sdílet s někým tu "nevysvětlitelnou a nepochopitelnou" událost, kterou jí zvěstoval anděl. Po ukončení plenárního zasedání, v neděli 4. července, navštívili biskupové na pozvání probošta Kolegiátní kapituly u sv. Mořice P. Josefa Říhy Kroměříž, kde v 11.00 hodin v kostele sv. Mořice, jehož 750. výročí vysvěcení se letos slaví, koncelebrovali mši svatou. Hlavním celebrantem byl biskup ostravsko-opavské diecéze František Václav Lobkowicz, kazatelem brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Po návratu z Kroměříže se biskupové zúčastnili koncertu Večer lidí dobré vůle.
Shrnutí 81. plenárního zasedání ČBK

úterý 6. července 2010

Homilie pražského arcibiskupa Dominika Duky na Velehradě

Setkáváme se na památném Velehradě. Je to místo mnoha setkání, protože je to místo zrodu, místo kořenů, místo, které přitahuje a které vyzařuje. Jako se vrství léta v kmeni stromů, jako se list za listem vrství záznamy kronik, tak se zde vrství velké události našich dějin. Je tomu už 1147 let, co sem doputovali svatí bratři Cyril a Metoděj a setkali se s knížetem Rastislavem a lidem žádajícím srozumitelný výklad Dobré Boží zvěsti. Je to také 25 let od setkání při velehradské pouti, kterou jsme zde slavili s papežským legátem kardinálem Agostinem Casaroli a s nezapomenutelným kardinálem Františkem Tomáškem v roce 1985.
Při pohledu na okno farní budovy si mnozí z vás vybaví tvář i úsměv Otce kardinála Tomáška, „generála bez vojska“, jak ho nazýval totalitní režim. On však prožíval svůj velký den. „Chceme svobodu!“ „Chceme pápeža!“, volaly desetitisíce poutníků bývalého socialistického Československa!
Pět let po té vítaly desetitisíce svobodných velehradských poutníků papeže Jana Pavla II., který zde slavil s celou nově ustavenou biskupskou konferencí děkovnou bohoslužbu, Eucharistii. Zde oznámil svolání synodu biskupů O Evropě, která nalezla svou svobodu a jednotu po pádu Berlínské zdi a Železné opony.
Vítám vás, velehradské poutníky, v této první slovanské katedrále pod širou oblohou, v katedrále, která vždy dýchala touhou po svobodě, která je nedělitelná. Dnes po dvaceti letech od první papežské velehradské pouti si uvědomujeme, že kde není svoboda víry, tam není politická, ani kulturní, ani ekonomická svoboda.
Svatý Cyril a Metoděj nám přinesli Písmo svaté. Již první stránky Bible hovoří o člověku, o Božím obrazu, o svobodné bytosti, protože jediný Bůh je absolutně svobodný. Evangelium nazývá Boha láskou a láska není možná bez svobody. Tak jako dnes, tak i před pětadvaceti či před dvaceti lety naslouchali jsme slovům proroka Izaiáše: „…poslal mě oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným…“ (Iz 61, 1) Bohu díky za dar svobody! Díky ní mohl spočinout ve svém Velehradě i nedávno zesnulý kardinál Tomáš Špidlík.
Velehrad vždy vábil lidi toužící po svobodě. Před dvaceti pěti lety to bylo zvlášť zřetelné. Po 20 letech svobodného vývoje přemýšlíme o svobodě jinak, než v době totalitního režimu. Vidíme, že s naší svobodou něco není v pořádku. Necítíme se tak radostně a nedýcháme tak volně jak před dvaceti roky. Něco nás svazuje, máme obavy a cítíme úzkost. Udělali jsme vážnou chybu. Pokusili jsme se svobodu rozdělit a každému dát jeho díl. Vznikly hranice, na nichž se naše osobní svobody dotýkají, a protože každý chce vždy ještě více svobody, vznikají mnohé spory. Svoboda je hodnota, kterou takto rozdělit nelze. Je jenom jedna jediná svoboda, platná stejně pro každého a pro všechny. Na pojem svobody můžeme dobře vztáhnout slova sv. Pavla: „Je jen jedno vytoužené dobro.“ (Ef 4, 4) Má-li každý žít svobodně, není možné, aby si někdo ze svobody vzal něco na úkor svobody druhého. Řeknete: „Jak poznám, co si mohu vzít?“ Odpověď zná jen ukázněné a milující srdce. To se ovšem musí naučit zachovávat řád a plnit Kristovo Zlaté pravidlo jednání: „Vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim. Hle, to je Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12) Toto pravidlo by naší zemi dobře posloužilo jako motto všech reforem, které nás čekají. Měli by si ho připomínat politici a měli bychom ho respektovat my všichni, protože politici bez lidí nemohou nic.
Připomněl jsem Kristovo Zlaté pravidlo platné vždy, včera – dnes - zítra, v minulosti i v budoucnosti. Tím se dostávám i k tomu, že nestojíme jen na místě setkávání, ale také na místě předávání, na místě tradice. Opětovně tu zpíváme píseň o dědictví otců a vzpomínáme příchodu soluňských bratří. Co je oním dědictvím? Co nám přinesli? Co máme uchovat a předat dalším generacím? Řeknete: „Je to víra“. Jenže víra byla vystavena tvrdým zkouškám. Mnozí ji ztratili, mnozí kolísají. Není divu. V naší přímé paměti a pro mnohé i v osobní lidské zkušenosti figurují skutečnosti podlamující víru ve všemohoucího, spravedlivého a laskavého Boha. Mnozí dnes říkají, že po tom, čeho jsme byli svědky na frontách a v koncentračních táborech nelze o Bohu mluvit. Řeknou i to, že to byl Bůh, kdo je zodpovědný. Vždyť kde byla jeho dobrota v Osvětimi, Dachau, Ljublance, Valdicích, Jáchymově…, kde byla před Stalingradem a v Drážďanech? Žádný Bůh není! Není-li Bůh, kdo je tedy zodpovědný? Lidé . A to jsme také my se svou představou, že svobodu jde dělit, protože patří nám. Nepatří. Patří právě tomu odmítanému Bohu, který nás k ní zve.
Odvažme se položit trochu pochybovačnou otázku: „Přinesli nám sv. Cyril a Metod skutečně víru?“ Ano, ale nebylo to tak přímočaré. Přinesli nám totiž Písmo svaté. Přinesli nám pozvání k víře. Prvá slova, která zde pronesli byla: „…. toužíte radovat se, … zbavit se zkázy tohoto světa… Slyšte nyní svým rozumem, … Slyšte Slovo, od Boha přišlo, …. Slovo posilující srdce i rozum, připravující k poznání Boha.“ (Proglas) Nejvlastnějším pokladem otců je Písmo svaté. Víra je naše odpověď a ta je naší budoucností.
Bible není naivním a růžovým popisem světa. Zná holocaust, deportace, války, násilí, korupci i lež! Ukazuje však také na Neviditelného, který vítězí nad zlobou a mrzkostí člověka. Člověka, který zneužívá svého postavení, a tak v sobě korumpuje Boží obraz. Písmo svaté nás zve k víře, která s logikou lásky a rozvážnosti přináší světlo pravdy a obnovu srdce.
Věřím, že tento poklad, toto dědictví, které znovu a znovu klade tutéž otázku, je nadějí i dnes v 21. století. Náš pohled se obrací do budoucnosti. V dálce vidíme ideál, ke kterému chceme jít. Je třeba učinit prvé kroky. Budou to tři roky příprav na jedenáctisté padesáté výročí příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. A tak bychom v roce 2013 rádi znovu uvítali Svatého otce Benedikta XVI. zde na Velehradě, při tomto jubileu, aby po svatováclavské Staré Boleslavi poznal také cyrilometodějský Velehrad.
Kéž Matka Boží, Panna Maria Ochránkyně, Palladium Země české spojující obě zmíněné tradice nám pomáhá svou přímluvou.
+ Dominik Duka OP
Arcibiskup pražský a předseda ČBK

pátek 2. července 2010

Život je krásný, když není pohodlný- Dominik Duka

Arcibiskup Dominik Duka poskytl rozhovor Magazínu MF Dnes, který vyšel 1. července 2010. Rozhovor s ním vedl Jan Malinda.

Víte, že fotbalisté z Hradce Králové, odkud pocházíte, postoupili do ligy?

Vím.

Půjdete se na ně podívat?

Možná ano, najde-li se příležitost. Na několika zápasech jsem už v životě byl, přímo v Hradci jsem měl jednou zachraňovat čest města slavnostním výkopem. Jako biskup jste ale stále na cestách a musíte podporovat i jiné společenské akce, nejen sportovní, a tak je času málo.

A viděl jste mistrovství světa v hokeji?

Přiznám se, že letos jsem to zjistil poměrně pozdě - až když vybuchovaly petardy, protože jsem po večerech musel psát různá slohová cvičení. Ale pravda je, že hokej mě baví víc než fotbal.

Na Nepomucku znám mladého faráře, který si po mši natáhne koženou bundu, narazí helmu, nasedne na chopper a jede domů. Co děláte na konci dlouhého dne vy?

Když vám popíšu pro ilustraci dnešní den, tak od čtvrt na osm jsme měli bohoslužbu a pak už tady sedím, odpovídám na dopisy, telefonuji, přijímám návštěvy - od kněží po starosty. Odpoledne mě čeká tu a tam nějaká návštěva, večer pak ještě jednání. Dopadá to obvykle tak, že si večer možná pustím zprávy na čtyřiadvacítce.

Může si vzít unavený arcibiskup dovolenou?

Podle kodexu máme nárok na měsíc dovolené. Já, protože jsem špatný pracovník, musím půl dovolené věnovat dodělání toho, co jsem nestihl. Oficiálně ale nejsem doma, takže mám své tempo. A pak se člověk někam vydá. Po dvanácti letech chci vyjet do našeho dominikánského kláštera na ostrově Brač, kde je přímo v klášterní zahradě vstup do moře, a tak se ta zahrada stává debatním klubem Evropy.

Proč jste se stal knězem?

Nebylo mi mnoho, čtrnáct let. Když nastala diktatura komunistické strany, patřili jsme k rodinám, které poznaly, zač je toho loket, a tehdy jsem poznal, že to byla církev, která se tomu uměla postavit.

Podle čeho jste to poznal?

Viděl jsem, že i ve společnosti, kde se bohapustě lhalo, existují lidé, kteří se nebojí. Když se vraceli političtí vězni, jejich cesta vedla do kostela a pod kaštany s nimi mluvil - pan farář. Nebál se jim podat ruku a bavit se s nimi.

V lednu 1968 jste byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů. Co znamenalo, že byl tajný?

Protože všechny řády byly likvidovány, rozhodli jsme se to mařit, pracovalo se tedy potají. Tento noviciát založil bývalý provinciál Metoděj Habáň, což byla velmi známá postava. V jedné kapli v pohraničí za zavřenými dveřmi jsme pátého ledna přijali hábit, večer jsme si pak pustili německou televizi a dozvěděli se, že dopoledne byl zvolen prvním tajemníkem Alexandr Dubček.

Z Jaroslava jste se stal Dominikem. Proč jste si to jméno vybral?

Jména nám vybral onen představený. Bylo v tom i tajemství a napětí, kdo dostane jaké. Když jsme se ho později ptali, proč nám dal tato jména, říkal: "Já si to, chlapci, nepřipravuji. Když mám promluvu, čekám a ta jména mě napadnou." V době první republiky se ale přátelil se spisovatelskou obcí, takže generace jeho prvních noviců se jmenovala Jaroslav alias Jaroslav Durych, Václav alias Václav Renč. Dával nám tedy zřejmě jména svých přátel.

Roku 1975 vám sebrali státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Jak konkrétně se to stalo?

Písemně. Ale předcházely tomu určité předehry.

Například?

Poté, co v polovině šedesátých let odešla druhá vlna sudetských Němců, bylo pohraničí volné a po nástupu normalizace do něj utekla řada reformistů. Přibližně do roku 1972 jsme tam proto tlak normalizace nepociťovali. Byl jsem ale například vyšetřován. Zavolala si mě církevní tajemnice, že za ní byli ti pánové, co o mě mají zájem: "Vy jste měl bohoslužby v Jáchymově. Kdo to tam seděl vedle vás, ti dva mladí muži?" Odpověděl jsem jí: "Myslíte ministranti? Tak těm pánům vzkažte, že ve čtrnácti se na kněze tajně nesvětí." Mimochodem, ti chlapci se jmenovali Cyril a Josef Svobodovi.

Jak vás tedy definitivně odstranili?

Uranová horečka udělala z desetitisícového lázeňského Jáchymova polorozpadlé město se třemi tisíci obyvatel, ale lázně fungovaly čili my jsme o nedělích měli v kostele až osm set lidí. Kdyby mi vzali státní souhlas tam, asi by to způsobilo rozruch, a tak mě přeložili na venkov k Plzni. Jednoho dne jsem přijel z dovolené a čekalo na mě oznámení, že mi na základě ztráty důvěry odebírají státní souhlas. Já jsem se pak soudil...

Soudil?

Soudil a prohrál, trvalo to asi rok. Právník, kterého jsme jako dominikáni měli, mi řekl, že se odvoláme a že do rozhodnutí krajského soudu mám státní souhlas. Když jsem prohrál i na kraji, paní soudkyně mi říkala, že bych za ten rok měl správně dostat mzdu, ale ať se o to nepokouším, nebo bychom to odnesli oba. To už jsem si našel byt v Plzni a pokračovali jsme dál.

Jak jste si sháněl práci?

Myslel jsem, že bych se mohl dostat do vědecké knihovny, kde bych snad mohl aspoň katalogizovat svozy z klášterních knihoven, ale bylo mi řečeno, že musím pracovat jedině v průmyslu. Nastoupil jsem proto v plzeňské Škodovce na rysplotně u obráběcích strojů.

Dělal jste rýsovače. Co to znamená?

Pán Bůh miluje humor a toto byl důkaz. Technickým oborům jsem se odjakživa vyhýbal - když nám kdysi na jedenáctiletce zaměnili nepovinnou latinu za povinnou deskriptivní geometrii, stávkovali jsme. Žádný rys jsem ale nikdy nevytvořil, protože můj tatínek, ač voják, miloval technické kreslení, a tak nadšeně rýsoval za mě. No a pak jsem se technickým kreslením živil patnáct let. Dostal jsem na papíru technický výkres a musel jsem pro vrtačku nebo frézu na obrobku označit, kde vyvrtat díry a kde vyfrézovat čtvercový otvor nebo něco podobného. Vzpomínám, že jsme jednou skutečně prožívali muka Tantalova...

Jak to?

Pracovali jsme na zakázce pro ministerstvo obrany společně s mistrem - pilotem propuštěným po roce 1968. Byla to jakási hřídel, on měřil, já označoval a pak jsme zjistili, že jsme se o centimetr spletli. "Jardo," řekl mi, "my půjdeme do basy za sabotáž!"

Co jste pak dělali?

Volali jsme na ministerstvo obrany a tam nám řekli, že to je úplně jedno. To jsme si oddechli.

Co zajímavého jste ještě rýsoval?

Třeba součástky pro Dukovany, Temelín.

Přitom jste ale dál pracoval pro řád.

Tehdy pro mě práce pro řád začala de facto naplno, naučil jsem se pracovat na dvě směny. Měl jsem na starosti přípravu noviců, takže jsem o víkendech jezdil na trase Praha - Brno - Prešov, někdy Ostrava nebo Bratislava.

V roce 1981 jste kvůli tomu skončil za mřížemi. Tušíte, co přesně rozhodlo?

Tajní nás tak ze sedmdesáti procent stačili sledovat a zbytek si domýšleli. Když ale nastoupila polská Solidarita, najednou jsme cítili, že nás sledují víc. Nakonec jsem naletěl na špek - církevní tajemník vypustil dezinformaci, když kdesi pronesl: "Já bych je zavřel, až by zčernali, ale když je teď ta Solidarita, to my nemůžeme." Byly prázdniny, nastoupila celozávodní dovolená, a tak jsem si nechal dovézt domů samizdat, začal jsem to třídit a vtom přišli. Sedm chlapů s povolením k prohlídce.

Znáte knihu Přítelkyně z domu smutku od Evy Kantůrkové, kde popisuje své zážitky s totalitním kriminálem?

Znám, stejně jako paní Kantůrkovou osobně. A přiznám se, že jsem na knihách a filmech z prostředí politických vězňů i trochu závislý.

Popisuje v ní řadu kritických momentů. Zažil jste něco podobného?

Víte, byl jsem v plzeňské vazbě a ta měla pověst nejslušnější. Navíc už se režim spálil první fází zatčených kolem Charty 77, takže musím přiznat, že jsem měl trošku nadstandardní podmínky. Ani mnozí dozorci režimu nevěřili. Vzpomínám na bachaře, který na nás vždycky začal křičet, zatlačil nás do kouta a mezitím říkal: "Včera Svobodná Evropa hlásila..." To dělal nejen mně, ale i Václavu Havlovi a jiným. Měli jsme i ochranu, takže jsme nebyli nikdy biti.

Ochranu? Jak tomu mám rozumět?

Existoval pokyn, že na nás bachaři nesmějí používat násilí. Vybavuje se mi zajímavá scéna, kdy se bachař na jednoho z nás rozpřáhl, ale šel vzápětí k zemi, protože mu vyšší důstojník podrazil kolena se slovy "To nesmíš!" Na řadového vězně si to ale dovolili.

Jací lidé se vám vystřídali na cele?

Díky tomu, že velitel byl na naší straně, se mnou byli na cele obvykle studenti, kteří se pokoušeli utíkat přes hranice na Západ. Nebo mladý inženýr, o kterém v práci ve snaze zbavit se ho rozšířili, že údajně prohlásil: "Já bych všechny komunisty oběsil." Sedm měsíců seděl ve vězení, než se ukázalo, že to není pravda, takže když se vracel na svobodu, řekl, že teď už by to udělal.

Zmínil jste Václava Havla, kterého jste potkal ve výkonu trestu.

Předtím jsem ho osobně neznal. Když jsem nastoupil do výkonu trestu a ten zmíněný inženýr se s námi loučil, řekl mi: "Jděte k nástěnce, tam bude takový menší člověk, který vám vydá čaj." To byl Václav Havel. Nejprve jsme bydleli naproti sobě, pak jsme měli dokonce společnou celu.

Co je pro vás nejtěžší na celibátu?

Celibát není v první rovině problém sexuality, ale "umět se zcela dát". Já vyrostl v prostředí mužů, kteří také museli žít v určitém celibátu - když odcházeli do armád nebo do vězení. A i když byly jejich vztahy k manželkám a dětem přeseknuty zákopy nebo ostnatým drátem, dokázali přesto žít naplno. Stejně jako umělci i vědci žijí léta v celibátu, také pro mě je celibát síla zasvěcení. Pro mě jsou největšími obhájci celibátu dva lidé.

Kteří?

Akademický sochař pan Preclík a dirigent pan Pešek, kteří řekli: I umělec musí v určitých momentech žít v celibátu. Musí tomu dát všechno. Zcela jistě ovšem přijdou i chvíle, kdy se ptáte: A nebylo by pro mě lepší být doma v pantoflích?

A nebylo?

Přiznám, že když jsem jednou ve čtyři ráno čekal v Ostravě, až přijede domluvený posel, říkal jsem si: Ti se mají. Ale také jsem si říkal: Je to pohodlné, ale život je krásný, když není pohodlný.

Byl jste někdy zamilovaný?

Zamilovaný jsem byl v tak brzkém mládí, že se tomu nedá říct zamilovanost.

Co říkáte na to, že poslední dobou volají po zrušení povinného celibátu i katoličtí biskupové?

Existují tvrzení: zrušte celibát a přestanou všechny problémy. Nepřestanou. Tak jako máme příklady selhání celibátu, jsou i jiné situace, kdy celibát nefunguje. Když kritici hovoří o tom, že problém je v nedostatku kléru, opak je pravdou. V naší zemi máme církve, které nemají celibát a přitom mají stejný problém.

Jaký?

Jděte do ostatních církví a zeptejte se jich, jestli mají výběr. Nemají. Mladí lidé vystudují, přijmou službu a za dva tři roky končí. Současný člověk žijící v hedonistické společnosti, kde platí, žij, aby sis užil, se vyhýbá povoláním, která vyžadují plné nasazení. Proto máme nedostatek, proto se stále hledají lidé do povolání, kde člověk nemá víkend.

Všeobecně ale vládne názor, že církev zavedla celibát, aby po smrti kněží neřešila spory o dědictví.

Ano, naši kněží podepisují dědictví, ale že by z toho církev mohla žít? Těch pár knih, ojeté auto nebo pár kusů nábytku, o který pak většinou nikdo nestojí? Ono to mohlo hrát svoji roli ve středověku. Tehdy aristokratické rodiny posílaly část svých dětí do klášterů na kněžskou dráhu, aby nemusely drobit svůj majetek. A pravdou je, že se církvi nestávalo, že by opat probendil majetek, který mu nepatřil. Tím církev vytvořila určité hodnoty, které pak v pravidelných etapách společnost konfi skovala...

Tak ještě jeden názor. Celibát přitahuje lidi s úchylkami, tvrdí jeho odpůrci.

Byla období, kdy povolání kněze bylo velice prestižní a sloužilo mnoha lidem jako výtah, aby se společensky realizovali. Knězem mohl být i nevolník, nesměl mu nikdo bránit, tedy množství lidí z nejchudších poměrů se mohlo stát světově známými osobnostmi. Kněžství může přivolávat i lidi se sklony k narcisismu a exhibicionismu. I na tyto lidi má ale církev určité síto.

Jak účinné je to síto?

Pokud se někdo přihlásí, jednak o něm vycházejí určitá svědectví od lidí, kteří ho znají, například od jeho faráře. Poté následuje zdravotní prohlídka, psychologický test. Poté přijde do semináře, kde musí tři až pět let žít ve společnosti lidí, kde by se měly deviace projevit. Je daná i věková hranice. Myslím, že to je dobře ošetřené.

Kde se ale stala chyba, když se v Irsku mluví o stovkách zneužitých dětí?

Irsko je skutečně spletenec problémů, kde některá média píší o pedofilii, ale já se vám přiznám, že jsem se o žádné pedofilii nedověděl. Že jde o jakési vztahy na eroticko-homosexuální rovině dospívajících, kde existuje adolescentní zamilovanost, to nastat mohlo. V tom irském případě je to ale hlavně otázka internátů a polepšoven, kde docházelo k fyzickým trestům, ale to se dostáváme do oblasti interpretace sexuality.

Jak si to vysvětlujete vy?

Já jsem vyrostl v prostředí, kde byl fyzický trest normální. Když jsem tehdy dostal pravítkem za nějaké hlouposti, nechodím si dnes stěžovat na pana učitele a nepovažuji to za sexuální úchylku. Stálo by za to podat žádost o prošetření podobných přečinů za posledních padesát let ve věznicích, nápravných ústavech a v armádě. Co bych se dočetl: voják stál třikrát za noc bosý na apelplacu. Nebo že se plížil po strništi v noční košili, odkud odešel celý popíchaný. Byl to sadismus? Určitě trošku ano. Musíme být upřímní, dít se to nemělo. Já si spíš kladu otázku, proč se to všechno začalo probírat v roce, kdy papež vyhlásil rok kněží.

To zní, jako když církev nepochybila.

Myslím, že můžeme říci, že v rámci sexuální revoluce došlo k větší ležérnosti i v církevním prostředí. Že se zkrátka některé věci nebraly tak, jak měly. Druhý problém byl, že církev vybudovala nový kodex církevního práva. V tom původním se automaticky za konkrétní přečiny dávaly taxy. Církevní soud tak nemusel přemýšlet, jaký udělí trest.

Prostě se jen podíval do tabulek.

Kdežto ten nový z roku 1983 ukládá nejen přešetřit, ale i rozhodovat. A tam se někdy ukázala určitá benevolence.

I vy jste se s touto benevolencí setkal?

Já si myslím, že ano. Problém také je, že se tyto činy těžko dokazují. Často je to výpověď proti výpovědi. A i když se to prokáže, rodiny některých dětí nechtějí, aby se to dostalo na veřejnost. To pak docházelo k tomu, že se kněz posílal pryč a domlouvalo se mu. To pravda byla.

Jan Malinda