Dostal jsem toto vánoční přání s “vánočním dárkem”. Rozšiřuji dál. :-)
K přání požehnaného prožití Vánoční doby a celého nového roku si již tradičně dovoluji připojit i malý vánoční dáreček.
Tentokrát je to obdoba písničkového JukeBoxu, ale zaměřená na různá duchovní témata, přednášky, semináře: Témabox. Spustili jsme ho právě o letošních Vánocích.
Snad potěší nejen o Vánocích...
Srdečně zdraví
P. Marek Dunda
V belgické Revue Générale des Assurances et des Responsabilités (2010, n° 14675) bylo publikováno rozhodnutí bruselského odvolacího soudu ze dne 21. 9. stanovující, že lékaři mohou být voláni k zodpovědnosti za "nesprávné narození" dítěte, jehož postižení při prenatálních prohlídkách přehlédli. Soud shledal, že třebaže lékaři poškození dítěte nezpůsobili, jsou vinni tím, "že se s takovým postižením narodilo" a že přehlédnutí vady znemožnilo, aby se dítě stalo objektem "terapeutického potratu" ("avortement thérapeutique"). Soud vysvětlil, že zákonodárství svým povolením umělého potratu "muselo zamýšlet zamezení tomu, aby se narodily děti s vážnými abnormalitami, maje na paměti nejen zájmy matky, ale i nenarozeného dítěte." Dle logiky tohoto soudního stanoviska se tedy zájmům těchto nenarozených dětí učiní zadost jejich usmrcením.
Londýn. Evropská komise vyprodukovala tři miliony diářů Evropské unie pro studenty střední školy. Obsahují židovské, hinduistické, sikhské, muslimské a dokonce čínské svátky. Zaznamenány jsou v něm také výroční dny spojené s EU. O křesťanských vánocích v něm ale není ani zmínka. Jak informule Daily Telegraph, přes 330 tisíc diářů, obsahujících také 51 stránek s informacemi o Evropské unii na lesklém papíře, rozdaných v britských školách jako dárek Evropské komise, vyvolalo mezi tamními křesťany značný údiv. Stránka 25. prosince je prázdná, jen v záhlaví má citát „Opravdový přítel je ten, kdo s tebou sdílí starosti i radosti“. A přesto, že křesťanství je v Evropě převládajícím náboženstvím, v diáři Evropské komise chybí i ostatní křesťanské svátky. Podle mluvčího komise, došlo k chybě a v rámci politické korektnosti v příštích vydáních budou zmínky o náboženských svátcích chybět úplně, aby se předešlo jakémukoliv nedorozumění.
Vatikán. Svatý stolec neuznává současné Kolegium čínských katolických biskupů a odsuzuje způsob, jakým proběhlo Osmé shromážděné reprezentantů čínských katolíků. Dnes vydané prohlášení Vatikánského tiskového střediska upřesňuje postoj Svatého stolce k zasedání, které proběhlo v Pekingu ve dnech 7. – 8. prosince. Prohlášení upozorňuje na znásilňování náboženské svobody jak při dopravování osob na místo konání tak při samotném průběhu jednání. „Vytrvalé úsilí kontrovat nejosobnější sféru života občanů, totiž jejich svědomí, a zasahovat do vnitřního života katolické církve, není Číně ke cti, naopak, zdá se, že jde daleko spíš než o sílu o projev strachu a slabosti, o nesmiřitelnou intoleranci, namísto otevřenosti svobodě a úctě k lidské důstojnosti či ke správnému rozlišení mezi občanskou a náboženskou sférou,“ stojí v prohlášení. Dokument znovu opakuje, že Svatý stolec nesouhlasil s účastí legitimních biskupů na zasedání a připomíná, že mnoho biskupů a kněží bylo přinuceno k účasti násilím. Svatý stolec se ohrazuje proti vážnému porušování lidských práv, zejména svobody svědomí a vyznání, a vyjadřuje hlubokou úctu před těmi, kdo projevili statečnost.
Champion. Mariánská zjevení, která před půldruhým stoletím v Champion ve státě Wisconsin měla Adéla Brise, byla včera místním ordinářem diecéze Green Bay uznána za pravá. Je to první případ církevního schválení soukromého zjevení na území Spojených států. Tiskový mluvčí zmíněné diecéze při té příležitosti zmínil, že církevní schválení se do této doby dostalo pouze jedenácti místům v různých částech světa (např. Guadeloupe, La Salette, Lurdy, Fatima, Banneux, Beauraing, Akita). Mladá belgická emigrantka Adéla Brise měla na podzim roku 1859 soukromá vidění Matky Boží, která se představila jako Královna nebe a vybízela k modlitbě za hříšníky. Vizionářka založila později katolickou školu a ženskou komunitu třetího františkánského řádu. Biskup David Ricken z diecéze Green Bay, prohlašuje v dekretu, který byl zveřejněn včera na slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie, že zjevení mají nadpřirozený obsah a jsou hodné víry, ačkoli žádný katolík k tomu není zavazován. Připomeňme, že právě problematice soukromých zjeveních věnoval Benedikt XVI. jeden odstavec nedávno zveřejněné posynodální apoštolské exhortace Verbum Domini O Božím slovu v životě a poslání církve. Papež tam píše:
Synod doporučil „pomáhat věřícím dobře rozlišovat Boží Slovo od soukromých zjevení“, jejichž úlohou není „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo“. Hodnota soukromých zjevení je podstatně odlišná od jediného veřejného zjevení, které žádá naši víru. V něm k nám totiž prostřednictvím lidských slov a živého společenství církve mluví Bůh sám. Kritériem pravdy soukromého zjevení je jeho orientace na Krista. Když nás od něho vzdaluje, pak zajisté nepřichází od Ducha svatého, jenž nás vede v rámci evangelia a nikoli mimo něj. Soukromé zjevení je pro tuto víru pomocí a svou věrohodnost ukazuje právě tím, že odkazuje k jedinému veřejnému zjevení. Církevní schválení soukromého zjevení je tedy podstatným ukazatelem toho, že dotyčné poselství neobsahuje nic, co by protiřečilo víře a dobrým mravům; je dovoleno jej zveřejnit a věřící jsou zmocněni rozvážně jej přijmout. Soukromé zjevení může vnést nové akcenty, přinést nové formy zbožnosti nebo prohloubit ty staré. Může mít určitou prorockou povahu (srov. 1 Sol 5,19-21) a může být platnou pomocí pro porozumění a lepší život evangelia v aktuální době; nemá být proto přehlíženo. Je pomocí, která je nabídnuta, ale její užití není povinnost. V každém případě se má jednat o potravu víry, naděje a lásky, které jsou pro všechny trvalou cestou spásy.“
- píše Benedikt XVI. v nejnovější apoštolské exhortaci Verbum Domini (č.14).
Vatikán. Křesťanská odpověď na ateistický skepticismus je tématem letošních adventních kázání o. Raniera Cantalamessy, OFMCap. Kazatel papežského domu se inspiruje založením Papežské rady pro novou evangelizaci, aby se obrátil k palčivému problému apostaze Starého kontinentu. Jak v úvodu říká, chce pátrat po překážkách, které tradičně křesťanské země činí „odolné“ vůči evangelijní zvěsti.
V prvním zamyšlení se papežský kazatel vyrovnává se scientismem, definovaným jako filosofický koncept, který připouští pouze platnost poznání vlastního pozitivním vědám, zatímco náboženské a teologické poznání stejně jako etické či estetické vykazuje do hranic pouhé představivosti. Papežský kazatel se pouští do polemiky s autory těchto tezí, jako byl francouzský biolog a filosof Jacques Monod, který považoval vědu za zdroj veškerého bohatství a moci našich časů, militantní ateista Richard Dawkins, který se nezdráhá označit věřící vědce za „analfabety“, nebo astrofysik Stephen Hawkins, přesvědčený, že věda dokazuje zbytečnost hypotézy Boha.
Všechny tyto teze se ukazují falešné, říká o. Cantalamessa, nikoliv na základě apriorní úvahy či argumentů teologie a víry, nýbrž na základě analýzy vědeckých výsledků a názorů mnoha jiných vynikajících vědců minulosti i přítomnosti. Vědec jako Max Planck, vynálezce kvantové teorie, říká o vědě totéž, co tvrdili o rozumu Augustin, Tomáš Akvinský, Pascal, Kierkegaard a další, že totiž „Věda vede k jistému bodu, za který nás už vést nemůže.“
Za exaktní analýzou odkazuje papežský kazatel na knihu Roberta Timossiho, Iluze ateismu. Proč věda nepopírá Boha (L´illusione dell´ateismo. Perché la scienza non nega Dio, Cinisello Balsamo (Mi): Edizioni San Paolo, 2009) a sám nabízí příklad:
„Jsou někteří noční ptáci, jako výr nebo sova, jejichž oči jsou přizpůsobeny k vidění ve tmě. Sluneční světlo je oslepuje. Bezpečně se pohybují v noci, ale nevědí nic o světě za dne. Představme si, že – jak je tomu v bajkách – ptáci mohou mezi sebou mluvit. Orel se spřátelí se sovou a začne jí vyprávět o slunci, o tom jak všechno osvěcuje, že bez něj by všechno utonulo v temnotě a ledu, ba dokonce i její noční svět by bez něj přestal existovat. Co by asi odpověděla sova? „Vykládáš tu nesmysly! Nikdy jsem to tvoje slunce neviděla. My se bezpečně pohybujeme a obstaráváme potravu bez něj. To vaše slunce je zbytečná hypotéza, a tedy neexistuje.“
Přesně to činí ateistický vědec, když říká „Bůh neexistuje“. Posuzuje svět, který nezná, aplikuje své zákony na to, co je mimo jejich dosah. Abychom spatřili Boha, musíme otevřít jiné oči, odvážit se vyjít z noci. V tomto smyslu stále platí pradávná slova žalmisty: „Hlupák říká: Bůh není“.
Za příklad otevřeného a konstruktivního postoje k vědě může sloužit osobnost bl. Johna Henryho Newmana. Devět let po té, co Darwin zveřejnil svou teorii evoluce druhů, a v mnoha kruzích zavládl zmatek, napsal Newman kanovníku Johnu Walkerovi:
„Nebojím se (Darwinovy teorie)... Nezdá se mi, že by z ní vyplývala negace stvoření, protože Stvořitel před miliony let dal hmotě zákony.... Nepopíráme přece ani neomezujeme Stvořitele, když zastáváme názor, že stvořil lidský intelekt schopný samostatného jednání a rozvoje, nadaný jakýmsi kreativním talentem, ba daleko méně popíráme či ohraničujeme jeho moc, když tvrdíme, že dal hmotě tyto zákony, jež jsou s to utvářet a budovat v rámci vlastního slepého zaměření napříč nesčetnými epochami tento svět, jak jej vidíme (...). Teorie pana Darwina nemusí být nezbytně ateistická, ať už je pravdivá nebo není. Může prostě nabízet širší ideu Boží Vševědoucnosti a Schopnosti.... Na první pohled nevidím jak je „náhodná evoluce organismů“ v rozporu s božím plánem – Náhodná je pro nás, ne pro Boha.“ (J.H. Newman, Dopis kanovníkovi J. Walkerovi (1868, in The Letters and Diaries, vol. XXIV, Oxford 1973, s. 77.)
Jak upozorňuje Cantalamessa, pozitivní přístup k vědě uvnitř církve ukazuje nejlépe Papežská akademie věd, v níž se scházejí k diskusím nejvýznamnější vědci z celého světa, věřící i nevěřící, aby svobodně rozmlouvali o svých názorech na problémy zajímavé z hlediska víry i vědy. Scientistický pohled na svět má nicméně přímý a rozhodující vliv na evangelizaci – podotýká papežská kazatel. Jde v něm totiž o místo člověka ve světě.
Nevěřící vědci, zejména v oborech jako biologie a kosmologie, téměř soutěží mezi sebou v tom, kdo pokročí nejdál v tvrzení, jak marginální a bezvýznamný je člověk v univerzu a ve velkém moři života. „Stará smlouva je zlomena – napsal Monod – člověk konečně ví, že je sám v nesmírnosti univerza, z něhož se náhodně vynořil. Jeho úkol, stejně jako jeho osud, není nikde zapsán.“(J. Monod, Il caso e la necessita, Milano: Mondadori, 1970, s. 136.)
Scientistická vize světa spolu s člověkem šmahem vyhání z centra univerza také Krista. Ten je redukován, řečeno s Blondelem, na „historický případ, v kosmu izolovaný jako vedlejší epizoda, vetřelec nebo vysídlenec v tísnivé a nepřátelské nezměrnosti Univerza.“ (M. Blondel et A. Valensin, Correspondance, Aubier, Paris 1957, s. 47).
Tato vize člověka se začíná projevovat také v praxi, v kultuře a v mentalitě. Odtud lze vysvětlit některé excesy ekologismu, které chtějí zrovnoprávňovat zvířata a dokonce i rostliny s člověkem. Jak dobře víme o mnoho zvířat se pečuje daleko lépe než o miliony dětí.
V jistém smyslu jde o návrat k předkřesťanskému pojetí, které se drželo schématu: Bůh – kosmos – člověk a proti kterému Bible a křesťanství staví schéma: Bůh – člověk – kosmos. Jinými slovy kosmos je pro člověka ne člověk pro kosmos.
Vánoce jsou ideální příležitostí, k tomu, abychom si připomněli křesťanské dědictví. Právě od vtělení Slova odvozovali řečtí otcové možnost „zbožštění“. Sv. Atanáš nepřestává opakovat: „Slovo se stalo člověkem, abychom my mohli být zbožštěni.“ „On se vtělil a člověk se stal Bohem, neboť je s Bohem spojen,“ píše jinde sv. Řehoř Naziánský. Spolu s Kristem bylo obnoveno a vyneseno na světlo „bytí Božího obrazu“, které zakládá převahu člověka nad zbytkem stvoření.
