Utrpení Kristových svědků očištuje svět od falešných božstev
Meditace Benedikta XVI. na úvod synody, synodní aula Pavla VI.
Drazí bratři a sestry,
11. října 1962, tedy dnes před 38 lety zahajoval papež Jan XXIII. Druhý vatikánský koncil. Na tento den připadala slavnost mateřství Panny Marie a papež Jan XXIII. chtěl celý tento koncil svěřit pod mateřskou ochranu Madony. Také my začínáme 11. října a také chceme svěřit tento synod se všemi problémy, výzvami a nadějemi mateřskému srdci Madony, Matky Boží. Pius XI. zavedl tento svátek roku 1933 tedy 1500 let po koncilu v Efesu, který pro Marii zavedl a legitimoval titul Theotokos, Dei Genitrix. V tomto velkolepém výrazu - Dei Genitrix - efezský koncil shrnul celou nauku o Kristu, o Marii a celou nauku o Vykoupení. Stojí tedy za to zamyslet se chvíli nad tím, o čem mluví Efezský koncil, o čem mluví tento den.
Jde o titul vskutku odvážný. Jistá žena je Matka Boží. Jak je to možné? - bylo by možno se ptát. Bůh je věčný, je Stvořitel. My jsme tvorové, existujeme v čase. Jak by mohla být nějaká lidská osoba Matkou Věčného Boha, když my sami existujeme v čase a všichni jsme tvorové? Je tedy pochopitelné, že existovala silná opozice proti tomuto slovu. Nestoriáni říkali: je možné říkat Christotokos, ano, ale nikoli Theotokos. Theos, Bůh je nad dějinnými událostmi. Koncil však rozhodl takto a poukázal tak na drama Boží, na velikost toho, co pro nás učinil. Bůh nezůstal v sobě: vyšel ze sebe a natolik radikálně se sjednotil s člověkem Ježíšem, že tento člověk – Ježíš - je Bůh, a mluvíme-li o něm, můžeme vždycky mluvit také o Bohu. Nenarodil se pouze člověk, který měl co do činění s Bohem, ale v Něm se narodil na zem Bůh. Bůh vyšel ze sebe, ale můžeme to říci také opačně: Bůh nás vtáhnul do sebe sama, takže nejsme již mimo Boha, ale jsme uvnitř, v nitru Boha samého.
Aristotelská filosofie, jak dobře víme, nám říká, že mezi Bohem a člověkem existuje pouze vztah, který není vzájemný. Člověk se vztahuje k Bohu, ale Věčný Bůh je v sobě, nemění se, nemůže mít dnes tento vztah a zítra jiný. Existuje sám v sobě, nemá vztah ad extra. Je to pojetí velmi logické, ale uvádí nás do beznaděje: Bůh tedy nemá vztah ke mně? Vtělením, událostí Theotokos, se to radikálně změnilo, protože Bůh nás vtáhnul do sebe samého. Bůh v sobě samém je vztah a dává nám účast na svém vnitřním vztahu. Tak jsme v jeho bytí Otce, Syna a Ducha svatého; jsme uvnitř jeho bytí ve vztahu; jsme ve vztahu s Ním a On reálně vytvořil vztah k nám. V oné chvíli se chtěl Bůh narodit z ženy a zároveň nadále zůstat sebou samým. Je to velkolepá událost. Takto můžeme porozumět hloubce úkonu, kterým papež Jan svěřil zasedání koncilu tomuto ústřednímu tajemství, Matce Boží, která je Pánem vtažena do Něho samého, a spolu s ní my všichni.
Koncil začal ikonou Theotokos. Papež Pavel VI. na jeho konci prohlásil Madonu za Matku církve. A tyto dvě ikony, kterými je zahájen a zakončen koncil jsou vnitřně spojeny. Jsou v posledku jedinou ikonou, protože Kristus se narodil nikoli jako jedinec uprostřed jiných. Narodil se, aby si vytvořil tělo: narodil se – jak říká Jan ve 12. kapitole svého evangelia – aby přitáhnul všechny k sobě a do sebe. Narodil se – jak říkají listy Kolosanům a Efesanům – aby znovu sjednotil celý svět, narodil se jako prvorozený mezi mnoha bratry, narodil se, aby v sobě sjednotil kosmos, takže On je Hlavou jednoho velkého Těla. Kde se rodí Kristus, začíná pohyb sjednocení, začíná pohyb povolání, vytváření jeho Těla, svaté církve. Matka Theos, Matka Boží, je Matkou církve, protože je Matkou Toho, který přišel, aby nás všechny sjednotil ve svém zmrtvýchvstalém Těle.
Svatý Lukáš nám umožňuje chápat tento paralelismus mezi první kapitolou svého evangelia a první kapitolou Skutků apoštolů, které opakují totéž tajemství na dvou rovinách. V první kapitole evangelia sestupuje Duch svatý na Marii, která porodí a daruje nám tak Božího Syna. V první kapitole Skutků apoštolů je Maria uprostřed Ježíšových učedníků, kteří se všichni společně modlí a vyprošují seslání Ducha svatého. Takto se z věřící církve s Marií v jejím středu rodí církev, Kristovo Tělo. Toto dvojí narození je jediným zrozením Christus totus, Krista, který objímá svět a nás všechny.
Narození v Betlémě, narození ve Večeřadle. Narození Dítěte Ježíše, narození Kristova Těla, církve. Jsou dvě události nebo jediná událost. Mezi těmito dvěma však stojí realita Kříže a Zmrtvýchvstání. A pouze skrze Kříž vede cesta k plnosti Krista, k jeho vzkříšenému Tělu, k univerzalizaci jeho bytí v jediné církvi. A tak, vzhledem k tomu, že jedině ze zrna padlého do země se zrodí velká žeň, vychází z Pána probodeného na Kříži univerzálnost jeho učedníků shromážděných v tomto jeho zabitém a vzkříšeném Těle.
Vezměme v úvahu toto spojení mezi Theotokos a Matkou církve a pohlédněme na poslední knihu Písma svatého, knihu Zjevení, kde se ve 12. kapitole právě tato syntéza objevuje. Žena, oděná sluncem s dvanácti hvězdami kolem hlavy a měsícem pod nohama, porodí. Porodí s bolestným křikem, s velkou bolestí. Mariánské tajemství je tady Betlémským tajemstvím, jež je rozšířeno na tajemství kosmické. Kristus se rodí stále znovu ve všech generacích a tak přijímá, zahrnuje lidstvo v sobě samém. A toto kosmické narození se uskutečňuje ve výkřiku na Kříži, v bolesti Umučení. Tento křik na Kříži patří krvi mučedníků.
Takto nyní můžeme pohlédnout na druhý žalm dnešní modlitby během dne, žalm 81, kde je část tohoto procesu patrná. Bůh se nachází mezi bohy, kteří jsou v té době v Izraeli ještě považovány za bohy. V tomto žalmu, v obrovském soustředění prorocké vize je vidět svržení těchto bohů. Ti kteří vypadali jako bohové, nejsou bohy a ztrácejí božský charakter, padají k zemi. Diis estis et moriemini sicut nomine (srov. Žl 81, 6-7): svržení a pád božstev.
Tento proces, který se uskutečňuje během dlouhé cesty víry Izraele a který je zde shrnut v jediné vizi, je pravým procesem dějin náboženství: pádu bohů. Proměna světa, poznání pravého Boha, svržení sil, které ovládají zemi je tak procesem bolestným. V dějinách Izraele vidíme, jak toto osvobození od polyteismu, toto uznání, že „jedině On je Bůh“, se uskutečňuje uprostřed bolestí, počínaje putováním Abrahama, exilem, Makabejskými, až ke Kristu. A v dějinách tento proces svržení mocností pokračuje, jak o tom mluví kniha Zjevení ve 12. kapitole. Mluví o pádu andělů, kteří nejsou anděly, nejsou božstvy na zemi. A skutečně se realizuje, právě v čase rodící se církve, kde vidíme, jak krev mučedníků zbavuje božstva jejich moci, počínaje božským císařem i všemi těmito božstvy. Je to krev mučedníků, bolest, křik Matky církve, která způsobuje jejich pád a tak proměňuje svět.
Tento pád není jenom poznání toho, že nejsou Bohem; je to proces proměny světa, za niž se platí krví a která stojí utrpení Kristových svědků. Díváme-li se dobře, pak vidíme, že tento proces vůbec neskončil. Uskutečňuje se v různých obdobích dějin stále novými způsoby. I dnes v této chvíli se má Kristus, jediný Boží Syn, narodit pro svět, svrhnout bohy za cenu bolesti a svědectví mučedníků. Pomysleme na velké mocnosti dnešních dějin. Pomysleme na anonymní kapitál, který zotročuje člověka, není už záležitostí člověka, nýbrž anonymní mocí, jíž lidé otročí a kterou jsou sužováni a dokonce hubeni. Je ničivou mocí, která ohrožuje svět. Dále jsou to mocnosti teroristických ideologií. Násilí je pácháno zdánlivě ve jménu Božím, ale není to Bůh. Jsou to falešná božstva, která musejí být demaskována, aby se ukázalo, že nejsou Bohem. A potom narkotika, tato moc, která jako divoká bestie roztahuje své paže do všech částí světa a ničí ho. Je to božstvo, ale falešné božstvo, které musí padnout. Anebo i životní styl propagovaný veřejným míněním: dnes se to takhle dělá, manželství nic neznamená, cudnost už není ctnost, a tak dále.
Tyto dominantní, násilím se vnucují ideologie, jsou falešnými božstvy. Skrze bolest svatých, v bolestech věřících, Matky církve, jíž jsme součástí, musejí tato božstva padnout. Musí se uskutečnit, co praví listy Kolosanům a Efesanům: mocnosti a síly padnou a budou podrobeny jedinému Pánu Ježíši Kristu. O tomto boji, ve kterém se nacházíme, o tomto svržení bohů, pádu falešných bohů, kteří padnou, protože nejsou božstvem, nýbrž mocnostmi, které ničí svět, mluví kniha Zjevení ve 12. kapitole také za pomoci tajemného obrazu, k němuž ostatně existuje mnoho pěkných interpretací. Je tam řečeno, že had vychrlil proud vody, aby prchající ženu strhnul. Zdá se, že se žena v této řece utopí, ale dobrá země řeku pohltí, takže nemůže škodit. Myslím, že tuto řeku lze snadno interpretovat. Jsou to proudy, které všechno ovládají a chtějí zkompromitovat víru církve, která už jakoby nemohla obstát před silou proudů, které se vnucují jako jediná racionalita a jako jediný způsob života. A země, která pohltí tyto proudy, je prostá víra, která se nedá strhnout touto řekou a zachrání Matku, zachrání Syna. Proto říká Žalm – první žalm modlitby během dne – prostá víra je pravá moudrost (srov. Žl 118,130). Tato pravá moudrost prosté víry, která se nenechá strhnout vodami, je silou církve. A tak jsme zpět u mariánského tajemství.
Je tu ještě poslední slovo Žalmu 81, movebuntur omnia fundamenta terrae (Žl 81,5), kolísají všechny základy země. Vidíme to dnes na klimatických problémech, jak jsou ohrožovány základy země. Jsou však ohrožovány naším jednáním. Kolísají vnější základy, protože kolísají základy vnitřní, morální a náboženské základy, víra, z níž plyne pravý způsob života. A víme, že víra je základem, a že základy země v posledku nemohou kolísat, pokud zůstane pevnou víra, pravá moudrost.
A potom žalm praví: „Povstaň Bože a suď zemi“ (Žl 81,8). Také my říkáme Pánu: „Povstaň v této chvíli, vezmi do svých rukou zemi, chraň svou církev, chraň lidstvo, chraň zemi“. A svěřujeme se opět Matce Boží, Marii, a modlíme se: „Ty věřící, která jsi otevřela zemi vůči nebi, pomoz nám, otevři také dnes tyto brány, aby zvítězila pravda, vůle Boha, která je dobrem, pravou spásou světa.
Amen.
Přeložil Milan Glaser
