Kardinál Duka hostem ve studiu ČT 24

Kardinál Duka hostem ve studiu ČT 24

14. 6. 2012, 11:45
Hostem středečního (13. 6. 2012) pořadu České televize  Interview ČT 24 byl kardinál Dominik  Duka. V rozhovoru s Bohumilem Klepetkem se jeho aktéři věnovali opět aktuálnímu tématu těchto dní, tedy zákonu o majetkovém narovnání, tzv. „církevním restitucím“. V obecnější rovině se zabývají i postavením katolické cirkve v české společnosti."

'via Blog this'

KRIZE DNEŠNÍHO SVĚTA A STAVBA BABYLONSKÉ VĚŽE

Möns. Andreas Laun OSFS, světící biskup salcburský

Je katolická církev v krizi? Gregor von Henckel-Donnersmarck, emeritní opat kláštera Heiligenkreuz, namítá: „Církev není v krizi, v krizi je Evropská unie! Tento světadíl z největší části ztratil svou duchovní páteř, nezná už žádnou morál­ku a už před 40 lety zahájil vražednou genocidu na vlastním lidu: chování k ne­narozeným lidem, znejistění a diskrimi­nace manželství mají zřetelné dopady na vývoj obyvatelstva. Demografové říka­jí, že v sedmi až jedenácti generacích tu už dnešní Evropané nebudou a v Evropě budou žít lidé, kteří nebudou potomky dnešních Evropanů." Podobně hovo­ří kardinál Schónborn: „Evropa řekla v posledních 40 letech třikrát NE ke své vlastní budoucnosti" - svým ANO k an­tikoncepci, k potratu, k manželství homo­sexuálů. Opat Gregor pokračuje: „Evropa sama trpí tou nejtěžší krizí - a ukazuje prstem na Církev!" Dalo by se také říci: Evropa chce vybudovat novou „baby­lonskou věž", chce být „státem lidí bez Boha", bez Boha při svém plánování, bez Božího požehnání při stavbě, bez Boha jako spoluobyvatele! Bůh nemá v nové Evropě co pohledávat, ani jako turista, ani jako azylant, a tak platí jako dosud nikdy: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali" (Jan 1,11). Pravdu má prorok Habakuk, když říká: „Za boha mají vlast­ní sílu" (Hab 1,11); obětují svým vlastním schopnostem a svému bohatství.

V tomto „novém, krásném světě" neexistuje právo od Boha ani právo pro Boha, lidé sami určují, co je dobré a co zlé (srov. Iz 5,20), dokonce chtějí - pomocí ideologie genderu - přepólovat božský řád rodiny, mužskost a ženskost, v lidský řád. K tomu se pojí tendence „zestátnit" děti pomocí jeslí a politicky korektní výchovy ve školce a ve škole! Lidé chtě­jí být „jako Bůh", věří ve vlastní velikost a v možnost rozšiřovat každou hranici svobody, porazit „strom poznání" dob­rého a zlého, aby byli naprosto svobodní.

„Srdcem dramatu" přehnané svobody je ztráta Boha, jak napsal papež Jan Pa­vel II. (Evangelium vitae, 21), když naléha­vě varoval před následky! Tak jako všem snahám člověka svrhnout Boha, i tomuto povstání se Bůh směje (Žl 2,4). Silám zla se však vždy znovu daří Církev nejen pro­následovat, ale i zavléct do ní omyly, jež vedou lidi k neposlušnosti a mnohé činí slepými k nezničitelnosti Boží v Církvi.

Proto je to, co se dnes nazývá krizí Církve, především krizí víry, krizí nepo­slušnosti, krizí opomíjení a nepřijetí Bo­žích darů. Zřetelné je to v různých inicia­tivách, které se shodují v tom, že Církev „musí být jiná", a že oni vědí jak: musí mít jinou morálku, musí odstranit celibát a být strukturována jinak.

Jmenujme hnutí „My jsme Církev" (1995), „Laickou iniciativu" (2009), „Me­morandum některých teologů" (2011), a „Výzvu k neposlušnosti" (2011). Společ­ným jmenovatelem je: „Myjsme Církev", je to „naše Církev". Vedle „naší Církve" existuje ještě „Církev biskupů".

Je pochopitelné, že se odtud rozvinulo jakési „neoficiální rozštěpení Církve" a za­čalo „vnitrocírkevní pronásledování křes­ťanů", v jehož průběhu byli mnozí katolíci vytěsněni, v případě kněží přímo vyhnáni.

Krize víry

Už řadu let prosazují mnozí křesťané v určitých otázkách své „vlastní míně­ní" před vírou Církve. Tento nesouhlas ospravedlňují odvoláním na své svědomí, a na „svobodu svědomí', kterou přece učí i Koncil! Nepostřehnou však, že zaměňu-jí katolickou nauku o „svobodě svědomí" se „svobodou od svědomí", kterou Cír­kev odsuzuje. Základem tohoto zmatku je reakce mnoha biskupů na odmítnutí antikoncepce za papeže Pavla VI.: poté, co papež v roce 1968 uveřejnil encykli­ku Humanae vitae, proběhla celým svě­tem vlna protestů jako jakési duchovní tsunami. Aby uklidnila situaci, vydala řada biskupských konferencí dvojznačná

prohlášení, jež mnohé katolíky doved­la k přesvědčení, že nemůže-li je Církev o své nauce přesvědčit, platí v přípa­dě konfliktu úsudek vlastního svědomí a právo na vlastní názor. V důsledku toho se dodnes ve výuce náboženství, na teo­logických školách i v kázáních na jedné straně nauka Církve odsouvá, kritizuje nebo vynechává, na druhé straně se před­kládají vlastní „mínění" a „interpretace". Příkladů je habaděj. Učitel náboženství řekne: „O eschatologii, tedy o nebi, očist­ci a pekle nemluvím, protože nikdo neví, jak to ve skutečnosti je." Farář řekne: „Očistec? Ten nepotřebuju!" Karl Rahner si kdysi stěžoval, že ve zvěstování existu­jí „zapomenuté pravdy" - dnes už často nejsou zapomenuté, ale vědomě zamlčené a otevřeně popírané: a to platí i o ústřed­ních pravdách, jako je zmrtvýchvstání a eucharistie, a v mravních otázkách to není o nic lepší! Učitelský úřad Církve se nechápe jako učitel pravdy, ale jako dis­kusní partner, jehož autorita stojí a padá s jeho argumenty. Takové chápání už nemá samozřejmě nic společného s na­ukou katechismu, že Ježíš dává - „kvůli čistotě víry" - své Církvi podíl na „své vlastní neomylnosti" (KKC 889). Učitel náboženství pak může na dětech požado­vat, aby si napsaly „své vlastní osobní vy­znání víry" a tím nahradily Krédo Církve!

Krize morálky

Mnoho dnešních katolíků nejen že po­užívá hormonální a bariérovou antikon­cepci, ale jsou přesvědčeni, že je to jejich svaté právo! Podobně se žijí a pokládají za legitimní i jiné odchylky od morálky Církve, zvláště v oblasti 5. a 6. přikázání. Totéž platí pro katolickou sociální nauku: Už před lety se mnozí teologové vzdali nauky o přirozeném právu a tím uvolni­li cestu k diktatuře relativismu a k vládě právního pozitivismu - což jsou dvě myl­né nauky, jež Benedikt XVI. pranýřuje stejně neúnavně jako jeho předchůdce. Naposledy ve své berlínské řeči v Bundes-tagu (2011) vysvětlil papež, že přirozené právo je základem právního státu.

Legalizace potratu je jen jeden, zato markantní příklad. Při projednávání zákona o volném přístupu k potratům katolíci ještě bojovali, dnes už protestu­jí jen malé skupiny. Většina obyvatel už nechce, aby bylo ženám toto „právo" ode­bráno a pokládá to za nemožné.

Dalším příkladem ideologických zá­sahů do katolického světa je program „gender-mainstreaming", který prosazuje Evropská unie. I katolíci často používají termín „gender", protože si neuvědomují, co se jím míní: jako by se Bůh dopustil nespravedlnosti, když stvořil člověka jako muže a ženu, aniž by nechal na něm, ja­kou „sexuální orientaci" si vybere!

Krize liturgie

Abych předem vyloučil nedorozumění, upozorňuji, že tu nebude řeč o známých diskusích stran řádného a mimořádného

ritu, o přijímání do úst nebo na ruku, o „za všechny" nebo „za mnohé". Mám na mysli spíše vnitřní postoj, s nímž se slaví mše svatá. Přitom se jedná o nitro spoluúčastníků, o vnější formu jen do té míry, dokud se vnitřní stává více nebo méně viditelným.

Nejhorším nešvarem je, když kněz a obec - navzdory ústním prohlášením - neslaví smrt a zmrtvýchvstání Kristo­vo, ale sami sebe. O Bohu a jeho Synu Ježíši padne zmínka, nejsou ale vlastním tématem. Symptomem takových „mší*' je například nahrazení čtení nebiblickými texty nebo uspořádání mše ve stylu disco, jak se to občas dělá „pro mládež".

Trochu lepší, ale pořád nedobré je, když ve středu dění stojí obec a Ježíš Kristus je takříkajíc něco jako čestný host. V přímluvách se mu radí a sdělu­je, jaká přání by měl obci splnit, a vůbec, co by Bůh měl dělat a chtít. Ve čteních se dostane ke slovu, ale o čem pak bude mluvit farář, je otevřená otázka.

Třetí, skutečně katolické slavení eu­charistie se od předchozích dvou pod­statně liší. V něm si jsou lidé vědomi - a podle toho se chovají -, že Bůh je hostitelem (Mt 22,2; Iz 25,6). Vlastním důvodem oslavy je Ježíš, jeho vykupitel-ská smrt, jeho zmrtvýchvstání, jeho dru­hý příchod a „hostina Beránkova".

Přiřadit jednotlivé, konkrétní mše to­muto rozdělení je často nemožné, a často je to tak, že tatáž mše je v srdci jednoho člověka sebeoslavou, a v srdcích jiných je hostinou Boží. Přesto jsou rozdíly patr­né i navenek. Především ve způsobu, jak kněz se svou asistencí mši slaví. Dále je to zřetelné v „řádu mše": správná mše je pouze ta, kdy se poslušně vykonává její předem daný řád.

Zvláště zlé je, když se nedbá církev­ních pravidel při rozdávání svatého přijí­mání. Svaté přijímání má člověk přijmout, ne si ho sám brát, natož aby si je sám na­máčel do kalicha. Děje-li se to, jsou ob­vykle vidět na podlaze kapky krve Páně.

Původ krize a její léčba

Církev už prošla mnoha krizemi: jejich příčiny byly téměř vždycky tytéž, a to platí i o léčebných prostředcích. Na jedné straně tu byla svévole v otázkách víry, ať už jako laxnost nebo přehnaná rigidnost v přístupu k Božím přikázáním, svévole v liturgii. Na druhé straně uveďme Bibli a svatost jako prostředek reformy: obrá­cení, poslušnost ve víře i v jednání, věr­nost Církvi, znovuobjevování její struk­tury tak, jak ji chtěl Bůh.

Řeč a mlčení strážců

Nejen biskupům, ale především jim je svěřen úřad strážců, jak to líčí Ezechiel: „Synu člověka! Ustanovil jsem tě stráž­ným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeneš je mým jménem..." (Ez 3,17n). Varovali pastý­ři před krizí a během krize? Nebo pro

mnohé z nich platí tvrdé slovo Izaiášovo: „Ti, kdo jsou na stráži, jsou slepí, nikdo z nich nic neví... (Iz 56,10) A u Řehoře Velikého čteme: „Hleď, svět je plný kně­zi, ale na Božích žních najdete jen velice málo dělníků. Kněžskou službu jsme sice přijali, ale práci, která k ní patří, nedělá­me." (Hom. 17) Je samozřejmě pravda, že vždy byli i dobří strážci, biskupové i laici, ale je také pravda, že o biskupech a lai­cích platí: mnozí, velmi mnozí mlčeli, příliš často a příliš dlouho. Jistěže by bylo nespravedlivé nevzpomenout na různé motivy tohoto mlčení: bezmoc, nezna­lost, někdy vychytralost a nedostatek pří­ležitosti. Což ale neplatí v mnoha přípa­dech i slovo Oty Habsburského ke všem, kdo nesou odpovědnost: „Teprve až se podaří zvítězit nad smrtelným hříchem naší doby, totiž zbabělostí, může nastou­pit nový začátek." To, co dnes potřebu­jeme, jsou strážci a pastýři Církve, kteří poznají ideologie a vlky, mají odvahu se jim postavit, hájit ovce a tak jim dát orientaci. Vzorem zde musí být svatý Ba­sil: Když mu císařský prefekt řekl, že do­sud nikdy nezažil, aby s ním někdo mlu­vil tak upřímně, Basil mu odvětil: „Asi ses ještě nikdy nesetkal s biskupem!"

Aktivita a pasivita pastýřů

Biskupové jsou pastýři. Jejich úkolem je pást ovce, ale také bránit je před vlky. Přeloženo do dnešní řeči: Biskupové mu­sejí dělat to, co tak naléhavě požaduje pa­pež Benedikt XVI.: Musejí se starat, aby se všude na všech úrovních hlásala na­uka Církve podle katechismu (Kardinál W. Levada, Notmitpastoralen Hinweisen zum Jáhr des Glaubens). Jak důležité je toto papežské napomenutí, ví každý, kdo četl v posledních desetiletích „katolické" náboženské knihy nebo jejich kritickou dokumentaci. K tomu je třeba připome­nout: Každá autorita, která se neuplat­ňuje, se ztrácí, a pastýři nemají právo ji nechat ztratit, když jim byla uložena!

Papež Benedikt na konci kněžského roku 2011 řekl: „Neohroženost, odvaha k odporu proti momentálním proudům zásadně patří k úkolu pastýřů." A dále řekl: „Pastýř potřebuje hůl proti divo­kým zvířatům, jež by mohla vniknout do stáda: proti lupičům, kteří hledají kořist. Vedle hole potřebuje prut, který udržuje stádo pohromadě a pomáhá mu projít obtížnými úseky cesty. To obojí pa­tří ke službě Církve, ke kněžské službě. I Církev musí využívat pastýřský prut, jímž brání víru před falšovateli, jímž brá­ní víru proti svodům. Právě použití prutu může být službou lásky.

Spolupráce a nebezpečí delegování

Bylo dobré, že Církev už od poloviny minulého století vyzývala nejen kněze a jáhny, ale i laiky ke spolupráci a pře­jímání odpovědnosti v Církvi. Toto po­zitivní hodnocení nemíním oslabovat, je ale jasné, že všechny nové struktury v sobě skrývají i možnost chybného vý­voje. Typické nebezpečí je, že laici si při­svojují více moci, než se předpokládalo, a biskupové (a faráři) delegují více od­povědnosti, než je smysluplné a dobré. Věcně vzato jde o to, že mnozí biskupové jsou závislí na grémiích, která oni sami ustanovili. Přitom podléhají pokušení si v tomto oslabení vlastních pravomocí li­bovat. A naopak, členové mnoha grémií se chovají, jako by biskup směl nanejvýše radit nebo podotýkat, ne ale rozhodovat a mít poslední slovo. K reformě musí pat­řit jasně vymezené vztahy mezi biskupem a jeho grémii, aby biskup v rozsahu své kompetence mohl rozhodovat, aniž by se musel obávat vzpoury, protestů nebo nadávek.

Ke zvládnutí této krize jsou zapotřebí duchovní zbraně: modlitba, osobní ob­rácení, odvážná vize, rozhodné jednání a péče o přiměřené slavení eucharistie, jako účast na královské svatbě, k níž jsou věřící zváni.

Möns. Andreas Laun OSFS, světící biskup salcburský