Ceny pohonných hmot opět rostou - opět zajímavý komentář Ivana Hofmana

Ceny pohonných hmot se v těchto dnech šplhají k historickým rekordům. Pokud je důvodem dluhová krize, padající měna a chamtivý stát, pak dlouho lépe nebude. Naopak už se mluví o tom, že by nafta brzy mohla být i za 38 korun za litr. A proč ne za 40 anebo za 50? Bude za tolik, kolik jsou ochotni řidiči zaplatit a zatím to nevypadá, že by se lidé kvůli drahému provozu automobilů zbavovali. Automobilů naopak stále přibývá. To, čeho jsme svědky u zdražování nafty, ale rovněž elektřiny, plynu, dřeva, uhlí, je ve skutečnosti zvyšováním nákladů na provoz. Je jasné, že občanova peněženka není nafukovací, takže zdražování energií způsobuje, že peníze chybí na investice. Jelikož na investice kvůli drahému provozu nelze našetřit, pořizují se investice na dluh, který se ovšem kvůli drahému provozu obtížně splácí. Jinak řečeno drahá nafta není pouze důsledkem krize, je také její příčinou. Čím dražší je provoz, tím menší je spotřeba, s klesající poptávkou se snižuje výroba, takže klesne i zaměstnanost anebo zaměstnaným klesne výplata. Drahá nafta nás prostě přijde draho, přestože na doplnění nádrže si i za tíživé situace odtrhneme od úst. Nestřídmý občan je pak viníkem krize pouze zdánlivě. Ve skutečnosti jsou to politici, kteří nehorázně zdaňují energie, aby pak veřejné prostředky mohli nalévat do nesčetných černých děr. Nepochybně existuje přímá úměra mezi výběrem daní a jejich rozkradením. Pokaždé, když na čerpací stanici platíme za benzín a naftu, je vhodné si připomenout, že nás právě okrádají naši ministři, poslanci a senátoři. Anebo že zrovna sponzorujeme svou zkorumpovanou vrchnost. Na benzínce tedy nejsme jen za chudáky. Jsme i za pitomce.

Komentář Ivana Hofmana

Donedávna nenápadného, téměř až neviditelného ministra Kocourka jsou ze dne na den plné noviny. Propírají ho už kromě žurnalistů a opozice i straničtí kolegové a koaliční partneři. A podle znalců zákulisí ODS to má pan Kocourek jako ministr nahnuté. Prý za sebou nemá v ODS žádnou vlivnou partu, která by ho podržela. ODS pak po dlouhé době mírně narostly volební preference a riskovat, že opět klesnou kvůli Kocourkovi, asi občanští demokraté nebudou. Kocourkův problém není v tom, že jeho maminka před třemi lety přišla k hezkému jmění a má problém vysvětlit jak. Kocourkův problém je, že to na něj někdo nažaloval. Politici se totiž už nějakou dobu u nás nedělí na čestné a nepoctivé. Dělí se na ty, kterým se nic nedokázalo a na ty, kteří byli chyceni na hrušce. Kocourkovi spolustraníci pak od něj dají ruce pryč nikoli proto, že jak to vypadá, přijal jakousi odměnu, provizi či úplatek, nýbrž proto, že se u toho nechal chytit. Trest ho čeká za trestuhodnou neobratnost. Z odhalení a vytrestání jednoho Kocourka nemá cenu se radovat. Určitě nejsme svědky respektu k občanovi, obnovy politické odpovědnosti ani kajícnosti hříšníků. Odepsáním Kocourka se nic neřeší, nic nenapravuje, pokud se nezmění systém, který umožňuje neprůhledné čachry, na jaké právě pan Kocourek dojíždí. A ten systém se nezmění. Lidem, kteří se snaží zpeněžit svůj vliv a za odměnu dělají movitým zájemcům všelijaké laskavosti, stojí za to riskovat. Třeba pan Kocourek přijde o ministerské křeslo, ale ty milióny jeho mamince nikdo nevezme. Jakmile pan prezident přijme jeho demisi, média o něj ztratí zájem a pojede se dál. Řečeno s básníkem: močálem černým kolem bílých skal.

Komentář Ivana Hofmana

Jak rozumět ohlášené zdržovací taktice, kterou v parlamentu chystá opozice? Odpůrcům vládou prosazovaných zákonů mohou obstrukce připadat odůvodněné, neboť míří proti pochybné reformě. Zdržování ale přijetí zákonů neodvrátí a je v praxi na nic. Obstrukce jsou vlastně projevem bezmocnosti. Lidé co dlouze řeční, aniž by to mělo hlavu a patu, působí navíc trapně, bez ohledu na jejich záměr či zaměření. Když politikům chybí vkus a vychování, budí to u občanů stejnou nevoli, jako když jim chybí zásady a inteligence. Místo opozičního cirkusu by lid znechucený poměry uvítal opoziční alternativy. To nejmenší, co se dá občanům bez obstrukčních ubohostí slíbit, je návrat k současné praxi. Bylo by zcela korektní a srozumitelné, kdyby opozice po prohraném hlasování suše oznámila: zrušíme, co vláda zavádí, a zavedeme, co vláda zrušila. Lépe by samozřejmě působilo, kdyby opozice místo negace přišla s lepším řešením. A ideální by bylo, kdyby se poslanecká sněmovna jako celek uměla chytrého řešení dobrat společně. Už dlouho jsme svědky toho, jak parlamentem procházejí normy špatné, vůči občanům nepřátelské, bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. Vesměs se jedná o rozhodnutí nevratná, takže také u dnes schvalovaných reforem se dá předpokládat, že budou platit tak dlouho, než je poslanci nahradí ještě horšími. Předem rovněž můžeme počítat s tím, že další zhoršování špatného stavu bude tradičně provázeno nevkusnými opozičními obstrukcemi. Na té kontinuitě nevratné špatnosti a trapnosti je ovšem pozoruhodné, že to vždycky nějak přežijeme. Jen atmosféra se mění. Občan se od zklamání vrchností přes zlobu na vrchnost dopracoval k tomu, že vrchností pohrdá.