Velehrad a svědkové víry

Každoročně slaví církev 5. 7. Den slovanských věrozvěstů a na Velehradě se koná národní pouť k uctění jejich památky. Velehrad je cílem poutníků nejen v tento den, jak ve svém zamyšlení uvádí prof. P. Pavel Ambroz z Centra Aletti.

Velehrad proslavily ve světě především věhlasné unijní kongresy, které dnes můžeme vnímat jako setkání svědků víry všech křesťanských tradic. Čtyři účastníci těchto kongresů byli již blahořečeni jako vyznavači či mučedníci: bl. Leonid Fedorov, bl. Pavel Gojdič, bl. Metod Dominik Trčka CSsR a bl. Vasiľ Hopko. Pravoslavní křesťané navíc uctívají jako mučedníka biskupa Gorazda (původně katolického kněze Matěje Pavlíka), který byl rovněž velehradským horlitelem. V pohledu našeho 21. století je minulé století stoletím mučedníků a vyznavačů, jak připomíná martyrologium papeže Jana Pavla II. A ze stejného duchovního proudu vyrostl i služebník Boží Antonín Cyril Stojan.

Od neděle 6. června uchovává velehradská bazilika prostý, mimořádně působivý sarkofág italského architekta Paola Marcianiho a rakev s tělesnými ostatky zemřelého kardinála Tomáše Špidlíka, světově renomovaného představitele teologie nerozdělené církve, velkého propagátora české kultury ve světě, jezuity a duchovního učitele. Sarkofág ještě bude ozdoben  miniaturami vyhlášeného římského L’Atelier dell’artes. Bylo jeho toužebným přáním spočinout na tomto místě, které vždy zůstalo jeho domovem. "V cizině," jak říkával, "se může člověk odrodit, může se však i přirodit." Desetidenní vigilie, při které byla vystavena rakev s jeho tělesnými ostatky v olomoucké katedrále, se pro nás stala nepřehlédnutelným znamení živé úcty k jeho osobě i vážnosti, které požívá jeho myšlenkové dědictví v naší zemi. Jeho sebrané dílo, vydávané péčí olomouckého nakladatelství Refugium, se stalo nedílnou součástí české teologie 20. a 21. století s přesahem do oblasti kultury, umění, českých a evropských dějin i do oblasti přírodních věd a medicíny, navíc přispělo k usmíření národů v Evropě.

Úcta ke svědkům víry není toliko manifestací naší úcty a vděčnosti, nýbrž i epifanií, tj. součástí kritického rozlišení, co z nepřeberného množství poznání lidského ducha a dějinných událostí se má stát z našeho svobodného rozhodnutí dnešnímu člověku více zjevné. Důvodů může být jistě mnoho, upřeme svoji pozornost k těmto hlavním:

"Kardinál Špidlík utkal během let teologickou vizi, jež je živá a v mnoha aspektech originální. Organicky se v ní sbíhají křesťanský Východ a Západ a vzájemně se v ní obohacují svými dary. Jejím základem je život v Duchu; princip poznání – láska; studium – iniciace duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem – neodmyslitelné kritérium a jeho kontext, totiž stále živé tělo Kristovo, kterým je Jeho církev. S touto teologickou vizí je těsně spjato uplatňování duchovního otcovství, které kardinál Špidlík praktikoval a nadále vykonává." (Benedikt XVI.)

Kardinál Špidlík si do svého erbu zvolil motto Ex toto corde. "Symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a s kosmem. Zde je třeba zmínit, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova PHOS a ZOE, světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu." (Benedikt XVI.)

Konečně kardinál Špidlík přispěl k vytvoření svazku mezi teologií a uměním. Výrazně jako autor teologického libreta se vepsal do výzdoby kaple Redemptoris Mater. Jan Pavel II. to komentoval slovy: "Toto dílo je výrazem teologie obou plic, z níž může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu." Je zásluhou Špidlíkovou, že v galerii světových postav světců zde zobrazených nechybí svatý Václav, patron českých zemí.

Velehradský poutník má proto další důvod, proč navštěvovat Velehrad: Setkávat se se svědky víry 20. století. Nejnověji s otcem Tomášem Špidlíkem, duchovním otcem a starcem, jak rádi říkají východní křesťané. Pozorný návštěvník si jistě povšimne, že sarkofág za hlavním oltářem nemá držadla. Otec Špidlík k tomu za svého života dodával: "Křesťané věří, že jejich hrob otevře sám zmrtvýchvstalý Kristus!"

prof. P. Pavel Ambroz

Povaha církevních vyjádření v otázce umělého oplodnění

 

Reflektovat stanovisko magisteria k technikám asistované reprodukce – vzhledem k jeho správnému porozumění – znamená přemýšlet i o obecné povaze církevních vyjádření v otázce mravů. Směr této reflexe určuje v úvodu našeho pojednání implicitně vyjádřená otázka, zda je nutné dosavadní odmítavé stanovisko k asistované reprodukci ze strany katolické církve považovat za definitivní, do budoucna neměnný etický soud.

Učitelský úřad katolické církve není nějaká budova ve Vatikánu, odosobněný úřad vybavený příslušnými razítky. Jedná se o podstatnou vlastnost církve, která se jako znamení definitivního Božího sebesdělení v Bohočlověku Ježíši Kristu nemůže jako celek mýlit. Role učitelského úřadu církve není ryze formální (legalistická), nýbrž služebná. Je ve službě zjevené Pravdy a poznaného dobra.
Když se učitelský úřad církve, prezentovaný papežem a sborem biskupů, vyjadřuje závazně ex cathedra pro oblast zjevené pravdy, je neomylný (žádné dogma v jeho správně pojatém smyslu a obsahu nelze nikdy zpětně odvrhnout jako omyl). Církevní autorita se však může mýlit u nedefinovaných věroučných vyjádření. K nim patří vyjádření v otázce mravů. Po zralé úvaze je může na základě nových poznatků a zkušeností – zpravidla po předchozím dialogu zainteresovaných (teologů, etiků, lékařů aj.) – modifikovat, nebo významně korigovat.
Vyjádří-li se tedy církevní autorita závazně k nějakému etickému problému, neznamená to ještě, že je tím z její strany vyřčen definitivní etický soud. Nepopírá se tím ani svoboda a odpovědnost křesťana, kterou má při svém rozhodování s ohledem na kontext daných okolností. Učitelský úřad jeho rozhodnutí nesupluje; formuluje jen nauku o mravním rozhodování – předkládá a nařizuje, co v dané situaci považuje za objektivně mravně správné. Polemika s výroky církevní autority v otázce mravů tak nemusí být nutně vždy jen projevem neposlušnosti křesťana nebo jeho pyšné svévole, nýbrž spíše výrazem jeho věrnosti k hlasu svědomí, který je povinen následovat. Závazná vyjádření magisteria chtějí a mají přispívat k jeho správné formaci.
Na základě výše řečeného i s ohledem na skutečnost, že církev se nevyjadřuje detailně ke všem etickým otázkám, nelze za odpovědný označit postoj, zastávaný bohužel nemalým počtem křesťanů i církevních představitelů, kteří na sporné etické otázky reagují výhradně slovy: „Co na to říká církev?“ Takovýto postoj není projevem dospělého křesťanství ani opravdové poslušnosti vůči církvi. Je to spíše výraz mravní nezralosti. Neochota převzít na sebe osobní odpovědnost. Nezřídka se za takovýmto postojem skrývá i „tvrdé srdce“, které nemá pochopení pro někdy komplikovanou realitu života. Snadno a rychle odsuzuje všechny, kteří se fakticky, nebo byť i jen zdánlivě, rozchází s pozicemi magisteria.
Nositelé učitelského úřadu církve by si při formulaci vyjádření ve věcech mravů měli být, více než čehokoliv jiného, vědomi „napěťového pole“, ve kterém se při této formulaci pohybují. Na jedné straně je vytyčeno Ježíšovými slovy: „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17); na druhé straně jeho soustavnou, místy tvrdou kritikou „farizejství“ a „zákonictví“. Smyslem evangelia není nabádání k formalismu, nýbrž výzva ke svobodě dětí Božích, k plnosti života (srov. Jan 10,10). Od učitelského úřadu církve lze právem očekávat srozumitelně artikulované etické postoje, které nemohou ujít pozornosti křesťana, který promýšlí svoji odpovědnost před Bohem. Postoje, které ho motivují k mravně správnému jednání. Kritický přístup teologických etiků k pozicím magisteria a sdílené praxi může a má přispívat k objasňování etických otázek a napomáhat k eticky relevantním postojům, a to nejen křesťanů.
Text je převzat z článku: Jindřich Šrajer, „Asistovaná reprodukce a pohled katolické církve,“ Studia theologica 12, č. 2 [40] (2010): 75–85, zde 78–79.

Vložen do složky Pořad bohoslužeb

Rádio Vaticana - Benedikt XVI. přednášel o eucharistii

 

Vatikán. Benedikt XVI. v úterý zahájil třídenní sympozium římské diecéze, které se již stalo jedním z oblíbených nástrojů stálé formace určené kněžím i věřícím laikům. Tématem byla tentokrát „Nedělní eucharistie a svědectví lásky“. Přinášíme vám podstatnou část papežovy úvodní přednášky:

„Víra nemůže být nikdy předpokládána, protože každá generace potřebuje obdržet tento dar prostřednictvím hlásání evangelia a poznat pravdu, kterou nám Kristus zjevil. Církev proto neustále všem předkládá poklad víry. Jeho součástí je také nauka o eucharistii – ústřední mystérium, které „obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka“ (Presbyterorum ordinis, 5). Tato nauka dnes, bohužel, není dostatečně chápána ve své hloubi a závažnosti pro život věřících. Proto je důležité, aby prohloubené poznání mystéria Těla a Krve Páně vnímala různá společenství naší diecéze jako potřebu. V misijním duchu, kterého chceme živit, je zároveň nezbytné, aby zakořenilo úsilí hlásat tuto eucharistickou víru a aby se každý člověk setkal s Ježíšem Kristem, který nám zjevil „blízkého“ Boha, přítele lidstva, a dosvědčovat ji výmluvným životem lásky.

Ježíš v celém svém veřejném životě prostřednictvím kázání evangelia a zázračných znamení zvěstoval dobrotu a milosrdenství Otce vůči člověku. Toto poslání vyvrcholilo na Golgotě, kde ukřižovaný Kristus zjevil tvář Boha, aby člověku rozjímáním o kříži mohl rozpoznat plnost lásky (srov. Deus caritas est, 12). Kalvarská oběť je tajemně předjímána v Poslední večeři, kdy Ježíš sdílel spolu s Dvanácti chléb a víno, které proměnil ve své tělo a krev, jež krátce nato obětoval jako nevinný Beránek. Eucharistie je památka smrti a vzkříšení Ježíše Krista, jeho lásky k nám až do konce; památka, kterou svěřil církvi, aby ji slavila během staletí. Podle významu hebrejského slova zakar neznamená „konání památky“ pouhou připomínku něčeho, co se stalo v minulosti, ale slavení, jež zpřítomňuje onu událost, takže reprodukuje její moc a spásonosnou účinnost. Tak „zpřítomňuje a aktualizuje oběť, kterou Kristus jednou provždy přinesl Otci na kříži ve prospěch lidstva“ (Kompendium KKC, 280).

Drazí bratři a sestry,
V naší době není slovo oběť oblíbeno, ba dokonce se zdá jakoby patřilo do jiných dob a do jiného způsobu chápání života. Avšak, je-li správně pochopeno, je a zůstává slovem základním, protože nám zjevuje, jakou láskou nás Bůh v Kristu miluje.

V oběti, kterou Ježíš činí ze sebe sama, nacházíme veškerou novost křesťanského kultu. Ve starověku přinášeli lidé božstvům oběti zvířat nebo prvotin úrody. Ježíš však nabízí sebe sama, své tělo a celou svou existenci: On sám se osobně stává obětí, kterou liturgie přináší ve mši svaté. Posvěcením se totiž chléb a víno stanou jeho pravým tělem a jeho pravou krví. Svatý Augustin vybízel svoje věřící, aby se nepozastavovali u toho, co se jeví jejich zraku, ale aby šli dále: „Uznejte v chlebu totéž tělo, které visí na kříži – říkával – a v kalichu tutéž krev, která vytryskla z jeho boku“ (Disc. 228 B, 2). Na vysvětlení této proměny teologie zavedla slovo „transsubstanciace“ (přepodstatnění), slovo, které zaznělo poprvé právě v této bazilice během IV. lateránského koncilu, jehož 800. výročí konání bude za pět let. Při této příležitosti byla do vyznání víry zahrnuta následující slova: „jeho tělo a jeho krev jsou obsaženy opravdu ve svátosti oltářní pod způsobami chleba a vína, poněvadž božskou mocí byl chléb přepodstatněn v tělo a víno v krev“ (DS, 802). Je proto zásadní, aby v učebnicích víry pro děti, dospívající a mládež, jakož i v pastoračních centrech, kde se naslouchá Božímu Slovu, bylo zdůrazňováno, že ve svátosti eucharistie je Kristus opravdu, reálně a podstatně přítomen.

Mše svatá sloužená při dodržování liturgických norem a s patřičným doceněním bohatosti znamení a gest, usnadňuje a prosazuje růst eucharistické víry. V eucharistickém slavení my nic nevynalézáme, ale vstupujeme do reality, která nás předchází, ba dokonce objímá nebe i zemi a tudíž také minulost, budoucnost a přítomnost. Tato universální otevřenost, toto setkání se všemi syny a dcerami Božími je velikostí eucharistie: jděme vstříc realitě Boha přítomné mezi námi v těle a krvi Vzkříšeného. Liturgické předpisy stanovené církví proto nejsou něčím zevnějším, ale konkrétně vyjadřují tuto realitu zjevení těla a krve Krista a modlitba tak zjevuje víru podle antického principu lex orandi – lex credendi. Proto můžeme říci, že „nejlepší katechezí o eucharistii je dobře slavená eucharistie“ (Sacramentum caritatis, 64). Je nezbytné, aby v liturgii jasně vyšla najevo transcendentní dimenze mystéria setkání s Bohem, které osvěcuje a povznáší také tu horizontální dimenzi, totiž svazky společenství a solidarity, které existují mezi těmi, kteří patří do církve. Když totiž převládne ta druhá dimenze, přestává být srozumitelná krása, hloubka a důležitost slaveného mystéria. Drazí bratři v kněžské službě, vám biskup svěřil v den kněžského svěcení úkol předsedat eucharistii. Mějte stále na srdci výkon tohoto poslání: slavte božská tajemství s intenzivní vnitřní účastí, aby muži a ženy našeho města byli posvěceni, uvedeni do kontaktu s Bohem, absolutní pravdou a věčnou láskou.

Mějme také na paměti, že eucharistie, spojená s křížem a vzkříšením Páně, dodala novou strukturu našemu času. Vzkříšený se zjevil den po sobotě, prvního dne v týdnu, v den slunce a stvoření. Křesťané od počátku slavili své setkání se Vzkříšeným – eucharistii – v tento první den, v tento nový den pravého slunce dějin, Zmrtvýchvstalého Krista. A tak se čas stále znovu začíná setkáním se Vzkříšeným a toto setkání dává obsah a moc životu každého dne. Proto je pro nás křesťany velmi důležité, abychom sledovali tento nový rytmus času, setkávali se Vzkříšeným v neděli a tak „přijímali“ tuto Jeho přítomnost, která proměňuje nás a proměňuje náš čas. Kromě toho vybízím všechny, aby znovu objevovali plodnost eucharistické adorace: před Nejsvětější svátostí zakoušíme zcela zvláštním způsobem ono „přebývání“ s Ježíšem, které on sám v Janově evangeliu klade jako nutnou podmínku toho, abychom mohli přinášet hojnost plodů (srov. Jan 15,5), vystříhat se redukce apoštolského působení na sterilní aktivismus a vydávat naopak svědectví lásce Boží.

Společenství s Kristem je vždycky také společenstvím s jeho tělem, kterým je církev, jak připomíná apoštol Pavel slovy: „Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,16-17). Eucharistie totiž proměňuje pouhou skupinu osob na církevní společenství: církev je vytvářena eucharistií. Je tedy podstatné, aby slavení mše svaté bylo skutečně vrcholem, „nosnou strukturou“ života každého farního společenství. Vybízím všechny, aby co nejlépe pečovali také prostřednictvím konkrétních liturgických skupin o přípravu a slavení eucharistie, aby se její účastníci mohli setkat s Pánem. Je to Vzkříšený Kristus, který se stává přítomným v našem dnešku a shromažďuje nás kolem sebe. Živíme-li se Jím, jsme osvobozeni od pout individualismu a skrze společenství s Ním se společně stáváme jedno, Jeho mystickým Tělem. Tak jsou překonány rozdíly plynoucí z profese, postavení a národnosti, protože objevujeme, že jsme členy jediné velké rodiny dětí Božích, v níž je každému dána zvláštní milost ke společnému prospěchu. Svět a lidé nepotřebují další sociální sdružování, ale potřebují církev, která je v Kristu jakoby svátostí, „neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium, 1), a která je povolána osvěcovat všechny národy světlem vzkříšeného Krista.

Ježíš přišel, aby zjevil lásku Otce, protože „člověk nemůže žít bez lásky“ (Redemptor hominis, 10). Láska je totiž základní zkušeností každé lidské bytosti; je tím, co dává význam každodennímu životu. Také my, živeni eucharistií, podle příkladu Kristova žijeme skrze Něho, abychom byli svědky lásky. Přijetím svátosti vstupujeme do pokrevního společenství s Ježíšem Kristem. Krev označuje v hebrejském pojetí život. Můžeme tak říci, že sytíme-li se Kristovým tělem, přijímáme život Boha a učíme se vidět realitu jeho očima, opouštíme logiku světa, abychom následovali božskou logiku daru a nezištnosti. Svatý Augustin připomíná, že během jednoho vidění zaslechl hlas Páně, který mu řekl: „Já jsem pokrmem dospělých. Rosteš a sytíš se mnou, aniž bych se já proměňoval v tebe jako pokrm tvého těla, nýbrž ty se proměňuješ ve mne.“ (srov. Vyznání VII,10,16). Když přijímáme Krista, láska Boží se v našem nitru šíří, radikálně proměňuje naše srdce a uschopňuje nás k činům, které mohou v síle šířícího se dobra proměňovat život těch, kteří jsou kolem nás. Láska je s to způsobit autentickou a trvalou změnu společnosti, když působí v srdcích a myslích lidí a je-li žita v pravdě, „je hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva“ (Caritas in veritate, 1). Svědectví lásky není pro Ježíšova učedníka přechodným pocitem, ale naopak tím, co utváří život za všech okolností.“

To byla podstatná část přednášky Benedikta XVI. ze sympozia římské diecéze v lateránské bazilice.

Rádio Vaticana - Benedikt XVI. přednášel o eucharistii

Arcibiskup Dominik Duka má své internetové stránky

Minulý týden byly spuštěny osobní stránky pražského arcibiskupa Dominika Duky. Na adrese www.dominikduka.cz budou postupně přibývat aktuální články, texty přednášek, kázání či rozhovory. Kromě fotografií se objeví také připravovaná virtuální videoprohlídka Arcibiskupského paláce.

Podobně jako jeho předchůdce kardinál Miloslav Vlk se i současný pražský arcibiskup rozhodl k oslovování široké veřejnosti používatosobní internetové stránky. V jasných barvách odkazujících na znak pražského arcibiskupství byly stránky vytvořeny necelé dva měsíce po slavnostním převzetí pražské arcidiecéze novým arcibiskupem. Internetové stránky již také zaznamenaly pozitivní ohlasy z řad odborné veřejnosti i zájemců o jejich obsah. Jejich adresa je: www.dominikduka.cz.
Sám arcibiskup Duka na svých stránkách napsal, že s potěšením bude sdílet to, co mu leží na srdci, také touto elektronickou cestou. Na stránkách jsou k dispozici informace o životě a díle pražského arcibiskupa. Z diáře je možné vyčíst, kde se lze s arcibiskupem Dukou setkat, popř. čím se zrovna zabývá. Stěžejní částí jsou bezpochyby neustále doplňované rubriky obsahující články, kázání a přednášky na nejrůznější témata. Publikovány jsou zde také zdařilé rozhovory pro různá média. Zajímavými jsou určitě fotografie z důležitých akcí, jichž se pražský arcibiskup účastnil. Zanedlouho by se na stránkách měla začít objevovat také krátká videa. Prvním z nich bude virtuální prohlídka Arcibiskupského paláce, kterým bude provázet obyvatel hradčanského sídla arcibiskup Duka.
Postupně budou přibývat rovněž cizojazyčné verze. S ohledem na mezinárodní rozměr osobnosti Dominika Duky se pracuje na anglické, francouzské a německé mutaci. Stránky obohatí také slovníček pojmů, který bude obsahovat odborné výklady termínů spjatých s pražský arcibiskupem či jeho úřadem jako je „palium“, „metropolita“, zkratka „OP“ atd. Internetové stránky také odkazují na Facebook, kde má pražský arcibiskup svůj osobní profil.
Pražský arcibiskup Dominik Duka se těší na setkání jak prostřednictvím svých textů, které jsou na stránkách k dispozici, tak také na osobní setkání, k nimž internetové stránky zvou a která budou dokumentována prostřednictvím fotografií publikovaných na stránkách.

Vzkaz Marie Svatošové — iVysílání — Česká televize

Dostal jsem zajímavý tip na krátké dokumenty se zamyšlením významných osobností.

Premiéra: 19. 11. 2009 22:10 ČT2

Délka: 14 min.

Žánr: publicistika

Možno shlédnout zde:  Vzkaz Marie Svatošové — iVysílání — Česká televize

Závěrečné vyznání (Jaroslav Škarvada)

V pondělí 14. června 2010 zemřel biskup Jaroslav Škarvada.

Závěrečné vyznání (Jaroslav Škarvada)

A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Jednou jsem – to už zase z Prahy – navštívil Řím, a tam jsem se dozvěděl, že jeden můj italský přítel zemřel. Byl už dost starý, měl na to právo. Ale říkali mi, že se zuby nehty smrti bránil, že nechtěl umřít. To je asi normální, všichni máme přece pud sebezáchovy… Ale jak to, že i tenhle můj přítel, kněz, měl takovou hrůzu z umírání?

Při návštěvách (mojí maminky u mně v Římě) jsem udělal zajímavou zkušenost – všiml jsem si, jak jsem jí strašně podobný. Nejen fyziognomií, ve tváři, ale i počínáním. Díky ní jsem začal líp chápat i sám sebe. Když jsem pak jednou četl kristologický hymnus sv. Pavla v listě Kolosanům – ta slova: „Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho … všecko trvá v něm. On je hlava těla, to je církve. Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost“ – uvědomil jsem si, že ještě víc než mamince jsem podobný Kristu. Od maminky jsem přece dostal jen polovinu chromozomů, druhou polovinu mám od tatínka. Ale všechno dobré, co je ve mně, nemůže nepocházet od Krista. On je plnost, jako Slunce, které vyzařuje bezpočet paprsků, každý je jiný, ale všechny jsou z toho slunce. I my jsme každý jiný, ale všechno dobré, co je ve mně, je od Krista; úplně moje jsou jen mé nedokonalosti a hříchy. A tak mě napadlo, že může-li mě chápat moje maminka lépe než kdo jiný, tak Kristus mě chápe ještě dokonaleji, beze zbytku. Že tedy nemohu mít lepšího přítele, než je on. On jediný mi může porozumět plně. A mně to nějak pomohlo prohloubit můj vztah ke Kristu, můj život modlitby.
Závěrečné vyznání
„Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést.“ Tato slova proroka Jeremiáše (Jer 20,7) jsem si zvolil za titul tohoto svého rozmlouvání. Můj život nebyl tak tragicky uchvacující jako život velkého starozákonního proroka, ale nemohu v něm nezaznamenat to Boží „svádění“. Proč si mezi tolika chlapci mého ročníku, mezi tolika mými spolužáky vybral Pán Bůh zrovna mne? Vždyť tam byli kluci schopnější, a na začátku jistě i zbožnější než já. „Svedl jsi mě, Pane.“ Bylo to svobodné povolání Boží. Pán Bůh mi pokynul, a já šel „Byl jsi silnější než já,“ pokračuje prorok, „přemohl´s mě“ (tamtéž). I já byl přemožen Boží láskou. A nyní ve stáří nemohu než Pánu za to děkovat. On mě opravdu neopustil, nikdy nezklamal. Jistě, i já jsem poznal, co je to kříž – i když se nemohu srovnávat s mnoha svými vrstevníky. Ale nikdy, opravdu nikdy, jsem nelitoval, že jsem se nechal svést. Bylo to úžasné dobrodružství, které stálo za to.
A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Jednou jsem – to už zase z Prahy – navštívil Řím, a tam jsem se dozvěděl, že jeden můj italský přítel zemřel. Byl už dost starý, měl na to právo. Ale říkali mi, že se zuby nehty smrti bránil, že nechtěl umřít. To je asi normální, všichni máme přece pud sebezáchovy… Ale jak to, že i tenhle můj přítel, kněz, měl takovou hrůzu z umírání? Byl přece pokřtěn, Pán si ho vyvolil za kněze, každý den stál před Pánem Ježíšem při slavení eucharistie, a teď neměl chuť se s tím Pánem Ježíšem setkat tváří v tvář? To nebylo žádné souzení spolubratra, mimochodem velmi hodného a horlivého, to byl jen takový brouk, který mi vlezl do hlavy. A já s ním musel delší dobu zápasit. Co mám dělat já, až přijde ten okamžik? Dost mi to vrtalo hlavou, až pak přišla záchrana – jako často v mém životě – z textů liturgie. Ve mši svaté se po modlitbě Otče náš modlíme. „Pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista.„ A řekl jsem si: to je ono. Člověka samozřejmě jímá hrůza. Viděl jsem mnoho umírání, a některá velmi bolestná. Vydržel bych to? Ptal jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že Bůh netvoří lidi v sériích, že každý z nás je jiný. A proto i každý z nás bude mít své vlastní umírání, s křížem na vlastní míru. „Bože, v tebe důvěřuji, do tvých rukou svěřuji svůj život,“ modlíme se v kompletáři, večerní modlitbě církve. V tom je zahrnuto i to umírání. Hlavní je uvědomit si, že nebudu sám. Přede mnou šel po té cestě Pán Ježíš, a s tím se přece znám.
Vůbec, to přece bude úžasné uvidět Pána Ježíše, ne už pod svátostnými způsobami eucharistie, ale tváří v tvář. Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu. Ale nepředstavuji si to tak, že potom moje dušička odletí někam do nebíčka, kde se ocitne před nějakým soudním tribunálem. Ta moje dušička totiž, to je mé JÁ, se svými úzkostmi a touhami, se svou žízní po životě, po světle a po lásce. A nebude muset nikam letět, protože se ocitnu mimo náš čas a prostor. Ocitnu se tváří v tvář Kristu, který je Pravda a Láska. Stát před Pravdou, to může pálit, to bude očistec. Uvidím se tak, jaký jsem byl, bez masek, které jsem si samolibě nasazoval. Ale zároveň padnu do náručí neskonalé Lásky, do plnosti Života. Za protektorátu jsme museli na gymnáziu číst také Goethova Fausta. O jeho žízni po štěstí, o tom okamžiku, který by přivítal slovy: „Verbleibe doch, du bist so schön!“ – česky: „Zůstaň, jsi tak krásný!„ Já si tak představuji začátek věčnosti. Zde na zemi nám všechno krásné proteče mezi prsty. Tam zažiju něco, co mě naplní blahem, beze strachu, že se to ztratí. Plnost Života, plnost Světla, plnost Lásky. A tak mě nijak zvlášť neláká hřbitov nebo krematorium. Tam skončí zřejmě můj opotřebovaný nosič, mé staré tělo. Ale mé vlastní JÁ bude u toho, „který mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). My tedy máme budoucnost. „Mám touhu zemřít a být s Kristem,„ napsal svatý Pavel, „a to je věc mnohem, mnohem lepší“ (Flp 23). Neměli bychom se tedy na to těšit? Mě to jednou napadlo a teď mě to nechce opustit. Jak umřu, to nemohu vědět, a nějaký ten strach se třeba objeví. Ale zatím žiju „v naději na požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista“. To je zřejmě výsledek daru víry, který jsem obdržel, když mě Pán svedl. Není to však dar nade všechny dary? Budu za to zřejmě děkovat celou věčnost.
Vybráno z knihy Svedl jsi mě, Hospodine, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
***
Jaroslav Škarvada spatřil světlo světa roku 1924 v Praze, a jak sám říká, bylo to náhodou, protože jeho rodiče děti neplánovali - "Pán mě tady prostě chtěl mít". Během studia na gymnáziu pak nachází víru a následujících několik let je ve věcech víry a modlitby defacto samoukem.
1945 nastupuje studium v Římě. V letech 1948-1989 žije v nuceném exilu. Po vysvěcení na kněze (1949) se věnuje ještě studiím, poté působí jako kaplan v italském San Vito a následně jako pedagog kněžského semináře v Chieti. 1965-1969 je sekretářem kardinála Berana v Římě a od r. 1968 koordinátorem duchovní služby pro české emigranty po celém světě. 1983 ho Jan Pavel II. světí na biskupa. Po roce 1989 se vrací z exilu a působí v pražské arcidiecézi jako generální vikář. 28.10.2003 je prezidentem republiky vyznamenán Řádem T.G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Nyní slouží jako emeritní biskup.
Mezi lidmi byl znám jako radostný, optimistický a usměvavý člověk, který neměl daleko pro vlídné slovo. Z dob komunismu byl mezi lidmi známý především z vln Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a Vatikánského rozhlasu.
Zemřel 14.6.2010

Poslední kněz Lidic: Josef Štemberka

 

Jméno Josefa Štemberky zůstane navždycky spojeno s farností, ve které působil třiatřicet let. Ačkoliv se mohl násilné smrti vyhnout, zůstal mezi svými. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy a František Křelina mu určil hlavní roli v knize o lidické tragedii Každý své břímě.

V Pecce
Pocházel z velmi skromných poměrů. Rodina Štemberkových žila v chaloupce nad potokem Brodkem v Pecce čp. 187. Otec byl domácí tkadlec. Josef se narodil 2. února 1869. Měl dalších šest sourozenců a jeho těžce nemocná matka zemřela, když mu bylo jedenáct let.
Stejně jako jeho bratr Jindřich, který se stal advokátem a spisovatelem, i Josef byl velmi nadaný. Na přímluvu svého učitele odešel studovat na gymnázium do Jičína. Bydlel v jezuitské koleji, živil se kondicemi a milodary. Z domova nemohl dostávat nic.
Po středoškolských studiích nastoupil cestu přípravy ke kněžství. Po ukončení semináře roku 1894 přijal kněžské svěcení. Do farnosti Lidice byl Josef Štemberka poslán v roce 1909.
Skromnost jej šlechtila
Věnoval se své službě svědomitě a věrně: oddával, křtil, zpovídal, kázal a pohřbíval. Obyvatelé Lidic se na něj často obraceli s prosbou o radu i se svými sousedskými spory a jeho rozumná slova i rozhodnutí většinou rádi respektovali. Velmi se staral o farní kostel, povznesl chrámový zpěv lidový i sborový. Sám byl muzikant – hrál na harmonium. Zvlášť krásný vztah měl k dětem, které ho milovaly, a dodnes žijící pamětníci vzpomínají na rozlehlou farskou zahradu, kam je zval na ovoce a ořechy. I na to, že do hodin náboženství přinášel pecny domácího chleba s medem. Včelařství a ošetřování stromů patřilo k jeho koníčkům.
Páter Josef byl velmi skromný: denně se umýval studenou vodou, nekouřil, maso jedl jen výjimečně, k večeři míval pravidelně hrnek mléka a krajíc suchého chleba. Měl rád zeleninu a sladil pouze medem. Farní hospodyně vzpomíná, že když začala druhá světová válka, nakoupil velké množství dětského ošacení, protože odhadl, co vše se ve válce bude hodit. Poslední varhaník v lidickém kostele, lékař Quido Jeřábek, zase krátce po válce vzpomínal na faráře jako na upřímného vlastence, ke kterému za války chodili přátelé poslouchat zahraniční rozhlas a diskutovat o válečných událostech.
Do rodné Pecky jezdil Josef Štemberka navštěvovat své tři sestry – Anežku, Leopoldu a Lojzičku, které zůstaly doma svobodné, protože chudá rodina neměla na věno. Při jedné návštěvě se s nimi dohodl, že na místě staré rodné chaloupky postaví vilku, kde budou bydlet na sklonku života opět společně.
Začátkem roku 1942 se stavba budovy chýlila ke konci a páter Josef se chystal na stěhování, které bylo plánované na květen. Jeho nástupce však nebyl na převzetí kněžské služby v Lidicích ještě připravený, a tak vyhověl žádosti a termín odchodu odsunul o několik dní. Ty se však staly pro jeho farnost osudnými.
Tragédie z roku 1942
Lidice postihla tragédie, která změnila životy mnohých. Podrobně se o ní dozvídáme ze zápisků farské hospodyně Antonie Škrdlové. Přežila pobyt v několika koncentračních táborech, v roce 1945 se vrátila a svůj život dožila v Pecce.
"Na Boží tělo v roce 1942 přijelo do Lidic několik aut a v nich gestapo. Ve vsi byl velký rozruch. Zamířili k domku paní Stříbrné a pak k Horákovům. Obě rodiny a jejich příbuzné odvedli na konec vesnice, a tam je hlídali. Mezitím chodili druzí gestapáci od domu k domu a prohlíželi je. U nás na faře vyházeli všechno prádlo a šaty ze skříně a šlapali v tom, řvali, kde máme co schováno. Když nic nenašli, odešli. Oddychli jsme si, ale naše radost netrvala dlouho.
V úterý 9. června byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny. Domů se vrátil večer. Najednou o půl jedenácté bylo slyšet střelbu a bouchání na domovní dveře u fary. Šla jsem otevřít. Dovnitř se vhrnulo šest esesmanů a ihned žádali všechny klíče. Ptali se, kde je farář. Uvedla jsem je do pokoje. Pan konzistorní rada se hned oblékl a šel dolů. Já musela se dvěma vojáky do kuchyně. Dokud jsme byli na faře, viděli jsme, jak esesmani nosí dolů do auta stojícího před farou matriky, zlaté kostelní předměty i šatstvo, prádlo a koberce.
Potom nám poručili jít do kostela. Vzala jsem klíče a šla s nimi. Důstojný pán jim musel dát klíče od svatostánku. Sami si ho otevřeli a vše z něho vyházeli. Přitom jsme se nesměli ani pohnout. Stáli u nás s puškami napřaženými k výstřelu. Po prohlídce nás vyvedli ven. Chtěli jsme jít k faře, ale oba nás odvedli na dvůr k Horákovům. Na statku jsme stáli až do půl třetí ráno. Pak přišel rozkaz: ženy do školy, muži zůstanou zde."
Nespravedlivá smrt
"Měla jsem pro důstojného pána balíček prádla," vzpomínala hospodyně. "Když jsem mu ho předávala, esesman ho chytil za rameno a srazil ho k zemi. Začal do něj kopat. Chtěla jsem mu pomoci vstát, ale rozzuřený voják mě začal škrtit. Upadla jsem, kopal do mě. Potom jsem musela jít do školy – a víc jsme nikoho z mužů a chlapců nad patnáct let neviděli."
Neexistuje jediný svědek, který by dovolil nahlédnout na poslední hodiny prožité ve stodole Horákova statku, kde byl s ostatními lidickými muži P. Josef Štemberka zavřený. Je velmi pravděpodobné, že v této beznadějné chvíli dodával svým farníkům sílu, odvahu i víru a žehnal jim. Skutečností je, a potvrdili to později i samotní esesáci, že lidičtí muži odcházeli před hlavně popravčí čety klidně, zpříma a statečně. Nebyli spoutáni a ani jim nezavazovali oči.
Ke zdi Horákova statku se třiasedmdesátiletý bělovlasý pastýř postavil jako jeden z posledních. Byl mu sice gestapem nabízen volný odchod z obce, ale kněz, žijící třiatřicet let v Lidicích, nabídku nepřijal.
Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy byl Josefu Štemberkovi udělen in memoriam 28. 10. 1992

Čím odpuštění není (Katolická charismatická obnova)

 

Osvobodit se od dvanácti mylných představ

Některé mylné představy o odpuštění nás mohou zablokovat a vyvolávat zbytečné pocity viny. Musíme je demaskovat, abychom se od nich osvobodili. Je nutné odstranit karikatury odpuštění.

1. Odpustit neznamená nutně zapomenout. Odpuštění nepředpokládá ztrátu paměti, ale jen to, že paměť už není přidušena jedovatým plynem.

2. Odpustit neznamená popřít. Uznávám realitu toho, co jsem utrpěl, čím jsem trpěl. Nezakrývám fakta. Odpuštění je síla třeba se vztekem či se slzami přiznat zlo, které bylo spácháno, ale opravdu ho přiznat. Jedině tak budeme moci říci: Budeme žít dál a nikdy nezapomeneme, ale od nynějška budeme žít v duchu lásky a nenecháme náš budoucí vztah otrávit jedem zla.Úkon odpuštění je úkon, kterým se utváří naše lidství.

3. Odpuštění není pouze věc vůle. (Je příliš snadné říci: Musím odpustit.) Odpustit nelze na objednávku. Je to milost, o kterou musíme naléhavě prosit.

4. Odpuštění není magické, ale ani spontánní. Týká se všech dimenzí lidské osoby (duchovní, psychologické, dokonce i biologické); ty všechny se do něj zapojují.

5. Odpuštění neznamená, že je všechno stejné jako předtím, než se lidé proti sobě provinili. V poraněném vztahu se totiž něco navždy změnilo. Musí se nastolit vztah, který už bude jiný.

6. Odpuštění nevyžaduje, abych se vzdal svých práv, což by mohlo znamenat, že určitým způsobem odstupuji z nároků spravedlnosti. Odpuštění, které nebojuje s nespravedlností, není v žádném případě znamením síly a odvahy. Naopak je důkazem slabosti a falešné tolerance (například v případě rozvodu).

7. Odpustit druhému neznamená, že ho omlouvám, že z něj snímám veškerou odpovědnost a říkám: „Není to jeho vina.“

8. Odpustit neznamená dávat najevo morální převahu. V takových případech odpuštění přináší spíš ponížení než osvobození.

9. Odpuštění v sobě nemá nic z obchodování či smlouvání („jedině když druhý udělá totéž“). Odpuštění je bezpodmínečné, velkorysé, dává se nezištně.

10. Odpustit neznamená, že nic nenamítám proti tomu, čím mi druhý ublížil. Ale říkám mu: „Je pravda, žes mi způsobil utrpení, ale já se na tebe nezlobím. Vždyť pro mě znamenáš o tolik víc než tvůj skutek! Chci obnovit svou naději v tebe: vracím ti svou důvěru!“

11. Poprosit o odpuštění neznamená, že vymáhám něco, co mi druhý dluží, na co mám právo. Odpuštění není v řádu práva či spravedlnosti, ale je čistě nezasloužené. Spadá do „logiky nadbytku“, nikoli „do logiky rovnosti“ (Paul Ricoeur).

12. Odpuštění v sobě nezahrnuje bezprostřednost, nebývá okamžité, často předpokládá dlouhý proces. Není zkrátka možné odpustit, dokud je rána živá. Je nutné nechat pracovat čas, nebo spíš nechat Boha, aby využil času.
Některá zranění byla tak traumatizující, že k jejich postupnému zhojení je zapotřebí hodně času, aby bylo možno dát odpuštění, které nebude vynuceno zvnějšku, ale vytryskne z hloubi duše. Takové odpuštění předpokládá, že k němu člověk dospěje ve svém nitru – a po čase tak může spadnout jako zralé ovoce ze stromu, jako ovoce, které dlouho dozrává.

Ukázka je z knihy Kdo je můj bratr?, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Duchovní obnova na Vranově