Vatikán. Dnes dopoledne se v Klementinském sále apoštolského paláce konalo tradiční předvánoční setkání Svatého otce se členy římské kurie a představenými governatorátu městského státu Vatikán. Je to příležitost ke vzájemné výměně vánočních blahopřání, při které Petrův nástupce obvykle bilancuje uplynulý rok své pastorační služby. Hlavními událostmi tohoto roku byly jeho tři zahraniční apoštolské cesty - na africký kontinent, do Svaté země a do České republiky, dále zasedání biskupské synody o Africe, závěr Roku sv. Pavla a zahájení Roku kněží.
Na závěr se Benedikt XVI. vrátil ke své zatím poslední zahraniční cestě, kterou uskutečnil koncem září v naší vlasti. Tuto část vám přinášíme v plném znění:
„Chtěl bych na závěr vyjádřit svou vděčnost a radost ze své cesty do České republiky. Byl jsem před ní neustále upozorňován na to, že jde o zemi s agnostickou a ateistickou většinou, kde křesťané tvoří už jen menšinu. O to radostnější bylo překvapení, když jsem zjistil, že jsem všude obklopen velkou srdečností a přátelstvím; že velké liturgie byly slaveny v radostné atmosféře víry; že v kulturním a univerzitním prostředí vzbudila moje slova živý zájem; že mi státní představitelé prokazovali velkou úctu a učinili všechno, aby přispěli ke zdaru této návštěvy. Rád bych řekl něco i o kráse této země a o velkolepých svědectvích křesťanské kultury, která tuto krásu přivádějí k dokonalosti. Považuji však za důležité především to, že i lidé, kteří se považují za agnostiky nebo ateisty, nám jakožto věřícím mají ležet na srdci. Když mluvíme o nové evangelizaci, možná to v těchto lidech vzbuzuje obavy. Nechtějí sami sebe považovat za misijní objekty, ani se zříkat své svobody myšlení a vůle. Otázka po Bohu se však přesto týká i jich, třebaže nemohou věřit v konkrétní povahu jeho zájmu o nás. V Paříži jsem mluvil o hledání Boha jako o základním motivu zrodu západního mnišství, z něhož vznikla západní kultura. Jako první krok evangelizace musíme vzbudit toto hledání; musíme se starat o to, aby člověk neodstavil stranou otázku po Bohu jakožto podstatnou otázku svojí existence. Dělat si starost s tím, aby přijal tuto otázku i nostalgii, kterou v sobě tato otázka skrývá. Přicházejí mi na mysl slova, která Ježíš citoval z proroka Izaiáše, že totiž chrám by měl být domem modlitby pro všechny národy (srov. Iz 56,7; Mk 11,17). Měl na mysli takzvané nádvoří pohanů, které vyklidil od vedlejších záležitostí, aby bylo svobodným prostorem pro národy, kteří se chtěli modlit k jedinému Bohu, třebaže nemohli mít podíl na tajemství, kterému sloužil vnitřek chrámu. Prostor modlitby pro všechny národy byl zamýšlen pro lidi, kteří znají Boha, takříkajíc jenom zdálky; kteří nejsou spokojeni se svými bůžky, rity a mýty; kteří touží po někom Ryzím a Velkém, třebaže pro ně Bůh zůstává „neznámým Bohem“ (srov. Sk 17,23). Měli mít možnost modlit se k neznámému Bohu a mít tak přesto vztah k pravému Bohu, třebaže uprostřed temnot různého druhu. Myslím si, že církev by měla i dnes otevřít jakýsi druh „nádvoří pohanů“, kde se lidé mohou určitým způsobem napojit na Boha, aniž by ho znali a dříve než by nalezli přístup k jeho tajemství, kterému slouží vnitřní život církve. K dialogu s náboženstvími je třeba dnes přiřadit především dialog s těmi, pro které je náboženství něčím cizím, pro které je Bůh neznámý, ale kteří by přesto nechtěli zůstat jednoduše bez Boha, nýbrž přiblížit se mu alespoň jako Neznámému.“
Žádné komentáře:
Okomentovat