sobota 23. října 2010

On-line rozhovor o vztahu mezi státem a církvemi

 Na otázky návštěvníků webu Tiskového střediska České biskupské konference bude ve středu 27. října 2010 od 16.00 do 17.00 hodin odpovídat Ing. Karel Štícha. Hovořit bude o příčinách současného vztahu mezi státem a církvemi a jeho základních charakteristikách, možnostech nového uspořádání a cestě, jak k němu dospět. Rozhovor najdete na adrese tisk.cirkev.cz/online-rozhovor.

Praha: Hostem dalšího rozhovoru na stránkách Tiskového střediska ČBK bude dne 27. října 2010 od 16.00 do 17.00 hodin ing. Karel Štícha, ekonom pražské arcidiecéze, předseda expertní komise církví pro majetkové narovnání mezi státem a církvemi. Otázky můžete zasílat již nyní na adrese tisk.cirkev.cz/online-rozhovor. Příjem dotazů zaslaných předem bude ukončen ve středu 27. října ve 12.00 hodin, další otázky pak můžete pokládat v průběhu hodinového rozhovoru. Informace o tématu a hostovi naleznete zde: tisk.cirkev.cz/online-rozhovor/profil-hosta.

Ing. Karel Štícha (* 1952) vystudoval Stavební fakultu ČVUT. Pracoval jako projektant a statik mostních konstrukcí, programátor a analytik technických a ekonomických úloh. Od roku 1994 je zaměstnán na Arcibiskupství pražském jako vedoucí Správy majetku, od roku 2002 navíc ve funkci ekonoma Arcidiecéze. Je členem ekonomické rady arcidiecéze pražské. V roce 2007 byl za ČBK nominován do expertní komise církví pro jednání se státem o majetkovém narovnání a následně byl ustanoven předsedou této komise.

On-line rozhovor o vztahu mezi státem a církvemi | Arcidiecéze olomoucká

úterý 19. října 2010

O pořadu — Tančící skály — Česká televize

Vznik života na Zemi by nás neměl nechat v klidu. Ten okamžik, kdy hmota učinila první nesmělý taneční krok nebo kdy onen dávný tvor poprvé zaklonil hlavu a podíval se na hvězdy s nevyslovenou otázkou: „Jsme jen kusy hmoty vzniklé evolucí, jsme tančící skály?“ (Marek Orko Vácha)

Proč si lidé různých oborů nerozumějí?

Proč si nerozumějí lidé vědy a filozofie, umění a vědy, filozofie a víry, víry a vědy? Proč mají dokonce vzájemně pocit, že ti druzí snad ani neumí správně pojmenovat svět, že se nezabývají tím podstatným? Že by problém jazyka? Mohlo by být. Třeba fyzika mluví jazykem matematiky, řečí čísel. Přitom abstraktní matematika je zároveň niterně filozofickou disciplínou. Možná kdyby filozofové mluvili matematikou? Nebo jinak. Že by to byl problém vzájemného respektu? Vždyť i člověk vědy žije filozofická témata štěstí a lásky, člověk umění využívá zcela exaktní barvy, hlínu, nebo biochemické procesy v mozku. Všichni lidé se denně vyjadřují v metaforách, aniž by si toho byli mnohdy vědomi, a rovněž všichni lidé pátrají po smyslu bytí, aniž by si toho byli mnohdy vědomi.

Každý ze 16 dílů seriálu Tančící skály představuje jedno dějinné téma.

Existenci lidí svět podmiňuje, ale zároveň lidé jakoby světu dávali smysl, neboť ho neustále pojmenovávají. Igora (hledače) během jeho šestnáctidílného putování dejme tomu zaujme zalesněná krajina, kopcovitý horizont, vysílač vyrůstající zpoza smrků, nebe, s nímž kontrastuje, školáci na výletě. Co vidí? A proč to všechno? A co vidí biolog, kněz, socioložka, filozof, biblista, performer? Jejich pohledy by o sebe v přímém dialogu asi zakopávaly, ale vedle sebe mohou vytvořit mozaiku pravd, které mají šanci přiblížit se Pravdě, je-li.

Byl náš předek primitivnější?

Náš předek před dvěma miliony let vymyslel pěstní klín a další milion let nic nového. Byl primitivnější? Z technologického hlediska bezesporu ano. Ale z filozofického? Nevěnoval tu spoustu volného času přemýšlení o smyslu bytí? Jistě, spekulace, neboť tento náš předek nevymyslel ani písmo, aby své myšlenky mohl zapsat a aby se mohly případně i dochovat. Ale celkem zajímavá spekulace, co říkáte? A ještě zajímavější, pokud vedle sebe položíte technologie stáří dvacet tisíc let, jeden tisíc let, sto let a porovnáte je se současností. Rozdíly jsou propastné. Ale pokud vedle sebe položíte výtvarné, nebo sochařské umění staré dvacet tisíc let, filozofii starou tisíc let, umění a filozofii minulého století, nebo obojí zcela současné, zjistíte, že se zabývají stále tímtéž a staré myšlenky oprášené od prachu umí oslovovat velmi současně.

Metodu seriálu postavil ve 13. století Mistr Eckhart.

Jsou tři způsoby pravdy, napsal, a to věda, mystika a umění. Tato myšlenka se stala přímou inspirací tvůrců. Včetně toho, že se Eckhart nebál myslet, i když věděl, že myšlení vede k pravdě stejně jako k omylům. Ale bez tohoto rizika se nedoví nikdy a nikdo nic.

Cyklus Tančící skály je pořadem otázek po pochopení vzniku a charakteru našeho fyzického světa.

Odpovědi se lámou na předělu věd exaktních a humanitních, na hranici vědy a víry, na štěrbině mezi syrovou realitou a jejím uměleckým odrazem. A jako světlo za optickým hranolem vytváří duhu, tak i spektrum odpovědí kreslí pestrý obraz rozmanitosti lidského chápání.

O pořadu — Tančící skály — Česká televize

pondělí 11. října 2010

Utrpení Kristových svědků očištuje svět od falešných božstev

 

Utrpení Kristových svědků očištuje svět od falešných božstev
Meditace Benedikta XVI. na úvod synody, synodní aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,

11. října 1962, tedy dnes před 38 lety zahajoval papež Jan XXIII. Druhý vatikánský koncil. Na tento den připadala slavnost mateřství Panny Marie a papež Jan XXIII. chtěl celý tento koncil svěřit pod mateřskou ochranu Madony. Také my začínáme 11. října a také chceme svěřit tento synod se všemi problémy, výzvami a nadějemi mateřskému srdci Madony, Matky Boží. Pius XI. zavedl tento svátek roku 1933 tedy 1500 let po koncilu v Efesu, který pro Marii zavedl a legitimoval titul Theotokos, Dei Genitrix. V tomto velkolepém výrazu - Dei Genitrix - efezský koncil shrnul celou nauku o Kristu, o Marii a celou nauku o Vykoupení. Stojí tedy za to zamyslet se chvíli nad tím, o čem mluví Efezský koncil, o čem mluví tento den.

Jde o titul vskutku odvážný. Jistá žena je Matka Boží. Jak je to možné? - bylo by možno se ptát. Bůh je věčný, je Stvořitel. My jsme tvorové, existujeme v čase. Jak by mohla být nějaká lidská osoba Matkou Věčného Boha, když my sami existujeme v čase a všichni jsme tvorové? Je tedy pochopitelné, že existovala silná opozice proti tomuto slovu. Nestoriáni říkali: je možné říkat Christotokos, ano, ale nikoli Theotokos. Theos, Bůh je nad dějinnými událostmi. Koncil však rozhodl takto a poukázal tak na drama Boží, na velikost toho, co pro nás učinil. Bůh nezůstal v sobě: vyšel ze sebe a natolik radikálně se sjednotil s člověkem Ježíšem, že tento člověk – Ježíš - je Bůh, a mluvíme-li o něm, můžeme vždycky mluvit také o Bohu. Nenarodil se pouze člověk, který měl co do činění s Bohem, ale v Něm se narodil na zem Bůh. Bůh vyšel ze sebe, ale můžeme to říci také opačně: Bůh nás vtáhnul do sebe sama, takže nejsme již mimo Boha, ale jsme uvnitř, v nitru Boha samého.

Aristotelská filosofie, jak dobře víme, nám říká, že mezi Bohem a člověkem existuje pouze vztah, který není vzájemný. Člověk se vztahuje k Bohu, ale Věčný Bůh je v sobě, nemění se, nemůže mít dnes tento vztah a zítra jiný. Existuje sám v sobě, nemá vztah ad extra. Je to pojetí velmi logické, ale uvádí nás do beznaděje: Bůh tedy nemá vztah ke mně? Vtělením, událostí Theotokos, se to radikálně změnilo, protože Bůh nás vtáhnul do sebe samého. Bůh v sobě samém je vztah a dává nám účast na svém vnitřním vztahu. Tak jsme v jeho bytí Otce, Syna a Ducha svatého; jsme uvnitř jeho bytí ve vztahu; jsme ve vztahu s Ním a On reálně vytvořil vztah k nám. V oné chvíli se chtěl Bůh narodit z ženy a zároveň nadále zůstat sebou samým. Je to velkolepá událost. Takto můžeme porozumět hloubce úkonu, kterým papež Jan svěřil zasedání koncilu tomuto ústřednímu tajemství, Matce Boží, která je Pánem vtažena do Něho samého, a spolu s ní my všichni.

Koncil začal ikonou Theotokos. Papež Pavel VI. na jeho konci prohlásil Madonu za Matku církve. A tyto dvě ikony, kterými je zahájen a zakončen koncil jsou vnitřně spojeny. Jsou v posledku jedinou ikonou, protože Kristus se narodil nikoli jako jedinec uprostřed jiných. Narodil se, aby si vytvořil tělo: narodil se – jak říká Jan ve 12. kapitole svého evangelia – aby přitáhnul všechny k sobě a do sebe. Narodil se – jak říkají listy Kolosanům a Efesanům – aby znovu sjednotil celý svět, narodil se jako prvorozený mezi mnoha bratry, narodil se, aby v sobě sjednotil kosmos, takže On je Hlavou jednoho velkého Těla. Kde se rodí Kristus, začíná pohyb sjednocení, začíná pohyb povolání, vytváření jeho Těla, svaté církve. Matka Theos, Matka Boží, je Matkou církve, protože je Matkou Toho, který přišel, aby nás všechny sjednotil ve svém zmrtvýchvstalém Těle.

Svatý Lukáš nám umožňuje chápat tento paralelismus mezi první kapitolou svého evangelia a první kapitolou Skutků apoštolů, které opakují totéž tajemství na dvou rovinách. V první kapitole evangelia sestupuje Duch svatý na Marii, která porodí a daruje nám tak Božího Syna. V první kapitole Skutků apoštolů je Maria uprostřed Ježíšových učedníků, kteří se všichni společně modlí a vyprošují seslání Ducha svatého. Takto se z věřící církve s Marií v jejím středu rodí církev, Kristovo Tělo. Toto dvojí narození je jediným zrozením Christus totus, Krista, který objímá svět a nás všechny.

Narození v Betlémě, narození ve Večeřadle. Narození Dítěte Ježíše, narození Kristova Těla, církve. Jsou dvě události nebo jediná událost. Mezi těmito dvěma však stojí realita Kříže a Zmrtvýchvstání. A pouze skrze Kříž vede cesta k plnosti Krista, k jeho vzkříšenému Tělu, k univerzalizaci jeho bytí v jediné církvi. A tak, vzhledem k tomu, že jedině ze zrna padlého do země se zrodí velká žeň, vychází z Pána probodeného na Kříži univerzálnost jeho učedníků shromážděných v tomto jeho zabitém a vzkříšeném Těle.

Vezměme v úvahu toto spojení mezi Theotokos a Matkou církve a pohlédněme na poslední knihu Písma svatého, knihu Zjevení, kde se ve 12. kapitole právě tato syntéza objevuje. Žena, oděná sluncem s dvanácti hvězdami kolem hlavy a měsícem pod nohama, porodí. Porodí s bolestným křikem, s velkou bolestí. Mariánské tajemství je tady Betlémským tajemstvím, jež je rozšířeno na tajemství kosmické. Kristus se rodí stále znovu ve všech generacích a tak přijímá, zahrnuje lidstvo v sobě samém. A toto kosmické narození se uskutečňuje ve výkřiku na Kříži, v bolesti Umučení. Tento křik na Kříži patří krvi mučedníků.

Takto nyní můžeme pohlédnout na druhý žalm dnešní modlitby během dne, žalm 81, kde je část tohoto procesu patrná. Bůh se nachází mezi bohy, kteří jsou v té době v Izraeli ještě považovány za bohy. V tomto žalmu, v obrovském soustředění prorocké vize je vidět svržení těchto bohů. Ti kteří vypadali jako bohové, nejsou bohy a ztrácejí božský charakter, padají k zemi. Diis estis et moriemini sicut nomine (srov. Žl 81, 6-7): svržení a pád božstev.

Tento proces, který se uskutečňuje během dlouhé cesty víry Izraele a který je zde shrnut v jediné vizi, je pravým procesem dějin náboženství: pádu bohů. Proměna světa, poznání pravého Boha, svržení sil, které ovládají zemi je tak procesem bolestným. V dějinách Izraele vidíme, jak toto osvobození od polyteismu, toto uznání, že „jedině On je Bůh“, se uskutečňuje uprostřed bolestí, počínaje putováním Abrahama, exilem, Makabejskými, až ke Kristu. A v dějinách tento proces svržení mocností pokračuje, jak o tom mluví kniha Zjevení ve 12. kapitole. Mluví o pádu andělů, kteří nejsou anděly, nejsou božstvy na zemi. A skutečně se realizuje, právě v čase rodící se církve, kde vidíme, jak krev mučedníků zbavuje božstva jejich moci, počínaje božským císařem i všemi těmito božstvy. Je to krev mučedníků, bolest, křik Matky církve, která způsobuje jejich pád a tak proměňuje svět.

Tento pád není jenom poznání toho, že nejsou Bohem; je to proces proměny světa, za niž se platí krví a která stojí utrpení Kristových svědků. Díváme-li se dobře, pak vidíme, že tento proces vůbec neskončil. Uskutečňuje se v různých obdobích dějin stále novými způsoby. I dnes v této chvíli se má Kristus, jediný Boží Syn, narodit pro svět, svrhnout bohy za cenu bolesti a svědectví mučedníků. Pomysleme na velké mocnosti dnešních dějin. Pomysleme na anonymní kapitál, který zotročuje člověka, není už záležitostí člověka, nýbrž anonymní mocí, jíž lidé otročí a kterou jsou sužováni a dokonce hubeni. Je ničivou mocí, která ohrožuje svět. Dále jsou to mocnosti teroristických ideologií. Násilí je pácháno zdánlivě ve jménu Božím, ale není to Bůh. Jsou to falešná božstva, která musejí být demaskována, aby se ukázalo, že nejsou Bohem. A potom narkotika, tato moc, která jako divoká bestie roztahuje své paže do všech částí světa a ničí ho. Je to božstvo, ale falešné božstvo, které musí padnout. Anebo i životní styl propagovaný veřejným míněním: dnes se to takhle dělá, manželství nic neznamená, cudnost už není ctnost, a tak dále.

Tyto dominantní, násilím se vnucují ideologie, jsou falešnými božstvy. Skrze bolest svatých, v bolestech věřících, Matky církve, jíž jsme součástí, musejí tato božstva padnout. Musí se uskutečnit, co praví listy Kolosanům a Efesanům: mocnosti a síly padnou a budou podrobeny jedinému Pánu Ježíši Kristu. O tomto boji, ve kterém se nacházíme, o tomto svržení bohů, pádu falešných bohů, kteří padnou, protože nejsou božstvem, nýbrž mocnostmi, které ničí svět, mluví kniha Zjevení ve 12. kapitole také za pomoci tajemného obrazu, k němuž ostatně existuje mnoho pěkných interpretací. Je tam řečeno, že had vychrlil proud vody, aby prchající ženu strhnul. Zdá se, že se žena v této řece utopí, ale dobrá země řeku pohltí, takže nemůže škodit. Myslím, že tuto řeku lze snadno interpretovat. Jsou to proudy, které všechno ovládají a chtějí zkompromitovat víru církve, která už jakoby nemohla obstát před silou proudů, které se vnucují jako jediná racionalita a jako jediný způsob života. A země, která pohltí tyto proudy, je prostá víra, která se nedá strhnout touto řekou a zachrání Matku, zachrání Syna. Proto říká Žalm – první žalm modlitby během dne – prostá víra je pravá moudrost (srov. Žl 118,130). Tato pravá moudrost prosté víry, která se nenechá strhnout vodami, je silou církve. A tak jsme zpět u mariánského tajemství.

Je tu ještě poslední slovo Žalmu 81, movebuntur omnia fundamenta terrae (Žl 81,5), kolísají všechny základy země. Vidíme to dnes na klimatických problémech, jak jsou ohrožovány základy země. Jsou však ohrožovány naším jednáním. Kolísají vnější základy, protože kolísají základy vnitřní, morální a náboženské základy, víra, z níž plyne pravý způsob života. A víme, že víra je základem, a že základy země v posledku nemohou kolísat, pokud zůstane pevnou víra, pravá moudrost.

A potom žalm praví: „Povstaň Bože a suď zemi“ (Žl 81,8). Také my říkáme Pánu: „Povstaň v této chvíli, vezmi do svých rukou zemi, chraň svou církev, chraň lidstvo, chraň zemi“. A svěřujeme se opět Matce Boží, Marii, a modlíme se: „Ty věřící, která jsi otevřela zemi vůči nebi, pomoz nám, otevři také dnes tyto brány, aby zvítězila pravda, vůle Boha, která je dobrem, pravou spásou světa.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Rádio Vaticana - Utrpení Kristových svědků očištuje svět od falešných božstev

pátek 8. října 2010

Arcibiskup Duka o situaci české rodiny ve srovnání s Evropou

 Záhřeb. V chorvatském hlavním městě včera skončilo plenární zasedání Rady evropských biskupských konferencí (CCEE). Jeho hlavním tématem byl demografický propad Evropy a situace rodiny na Starém kontinentu. V Evropě se totiž rodí o více než tři čtvrtě milionu (774 000) dětí méně než před 26 lety. Nízká porodnost, s indexem plodnosti 1,38 dětí na jednu Evropanku, zdaleka nepostačuje k zajištění přirozené výměny generací. Jako předseda České biskupské konference se letos poprvé plenárního zasedání Rady evropských biskupských konferencí účastnil také nový pražský arcibiskup Dominik Duka. Ten našemu rozhlasu odpověděl na otázku, jak si stojí česká rodina v porovnání s ostatní Evropou?

Myslím, že česká rodina se příliš neliší od rodin ve většině evropských zemí. Díky Bohu, za posledních sedm let se díky silnějším ročníkům zvýšila i natalita v našem národě. Zcela jistě, když se díváme na mapu České republiky, můžeme pozorovat, kde jsou nábožensky výrazně silnější tradiční kraje. Což se také projevuje tím, že na venkově nedošlo k uzavření škol díky určitému přírůstku obyvatelstva. A podobně můžeme pozorovat a pozoroval jsem to při návštěvách v Královéhradecké diecézi při církevních slavnostech a také při biřmování, že je viditelná přítomnost malých dětí a budoucích maminek v kostele. Myslím tedy, že jistým způsobem můžeme být Pánu Bohu vděční. Otázka určité generační nerovnováhy však ohrožuje Evropu a je to také jedna z příčin hospodářské krize a musíme si také přiznat, že po několika letech se vlastně situace vrátí do méně příhodných čísel, protože ročníky budoucích maminek budou oslabeny.

Dalším tématem, kterému se plenární zasedání Rady evropských biskupských konferencí věnovalo, byl dialog s evropskými institucemi. Jak ho hodnotíte? Co by se na něm mohlo zlepšit?

Vzhledem k tomu, že v úřadě pražského arcibiskupa budu 10. října jeden semestr, půl roku, nemohu přímo říci, že by Hradec Králové bylo místo, kde bych byl v příliš velkém kontaktu s evropskými institucemi. Můj kontakt, především s parlamentem, s evropskými poslanci, byl také dán tím, že bývalý primátor města Hradce Králové je europoslancem. Čili z tohoto hlediska jsme měli poměrně dost častý kontakt. On mě informoval, navštěvoval... Rovněž tak to byl kontakt s některými dalšími křesťanskými poslanci jako je paní doktorka Roithová nebo pan Březina. To je tak bych řekl asi úhrnem vše o mém kontaktu přímo s evropským parlamentem. Pak to byly již určité kontakty zprostředkované přes některé instituce, které spolupracovaly s institucemi Evropské unie, byla to například příprava určitých projektů finančních, rekonstrukčních, kde jsem se podílel na určité organizaci pro pomoc na Broumovsku, pro pomoc Kuksu při jeho obnově díky právě evropským penězům. Rovněž tak můžeme s radostí konstatovat, že se dostalo těchto evropských peněz na obnovu areálu charitního domova pro nemocné s roztroušenou mozkomíšní sklerózou v Žírči u Hradce Králové, rovněž tak se daří a bude dokončena oprava poutního kostela Panny Marie na Chlumku Hruši. To jsou mé prozatímní zkušenosti s Evropskou unií v těch prvních letech, kdy se rozvinula spolupráce s těmito institucemi a pochopitelně, že v Praze bude těchto kontaktů o něco více.

Říká předseda České biskupské konference a pražský arcibiskup Dominik Duka, který se minulý týden účastnil plenárního zasedání Rady evropských biskupských konferencí v chorvatském Záhřebu.

Rádio Vaticana - Arcibiskup Duka o situaci české rodiny ve srovnání s Evropou

pátek 1. října 2010

Prohlášení ČBK k národní pouti do Říma

Prohlášení ČBK k Národní pouti do Říma

V loňském roce Svatý otec Benedikt XVI. přijal pozvání České biskupské konference a pozvání prezidenta ČR k státní a pastorační návštěvě naší země. Navštívil Prahu, Brno a Starou Boleslav a jeho návštěva v naší zemi se nesmazatelně vryla do našich srdcí. Svatý otec se vícekrát zmínil nejen ve svých homiliích a přednáškách během své pastorační návštěvy ČR, ale také po svém návratu do Vatikánu, že právě církev v ČR je svou nedávnou historií, ale také dnes nadějí pro celou univerzální katolickou církev.

Biskupové Čech, Moravy a Slezska zvou farnosti, řeholní společnosti, seminaristy, církevní hnutí a komunity i katolické spolky a organizace, včetně sdělovacích prostředků, k účasti na Národní pouti ČR do Říma, která se koná ve dnech 9. - 11. listopadu 2010. K tomu mohou využít osvědčených cestovních kanceláří.

Znakem naší duchovní zralosti a potvrzením slov Svatého otce bude hojná účast na této děkovné pouti, kdy budeme moci vyjádřit svou vděčnost, věrnost a oddanost Svatému otci během generální audience 10. listopadu 2010.

Vaši čeští a moravští biskupové

Prohlášení ČBK k národní pouti do Říma